Texty: SOPROVÁ, Jana: Mladá scéna plná vnitřních hlasů. AS 2.7.2018.

Mladá scéna plná vnitřních hlasů
prehlidky-a-festivaly

„Už je dvě hodiny léto“, řekl Jakub Hulák. A tak pro mě už podeváté začalo léto festivalem Mladá scéna, tedy celostátní přehlídkou studentských divadelních souborů v Ústí nad Orlicí.

Činoherní | Experimentální


Festival má už šestnáct let. V Ústí se tentokrát odehrál ve dnech 20. – 24.června jubilejní – desátý – ročník. Za tu dobu se tu vystřídaly desítky mladých lidí, z nichž někteří si vyzkoušeli hraní pouze v rámci střední školy, a tím to pro ně skončilo, jiní setrvali a dnes jsou z nich buď studenti uměleckých škol nebo profesionální divadelníci. Troufám si říci, že festival po celou dobu funguje velmi příjemně, a to díky spolupráci Lenky Janyšové (Malá scéna ÚO) a Lenky Hulákové (NIPOS ARTAMA), které kolem sebe dokázaly shromáždit množství dobrých lidí, kteří se starají o to, aby účastníci nezaznamenali žádný z hrozících průšvihů a opravdu si nabitý festival užili. Rodinná atmosféra městečka (i když počasí dvakrát nepřálo) byla i letos příjemná. A taky inspirativní: díky Jakubu Hulákovi, zkušenému moderátorovi, se i letos mnozí mladí – možná poprvé – odhodlali k zajímavým dis­kusím. A myslím, že dobře fungovala i porota: Jiřina Lhotská, Petr Váša, Honza Holec a Jana Soprová (to jsem já – trochu blázen píšící po nocích místo popíjení vína recenze…) Viděli jsme celkem patnáct představení různé délky a kvality, mezi nimi několik pozoruhodných, několik zajímavých, a několik trochu nešikovných. Všechny ale spojovala mladá energie, pro tento festival charakteristická. Letošním „utajeným tématem“ – což je vynález Lenky Hulákové – byly VNITŘNÍ HLASY. A ty se ozývaly i v některých představeních, stejně jako naléhavá touha po vzájemné komunikaci, a nejoblíbenější téma tohoto typu festivalu – generační porozumění, ale především neporozumění. Kromě soutěžních představení mohli účastníci vidět i několik inspirativních projektů, například improvizované vysílání napínavého hororu v provedení Rádia IVO, studenty Katedry výchovné dramatiky DAMU se svéráznou verzí Maryši, nebo koncert Ventolína, tedy elektronický projekt Davida Doubka, jednoho z Nejhodnějších medvídků. A teď už nahlédněme do deníčku porotce…

Středa 20.června ZUŠ Vítězslava Nováka z Jindřichova Hradce – Wedekindovo Probuzení jara Minimum rekvizit na scéně, vystačí si pouze s několika židlemi a holou žárovkou, výhružně se houpající nízko nad hlavami herců. Ukazuje se, že téma, které šokovalo v roce 1890, už dnes sice nešokuje, ale problémy s dospíváním a probouzející se sexualitou jsou stále podobné. Neinformovanost o sexu je stejně nebezpečná jako přeinformovanost, zmatky teenagerů jsou věčné, stejně jako nepochopení rodičů a pedagogů. Chvílemi je patrná zuškovská deklamace. Starší postavy výrazněji stylizované, ústřední dvojice kluků balancuje někde mezi autenticitou a snahou napodobit dospělé.

