Texty: VAŠUT, Svatopluk: Přerov, Dostavník a Jiříkovice, Stodola, Inferno, recenze, KP HDM Němčice nad Hanou 2018

Spojené soubory Dostavník Přerov a Stodola Jiříkovice
Zdeněk Hilbert: Inferno aneb Konec legrace

Musím konstatovat, že dnes jsme se stali účastníky úžasného představení, které z prvoinformací nabízelo nesmírně těžké téma.

INFERNO ANEB KONEC LEGRACE. Všechny mé představy, jak uchopit toto Dantovo téma byly liché. Autor scénáře, režisér a představitel hlavní role, zpěvních textů i hudební kompozice Zdeněk Hilbert mne šokoval výsledným tvarem představení. Sešlo se několik tvůrčích konstelací, které se vzájemně prolínaly a doplňovaly. Předně správnou volbou bylo splynutí dvou divadelních kolektivů ‒ Dostavníku z Přerova a Stodola Jiříkovice. Herectví, zpěv se propojil s moderním tancem v choreografii Marka Šudoma. Dále došlo k navýsost scénografickému a kostýmnímu pojetí, které rezonovalo s Hilbertovým záměrem. Světelný design dynamicky členil jednotlivé myšlenky a sekvence provázející aktéry peklem. Katalyzátorem myšlenek byla všudypřítomná hudební linka, která nesla slova, postavy vstříc infernu. Je chválihodné, obdivné, co vše nese stigma tohoto autora Hliberta! Vkládá do děje svůj vlastní střet s generací středního věku ‒ se svou krizí, kterou si prošel.

Se slovy hlavního představitele Ega zpytuje své vlastní svědomí a hříchy, které se stávají reminiscencí jeho dosavadní cesty životem. Pokorně hodnotí své skutky, východiska s vědomím, že mnozí jej odsoudí a zavrhnou do pekelného utrpení a zúčtování, bez šance návratu.

K tomuto obřímu úkolu se dobře vyzbrojil: interprety, zpěváky a tanečníky! Dále světelná režie i zvuková podoba (zejména voicebandovým provedením v akordickém modu, které zní jako všudypřítomný chór, komentující a rozhodující ‒ hlas prostého nebo fanatického lidu) ‒ toť dílo zvukaře.

Praktická, jednoduchá, ale fungující dekorace Ondřeje Buchty - Buťa Create, lehké konstrukce hliníkových žebříků fungovaly pro zdar představení dokonale. Nezakrývali tanečníkům a sboru prostor - řeka STYX, MINOTAURUS, KOUPÁNÍ RADNÍHO, VĚŠTCI - soud nad nimi ‒ mihotání světla na obličejích a rukou!

Žraví ptáci, trhající oběti odsouzených. To vše pádí úprkem elektrizujícím stylem ‒ temportymem, který nedává čas na nadechnutí - nikomu, ani divákovi. A do toho všeho provokativní světelná balada ruku v ruce unáší děj, skvělá orchestrace ‒ moderní instrumentace orchestru, který tvoří dialog se světlem zpěvem a tanečním pojetím. Lehkou inspiraci v partituře nacházím z klasiky. Jesus Christ Super Star a Hair. Jedná se jen o zvukomalebnost. Porota měla jedinou připomínku směrem ke zvukaři, a sice aby ctil melodram, duet, sólový zpěv, neboť na počátku je slovo ‒ myšlenka, která vede. Nikoli jen decibely varhan či viol, violloncel, kontrabasů a bicích. A to zejména v úvodním duetu nebo v závěrečném výstupu sudiček. „Slávy na polštáři nedojdeš nikdy!“ Úžasné vzepětí ‒ ta gradace, kdy se musí každému zvukaři i režisérovi zdát, že žádné forte není dost silné.

Direktem správně zasazeným byla Smetanova symfonická báseň Vltava, která zazněla jako spadlá z nebes ihned v úvodu. Jak jsem rád s autorem konstatoval ‒ „Lidi, nyní se budeme zpovídat z našich ‒ Českých hříchů!“ S ironií na rtech nám autor i zamával vše obsahujícím gestem, jak jinak, odplouvaje Vltavou.

Vodopád hřmící, burácející, přehlušující sténání a české kňourání. Nabíjí nás žádostivé novou nadějí v člověka lepšího, lidštějšího

Svatopluk Vašut