Texty: LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 169-174.

WOLKRŮV PROSTĚJOV
WP je od roku 1957 pravidelně pořádanou národní přehlídkou amatérské sólové i sborové recitace (s výjimkou let 1965–66, kdy neměla tento vrcholový charakter, a let 1959–60 a 1967, kdy měla naopak status celostátní, československé soutěže). U jeho zrodu stála iniciativa olomouckého Rudolfa Pogody, tehdejšího agilního kulturního pracovníka a pozdějšího zakladatele olomouckého Divadla hudby. Původní představy takřka masové přehlídky „uměleckého přednesu“, vyplývající z organizovanosti tohoto oboru „lidové umělecké tvořivosti“, se od počátku šedesátých let výrazně modifikovaly a zařazením zvláštní kategorie divadel poezie v roce 1961 začala přehlídka získávat přirozenou prestiž i v rámci tehdejší vlny divadel „malých jevištních forem“. První soubory tohoto typu se vedle recitačních skupin objevily na WP v roce 1960. Stěžejní, formující roli sehrálo na počátku šedesátých let brněnské Divadlo poezie X 62 režiséra Radima Vašinky, které inscenacemi Inzerát na skřivánka (1961) a textů Jacquese Préverta Velké prádlo (1962) položilo základy specifické jevištně metaforické poetiky tohoto typu divadla. Výrazně expresivním stylem inspirovaným především jazzem a beatnickou poezií se prosadilo i Docela malé divadlo z Litvínova, vedené Miroslavem Kováříkem (1966 – Ivan Diviš: Sursum), na jehož činnost navazuje od konce šedesátých let generačně mladší pražské Divadlo na okraji režiséra Zdenka Potužila a zpěváka, skladatele, herce a hudebníka Miki Jelínka. Od své stěžejní inscenace poémy Alexandra Bloka Dvanáct přes Máj Karla Hynka Máchy (1971), Zpěvy Gul-mulovy Velemira Chlebnikova (1973) a Ba-la-de Miroslava Krleži (1974) vytvořilo osobitou poetiku expresivní výpovědi, založené na radikální dramaturgicko-režijní preparaci výchozího textu a programovém úsilí o tzv. „scénický ekvivalent básně“. Přínosem pro rozvoj divadel poezie byla i tvorba plzeňského Dominiku v režii Aleny Nuhlíčkové (Ramon Gomez de la Serna: Co vykřikují věci – 1973, Jordan Radičkov: Chléb – 1974), usilující o výrazovou hutnost a jistou obřadnost. V sedmdesátých letech a osmdesátých letech pokračuje i tvorba Radima Vašinky, tentokrát již s jeho pražským stálým souborem Orfeus, jež zejména v inscenacích poezie Oldřicha Wenzla Rozházené kopretiny (1975), Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád (1980) a Tajemství vodních květin (1985) vyzrála k vrstevnatě významovému i žánrově bohatému, obraznému, syntetickému divadelnímu výrazu. K častým účastníkům WP patřily i pardubické Studio uměleckého přednesu vedené Miloslavem Kučerou (1973, 1975) a Severočeský klub uměleckého přednesu Ústí nad Labem, vedený Rudolfem Felzmannem (1972, 1974, 1977), soubory, které se věnovaly především hlasové a pohybové kultivaci a stylizaci sborové recitace tradičnějšího typu.
Koncem sedmdesátých let nastupuje další generace, reprezentovaná jednak pražským A-Studiem, amatérským souborem Divadla na okraji, nejprve v režii Zdenka Potužila (1976) a Miki Jelínka (1977), posléze Jana Badalce, inscenujícího nejprve vlastní poezii (Prstoklad vlastního pettingu – 1978) a později verše Zuzany Trojanové (Nemožně zelená krajina – 1981), jednak razantním vpádem brněnské Nepojízdné housenky režiséra, herce i básníka Miroslava Lopatky, souboru, jenž zaujal novou scénicky akční metaforičností i autentickým generačním projevem – Josef Hora: Zahodit všechny hračky pro jedinou (1983), Konstantin Biebl: Pádové otázky (1984), Miroslav Holub: Mezi peřinami, povidly a stratosférou (1985). V podobném duchu pak pokračoval částečně obměněný soubor pod novým názvem Nehouse za vedení Aleše Bergmana (v roce 1986 inscenace poezie Oldřicha Mikuláška Pivorum/ba). Roku 1989 zaujaly svým generačním přístupem dva pražské soubory: Protoč, vedený Davidem Czesaným (Svatava Antošová: Noční přesčas), a Umělecké sdružení Jitro modré slonice, se svým autorským, dadaisticky laděným poetickým kabaretem Óda na velblouda.