VTAHU SVČ Lužánky Brno – Návrat nežádoucí Pozoruhodná mozaika o životě a díle E.F.Buriana, ukazující jeho rozporuplnou osobnost z různých stran. Vychází z knihy Jana Buriana, který nasbíral materiály o svém otci, a konfrontuje se s ním. Konfrontace je to několikanásobná – jednak v postavách obou umělců (jsou tu i paralely, jak se kritici naváželi do EFB, a v nové době i proti Janovi, výjimečnost je zkrátka v rodině), tak studentů-interpretů s oběma. Dobře funguje různorodost pohledů na EFB prostřednictvím dokumentů, ukázek z jeho tvorby – dobře zvládnutý voice-band i metaforické zpracování hororu na lodi Cap Arcona, – a dopisů Jana otci. Herci využívají jednoduché scény vytvořené z palubek, které pak různě skládají a vytváří překvapivé scénické prvky (působivá scéna z koncentráku, kdy jsou všichni nacpáni v malé bedně). Kombinace reprodukované hudby z autentického záznamu a živé hudby. První kandidát na cenu nejvyšší, kterou nakonec získal, stejně jako nominaci na JH.

Čtvrtek 21. června Dohráli jsme, ZUŠ Uherské Hradiště – Tak trochu Maryša Známé drama bratří Mrštíků je textově kráceno na minimum a doplněno sociologickými údaji o vesnici, která je jako celek „hrdinou“ příběhu. Předpokládá se znalost příběhu i jeho rekvizit, mnohé scény jsou zpracovány tanečně či pohybově. Hlavní symbol hrnek se objevuje ve společném tanci ženského „chóru“, který zastupuje veřejné mínění vesnice a prochází v různých variacích celým příběhem. Vina za donucení Maryši k sňatku tedy nepadá přímo na rodiče, ale na celou vesnici. Bohatství symbolů se nese celým představením, zaujmou detaily – strojení nevěsty a současně příprava hostiny, stylizovaná scéna zápasu mezi Franckem a Vávrou, která výmluvně končí nožem zapíchnutým v židli, skříň jako útočiště i vězení Maryši a symbolika domácího násilí od Vávry, který velkopansky stojí na té skříni a vydává disharmonické zvuky na harmoniku. Pro mě trochu matoucí zvolená scénická klezmer hudba (podle vysvětlení jsou hostinské Židovky a všechno se vlastně „upeče“ v hospodě). Soubor získal ocenění za práci s jevištním obrazem.

Nebyl čas, SSPTA, Jihlava – Co by kdyby Vtipný nápad (co kdyby se Karel IV. Narodil dnes jako syn podnikatele). V podstatě studentský humor na úrovni školní besídky, a zároveň doplnění výuky ála Komenského Schola ludus. Kromě Karla IV. se tu objevuje básník Petrarka, Bušek z Velhartic, Arnošt z Pardubic, ale také tři Karlovy manželky, které se zjevují jak reálně, tak posléze jako stíny děsící Karla. Vše je pouze nahozeno, včetně nedotažených gagů, sled jednotlivých scének připomíná stylem Troškovy filmy. Je zjevné, že herci nejsou z divadelního světa, ale udělali jen takovou hříčku pro radost přátel a známých.

Buddeto! SZUŠ Trnka Plzeň – A nejmladší znovu jako dřív (Sere mě to, ale musí být krásná) Projekt s ambicí, vycházející z různých zdrojů od Bible, přes pohádky a mýty až po filozofickou sefardskou pověst o hledání sebe sama, Ptačí sněm. Zajímavé rozložení hlediště po dvou stranách „mola“, na jedné straně ženy, na druhé muži (zajímavý sociální experiment!). Herci mluví a jednají v hledišti, na molo vycházejí sporadicky. Střídavě je osvětlována strana, která vypráví příběh – čili je to spíše podívaná pro protilehlou stranu hlediště, jinak se odehrává v přítmí. Příběhy jdou od zrození pohlaví (Adam a Lilith, indiánská pověst Měděná žena) přes pojednání o superhrdinech kladných i záporných (zástupcem je Baba Jaga) až ke sjednocení obou stran ve společném přednesu filozofického tex­tu.

