Texty: VAŠUT, Svatopluk: Uherčice, Bezkamen, Čáry báby Cocktytle, recenze, KP HDM Němčice nad Hanou 2018

Divadelní spolek Bezkamen Uherčice
Zdeěk Kozák: Čáry báby Cocktytle aneb Tři zlaté zuby děda vševěda

Porota nazírala na nastudování pohádky Radkou Schardovou jako na novou etapu, novou cestu divadelního souboru, který převzala v roce 2013 a jako režisérka od roku 2014.
Předcházející historie souboru byla poplatná inscenováním populárních titulů (Charleyova teta a jiné). Této linie se režisérka záměrně zřekla z důvodu hledání nové cesty dramaturgie. Snaha vymanit se ze zajetých klišé předešlé etapy s sebou nese i obnovu divadelního kolektivu a jeho doškolování a akcentace nové s dobou rezonující poptávky inscenací pro děti, pro středního ale i dospělého diváka.
Domníváme se, že je to etapa správná, víme, že nikoliv snadná.

Porota konstatovala, že Schardová je nabitá invencí a chutí se na nelehkou cestu s kolektivem vydat, z neúspěchů se poučit a nacházet východiska zejména v oblasti dramaturgie, neboť hra Zdeňka Kozáka neskýtala textové, dějové možnosti vytvořit tvar, který by byl nezpochybnitelný. Schardová věnovala nesmírnou energii do tvorby kostýmů, které byly pestré, realizačně náročné (zlatá rybka), někdy i diskutabilní v případě kadeřníka. Zvolená technika tvorby kostýmů - skládání čtverců rozdílných velikostí, barev a dezénů byla působivá, ale dle Vašuta nekorespondovala s revuálkou, která dělila jednotlivé obrazy pohádky.

Scénická hudba užitá v inscenaci zejména k předělům mezi obrazy pomohla. Smířili bychom se s činoherním pěveckým projevem, který respektuje intonaci a rytmus, ale důraz je kladen na obsah textu. Nejlépe fungovala spontánní kolektivní píseň v neckách na moři. Byla odvázaná, hravá, jakou měla být i celá pohádka.

Porota se dostala k středobodu problému, to je k práci režisérky na jevišti. Tam také vytvořila jednu z hlavních postav inscenace, ale protože musí být na jevišti jako ježibaba, nemůže být v dostatečném odstupu od jeviště ve funkci režiséra. Tam by mnohé akce stopla a nedovolila jejich průběh. Protože je to svědomitá tvůrkyně, ať chce nebo ne, v roli ježibaby se promítá odpovědnost režisérky za celý průběh představení a výsledkem je, že vše stíhá jen 50 na 50, což je na jevišti znát. Většinu scén by pak aranžovala zcela jinak, například aby dominantní postavy nebyly v zákrytu s osobami v dané situaci druhořadými.

Doporučení
Vašut míní, že Radka Schardová se na určitou dobu se musí věnovat režii, což znamená nonverbálnímu i verbálnímu projevu herců v toku inscenace. Víme, že je to úkol pro Radku Schardovou nesnadný, neboť sama je vynikající herečkou, nyní bez možnosti náhrady ve stávajícím kolektivu.


Porota míní, že pro zdárný rozvoj a růst tohoto kolektivu asi jiné cesty není. Kolektiv souboru je ochoten přinést i osobní oběti, ale za předpokladu, že představení bude mít ohlas u publika zejména dětského - což představuje pro Schardovou nemalou iniciativu v oblasti dramaturgie ‒ hledání kvalitního titulu, což Kozák není.
Touto etapou, kterou Vašut míní jako přechodnou, ale i základní ‒ tj. hledání a nalézání, ale i období omylů jako přirozený vývoj kolektivu, který má v čele svědomitou divadlo milující osobnost, která má za sebou nejedno individuální ocenění a zdařilé inscenace komorního střihu. Rovněž cennou devizou je i skutečnost, že divadlo je současným tématem její rodiny, včetně manžela i syna, kteří jsou naladěni na Radčinu notu a na divadelních představeních se plnou měrou podílejí.

Svatopluk Vašut