Od konce sedmdesátých let je pozoruhodná i častá účast středoškolských souborů, mezi něž patřily zejména Jakoubek ze Stříbra za vedení Jaroslava Řezáče – např. Mystérium o upálení Mistra Jana Husa (1978), František Halas: Ještě že spravedliví (1983), Jaroslav Řezáč/Arnold Schönberg: Ten, který přežil Varšavu (1987)/, břeclavská Regina, vedená po léta manžely Janou a Bedřichem Kaněrovými – především inscenacemi textů Miroslava Holuba Lepší role už nedostaneme (1988) a Zdeny Bratršovské Umanuté mlčení (1989), Divadlo poezie SOU obchodního z Mladé Boleslavi (např. 1989 – Křest svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského). Svěží poetika literárního kabaretu byla typická pro inscenace jindřichohradeckého Studia P, vedeného Libuší Čížkovou (Jan Neruda: Skopové s marjánkou – 1977, Vítězslav Nezval/Karel Čapek: Věčný student Robert David – 1979, Ivan Andrejevič Krylov: Bylo, nebylo – 1982) a v roce 1987 zaujala netradiční inscenace starofrancouzského milostného eposu Aucassin a Nicoletta Dramatického klubu z Třebíče v režii Jaroslava Dejla, cenná spojením hravosti polodětského souboru a dokonalé stylizace.
Do kontextu i vývoje divadel poezie zasahovaly díky své účasti na WP výrazně i soubory působící na střední a severní Moravě. Hned v prvních letech WP se výrazně prosadil prostějovský soubor Větrník (Vítězslav Nezval: Akrobat – 1962, Guillaume Apollinaire/Janis Ritsos: Hladina čisté spodní vody – 1963) v režii Radoslava Lošťáka, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zasahuje do vývoje divadla poezie výrazně Svatopluk Vála a jeho Divadélko poezie LŠU Prostějov (Karel Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra – 1969, Konstanty Ildefons Gałczyński: Osm dní stvoření – 1970, Cena poroty) a později pod jménem Divadelní studio LŠU zejména inscenace poezie Jacquese Préverta Transcendantní Prae-Wert (1972, Cena poroty). Jeho poetika postupně získala originální charakter, jenž byl syntézou rafinovaně stylizované formy s prvky parodicky laděného poetického kabaretu a představovala ve své době profilové inscenace tohoto druhu divadla. V druhé polovině sedmdesátých let působí i další soubor prostějovské LŠU – Divadlo na dlani, vedené Janem Roubalem. Jeho inscenace eskymácké poezie Písně vrbovýho proutku (1976), hravých textů Miloše Macourka Možná že ne… (1977) a především Ortenovými texty inspirovaný Ortel(n) (1979) byly zajímavé syntézou lyrické exprese, metaforické hravosti a pevného tvaru. V osmdesátých letech pak oprávněně zaujal svou nápaditou prévertovskou inscenací v režii Václava Klemense Jsme jací jsme (1988) olomoucký studentský soubor Revolver.