Naopak, Dramatická školička při SKS Svitavy – Silvester 2020 Svižná jednoduchá hříčka vycházející z předlohy dětské knihy Jeana – Luca Fromentala 365 tučňáků, s lehce ekologickým podtextem. Rodina začne od Silvestra dostávat každodenně jednoho tučňáka a musí se s nimi vejít do jednoho bytu. V případě představení nejsou líčeny problémy s nimi, všichni jsou se situací smířeni. Po roce přijede pro tučňáky náklaďák, který je odveze do Antarktidy (ukáže se, že celé je to akce strýčka chránícího ohrožené druhy), ale vzápětí čeká rodinu další výzva – zachránit lední medvědy. Velmi stylizované, s využitím množství krabic s kresbou tučňáka, které se postupně vrší v bytě. Příjemně překvapí gag, kdy se odhrne opona, za níž je naskládaná obrovská pyramida tučňáků. Kladem představení, které prý vzniklo na pár zkoušek za spolupráce s Karlem Šefrnou, je hudební stránka. Chytlavé melodie, vtipné texty. Především oba mladí muži hrají a zpívají suverénně, a dívky se prý kvůli tomu naučily hrát na basu. I když od Svitavského souboru známe zajímavější věci, z tohoto představení je cítit radost ze setkání a společné tvorby a možnosti pohrát si s absurditou.

Pátek 22.června Zpátečníci, ZUŠ Štítného, Praha – Gerta S. Scénické zpracování románu Kateřiny Tučkové o osudech česko-německé ženy Gerty Schnirch v adaptaci I.Sobkové. Pro inscenování zvolen prostor mola mezi dvěma stranami hlediště. Vše se odehrává uprostřed, scenérie se mění průběžně. Takže prezentace příběhu připomíná dravý proud řeky, do něhož je hrdinka vržena, otloukána o kameny, vtahována víry a hnána vstříc budoucnosti. Společně s ní procházíme předválečnou, válečnou i poválečnou dobou. Gerta je pasivní, stigmatizovaná svým původem nenachází klid, a je neustále „vyháněna“. Proměny režimů a historické události vidíme jejíma očima, jsou naznačeny množstvím rychlých stylizovaných proměn scény a součástí kostýmů. Herci svým postavám rozumějí, ale spíše než o individualizované psychologizování jednotlivých postav jde o kolektivní ztvárnění mašinérie dějin a nepatrnosti člověka v ní. Titul získal Cenu za inscenaci.

My…! ZUŠ Rožnov pod Radhoštěm – Mám tě ráda Autorská inscenace v režii Lucie Maléřové ukazuje epizodu z dospívání jednoho kluka, který se musí v pubertě vyrovnávat sám se sebou a zároveň hledat cestu k matce a sestře, ale i spolužákům. Cítí se outsiderem, vzájemná komunikace s okolím jej doslova bolí. A tak před realitou raději uniká do nejrůznějších virtuálních světů, počítačových her, či snů (působivý jevištní obraz, kdy se v hororovitém snu zhmotní například docházející marmeláda a připálený toast, nebo se v jiném snu kluk stává superhrdinou). Jedná se sice o začátečnickou inscenaci s mnoha technickými nedostatky, ale s tématem a energií, které tomuto festivalu sluší. DS Karla Sušenky ZUŠ Kralupy nad Vltavou – Had a sekyra Zvláštně ambiciózní projekt, jehož autorem je Jan Bouchner, zpracovává fiktivní zpackaný únos v Baskicku, s využitím odkazů k autentickým událostem spojeným s osvobozeneckým – či teroristickým – hnutím ETA (titul představení odkazuje k symbolu této organizace). Mladí lidé, kteří se únosu účastní, mají různorodé motivace, vycházející jak z osobních pohnutek, tak historie národa Basků. Celé představení je pojato jako stylizovaný soudní proces, v němž na předscéně vypovídají jednotliví protagonisté, a v pozadí se odehrávají retroscény z chaty a sklepa. Předěl mezi jednotlivými epizodami děje vytváří původní baskické písně. Provedení, především práce s mizanscénou, bylo problematické a v mnohém nepřesvědčivé.

Sobota 23.června Veselé zrcadlo Gymnázium Ústí nad Orlicí – Zoe Příběh vychází z literární předlohy Annabel Pitcherové Kečupová mračna, který soubor pod vedením Lenky Janyšové přepracoval podruhé do efektivnější podoby. V této verzi jsme tedy ve stylizované miniaréně byli přítomni duševním mukám jedné dívky, která si klade za vinu smrt svého vrstevníka. Ztotožnila se ve své vině s vrahem, který čeká na popravu, a vše mu popisuje v dopisech. To je ovšem jen odrazový můstek, informační rámec příběhu. My sledujeme čtyři podoby Zoe – její vnitřní, rozporuplné hlasy, které z různých stran probírají situaci pubertální dívky, která se zamilovala do dvou bratrů – úspěšné školní hvězdy a romantika – outsidera. Dobře se pracuje s minimalistickým prostorem, jehož součástí jsou čtyři bílé kostky a černá krabice, z níž jsou rozhazovány rudé konfety. Červená barva hraje důležitou roli. Na konci se všechny dívky zbaví svým červených atributů a symbolicky se tak očišťují. Zábavným momentem je porovnávání obou bratrů, kdy podle hodnocení dívky stoupají na stupně vítězů, či jsou z nich slovně sundáváni. Jinak je ale (dosti banální) příběh vážný. Duševní rozpoložení dívky je ztvárněno pohybově prostřednictvím jednotlivých částí její duše, a zajímavé je využití hudebního a zvukového prvku. Soubor získal cenu za výtvarnou složku a zvuková plán inscenace.

DREJG Jiráskovo gymnázium Náchod – Zákon zachování energie Pokud bychom hledali největší experiment festivalu, pak to bylo právě toto představení. V potemnělém sále vytvořil soubor kruhový labyrint židlí, z nich každá směřuje někam jinam, a vytváří technicky několik menších skupinek. Záleží tedy na divákovi, které místo zvolí. Zda bude ve středu nebo na okraji. Herci jsou součástí tohoto prostoru, takže můžeme představení brát jako imerzivní – jak herci, tak diváci jsou jeho součástí a prolínají se. Jednotliví herci oslovují formou improvizovaných rozhovorů diváky, a na různé úrovni se s nimi snaží (či nesnaží) komunikovat. Mezi tím se labyrint v záblescích osvětlí, aby se jednotliví hrdinové mohli představit a charakterizovat. Vedle uvěřitelných postav bezpochyby zaujme vysoce stylizovaná role 52-letého profesora filozofie, kterého hraje nejmladší ze souboru. Konverzaci ve zšeřelém sále střídají modelové scény nekomunikace – kdy se hrdinové sice setkávají, ale mluví paralelně a neposlouchají se. Ukazují tak názorně, jak funguje naše doba. Všichni jsme neustále mezi lidmi, ale přesto sami. Nahozený problém, stejně jako scénická forma jsou zajímavé, provedení ale pokulhává, vše je jen načrtnuto, ale nedotaženo. Svědčí o nedostatečné praxi performerů. Nicméně zajímavým neotřelým nápadem spojeným s experimentální scénickou vizí je pro mě tento soubor nadějí do budoucna.

Mrož v krabici, SZUŠ Trnka Plzeň Proč? Prostě proto Příběh mladé sebevražedkyně, která si dala práci a namluvila několik kazet o důvodech svého činu, které poslala svým spolužákům, vychází z literární předlohy Jay Ashera Proč? 13 x proto, ale také z populárního seriálu. Postava Hannah Bakerové je ve scénické verzi zdvojena- slyšíme její hlas ze záhrobí (hlediště) a zároveň ji v retroscénách vidíme na jevišti. Představení začíná tím, že do školních lavic postupně usedají jednotliví protagonisté, a už zvolením místa dávají najevo svůj charakter a postavení ve třídě. Každý jednotlivý důvod sám o sobě se může zdát banální, ale celkově dokážou různé formy šikany, nebo naopak nevšímavosti mladou duši zničit. Hannah je ovšem nejen obětí, ale zároveň manipulátorkou, bohyní pomsty. Neboť chce, aby všichni měli výčitky a brali na sebe část viny za její smrt. Původní příběh je dosti vykalkulovaný, a scénická verze nemůže zacházet do podrobností. Takže, kdo nezná předlohu, občas tápe. Nicméně, jak se zdá, téma mezi mladými rezonuje. Diskuse k tématu byla dlouhá a rozporuplná.