Vedle těchto, pro vývoj divadla poezie významných, oceněných souborů se ale WP účastnila i řada dalších divadel ze sledovaného regionu. Svůj význam mělo např. vystoupení ostravského Act-studia, jež v roce 1969 zaujalo provokativní montáží textů Andreje Bělého, Anatolije Marijengofa a Jean-Pierra Dupreye Těla a já (režie Jan Číhal), v roce 1975 se na WP objevuje i olomoucký studentský soubor AD 74 (Václav Hrabě: Blues pro bláznivého básníka, režie Stanislav Hošek), havířovský Impuls Ladislava Vrchovského (Zbygniew Herbert: Studium předmětu – 1973), českotěšínský Teatrzyk (Wilhem Przeczek: Drumla/Drnkačka – 1979, režie Marek Mokrowiecki), ale i šumperské soubory Divadlo poezie ODPM (Markéta Procházková: Dívčička – 1980, režie Ctirad Medlík), Puls vedený Vladimírem Rybičkou (Karel Sýs: Nadechni se a leť – 1981, Bulat Okudžava: Arbate, Arbate – 1982) a Vokativ (O tyranosaurovi, tmě, … a bagatelismu, scénář i režie Zdeněk Novotný – 1989), pětinásobným účastníkem WP byl přerovský SKIP, mezi jehož výraznější inscenace patřily: Přeludy z textů Oldřicha Mikuláška (1988, režie Danuše Hosová) a Norbert Holub: Theatrium (1989, režie Josef Hos), zaujal i vsetínský Kohútek (Josef Brukner: Jak to bylo s horou Říp – 1987, režie Matěj Šefrna). Oblast tradičněji orientované sborové recitace zastupovaly na WP často ostravské soubory vedené Růženou Asmusovou, zejména Studio uměleckého přednesu Městského kulturního střediska (1971, 1972, 1973) a Divadlo poezie Domu kultury VŽKG (1975, 1976, 1977).
Funkce a smysl WP se nevyčerpával soutěžní prezentací souborů divadel poezie. V jeho rámci probíhala i tzv. inspirativní představení, mezi jejichž účastníky se objevovaly nejčastěji pražské Divadlo na okraji a do roku 1985 zejména místní HaDivadlo (mezi jinými soubory ještě např. brněnské Divadlo na provázku). Pravidelnými hosty byly i slovenské soubory, např. prešovské Studentské divadlo Filozofické fakulty Univerzity Pavla Josefa Šafaříka režiséra Karola Horáka, trnavské (a později bratislavské) Plastické divadlo režiséra Ivana Kováče či bratislavské Lyrické divadlo. Ojediněle se objevovaly i zahraniční soubory z Polska, Maďarska, Jugoslávie a Bulharska. V osmdesátých letech se navíc na místní LŠU konaly v průběhu WP tzv. Nášupy, které byly jakousi off-přehlídkou amatérského divadla, na nichž např. vystoupilo pražské A-studio, bratislavské Plastické divadlo, ostravské Bílé divadlo, domácí Takydivadlo (LŠU Prostějov) aj. WP tak představoval v rámci střední Moravy jednu z mála příležitostí k vzájemnému inspirativnímu setkávání a nadregionální konfrontaci nejen divadel poezie, ale i souborů netradičního divadla vůbec.

Bibliografie:
Blahynka, Milan: Jedenáct let práce. Inscenace poezie v zrcadle Wolkrova Prostějova 1971–1981. In: XX. Wolkrův Prostějov. Prostějov 1982, s. 3–10.
Hraše, Jiří (sest.): Prostě Prostějov. 40 let ve městě s poezií. IPOS-ARTAMA, Praha 1997.
Kovářík, Miroslav: Slovo – tvar – prostor. Středočeské KKS, Praha 1983.
Prostějov – Wolkrův Prostějov. In: Valenta, Jiří a kol.: Bibliografie českého amatérského divadla. IPOS-ARTAMA, Praha 1999, s. 117–119.
Šrámková, Vítězslava: Divadlo poezie v letech 1945–1989. In: Císař, Jan a kol.: Cesty českého amatérského divadla. IPOS-ARTAMA, Praha 1998, s. 241–262.
Kovářík, Miroslav: Rok přelomu WP ´82. Amatérská scéna, 1982, č. 10, s. 2–4.
Kovářík, Miroslav: Wolkrův Prostějov 1975. Amatérská scéna, 1975, č. 10, s. 13–15.