Stinné stránky ZUŠ F.L. Gassmanna, Most – Hra na Zuzanku Miloše Macourka zná většina z nás spíše z jeho dětských knížek a scénářů ke crazy filmům. Málokdo dnes zná jednu z mála jeho absurdních her pro dospělé, uvedenou poprvé v Divadle na zábradlí v roce 1967. Počet inscenací hry byl od té doby minimální. Mostecký soubor, který se většinou věnuje autorským projektům, se tu setkal s barvitým, nicméně velmi nesnadným textem (Macourkova schopnost pohrávat si s jazykem v nejrůznějších vrstvách a slovních hříčkách). Přijal výzvu a zvládl to na jedničku. A tak najednou starý absurdní text ožil překvapivými barvami. Příběh Zuzanky od narození k smrti byl v jejich provedení po celou dobu zřetelný, zajímavý, dojemný a humorný. Herci se do jednotlivých období oblékali přiznaně před diváky, stejně jako se před očima diváků měnila prostředí. Jednoduché, efektivní, velmi pečlivé soustředění na příběhové linie i detaily. Mostečtí za něj získali cenu za inscenaci.

Neděle 24.června JEDNABÁSEŇ, ZUŠ Jižní Město Praha – O co jde…? Autorský projekt, který přivezl tento soubor, jako by se v různých aspektech symbolicky dotkl mnohých témat, která na přehlídce zazněla ve více představeních. Předestírá modelovou situaci ve skupině středoškoláků, kteří vyhrají ekologickou soutěž a mají jet reprezentovat školu do Ameriky. Jsou to ale puberťáci a tak kouří v šatně, a málem „podpálí“ školu. Chycena je ovšem jen Johana, shodou okolností vedoucí projektu a podle všeho nepsaná vůdkyně třídy. Vezme vinu na sebe, aby zachránila projekt, ale to, že ostatní nic neudělají a prostě to jen přijmou, ji mrzí a štve. Kolektiv se rozpadá… V modelových situacích tedy sledujeme reakce jednotlivých spolužáků (jsou tu samé dívky, a jen jeden kluk, který zjevně získal protiúkol zahrát ambiciozního grázla). Jednotlivé dialogy a situace vyznívají dosti uměle, je tu plno plevelných slov a pohybů. Byla tu zjevná křečovitost a zbytečná expresivita. Sama skupina přiznala, že se z jejich pohledu představení nepovedlo, a že v předchozím kole soutěže byli přirozenější.

Malá a Velká Děs Český Krumlov – Ukradená krev Po loňském úspěšném černohumorně feministickém kousku Svět nás má přišla tvůrčí dvojice Marta Hermannová (Malá) a Veronika Holcová (Velká) se (zá)važnějším tématem, týkajícím se vztahů většinové společnosti k menšinám. Zároveň jejich představení bylo zároveň jakýmsi meditativním zamyšlením nad křesťanstvím, křesťanskou láskou a vztahu jich jako křesťanek ke světu. Jako základ si vzaly příběh Hilsneriády, tedy vraždy Anežky Hrůzové, z níž byl obviněn Žid Leopold Hilsner a která spustila protižidovské nálady v celé republice. Dalším motivem je vyvraždění Romů v Letech, a do třetice odkazy k současným nenávistným kampaním. Tuto možná nesourodou směs odkazů dokázaly performerky logicky sjednotit. Samy si představení režírovaly, vytvářely scénografii (prostředí kuchyně a práce s těstem) a také interpretovaly. Energie a přesvědčivost, s jakou své projekty prezentují, je velmi sympatická a zároveň autentická. Za své představení získaly Cenu za autorské zpracování tématu.

Mladá scéna 2018 je za námi, ať žije Mladá scéna 2019!

Autor: Jana Soprová