Texty: MORÁVEK, Josef: Klapý, Rádobydivadlo, U Kočičí bažiny, recenze, KP HDM Němčice nad Hanou 2018

Divadelní soubor Rádobydivadlo Klapý
Marina Carr: U Kočičí bažiny

Rozpálená sobota ve dvě odpoledne u Kočičí bažiny
Hanácký divadelní máj zahájilo letos Rádobydivadlo Klapý inscenací hry současné irské dramatičky Mariny Carr U Kočičí bažiny v režii Ladislava Valeše.

Moderní tragédie
Obtížný text s prvky mýtu, s reálnými situacemi i s groteskní nadsázkou. Postavy zmítané negativními emocemi, zatížené minulými vinami a neodpuštěnými křivdami. Hra inspirovaná Médeou, v antické jednotě místa, času a děje, mezi slunce východem a západem, o svatebním dnu. Hester, zavržena milencem, po kterém stále touží a s nímž má syna, zavržena matkou, jejíž návrat stále očekává, bratrovražedkyně z žárlivosti k rodičům, vyháněná z místa, se kterým je svázána, míšenka mimo společnost, s nadpřirozenými schopnostmi. Ostatní mají důvod Hester dostat pryč, vytěsnit ji ze svých životů a ze svých pozemků. Z prostoru, ve kterém chtějí žít a hospodařit, zvládat život s krutostí a vypočítavou praktičností.

Minimalistická a básnická scéna
Prostor bažiny je klíčovou metaforou. Bažina jako místo, kde se svět lidí setkává se světem duchů, nepevné rozhraní mezi minulostí a věčností, mezi lineárním časem a trváním mýtu. Nejistá, nepevná, liminální zóna, místo přechodových životních rituálů. Bažinu evokují rozházené částí oděvů a barevných hadříků, přecházející v temnou zeleň. Temně zelená lavička u zelenavého horizontu, která získá naši pozornost, až když ji postavy použijí.

Na svatbě se objeví velký památeční ubrus, který zakryje převážnou část jeviště, bílá s čistou vzpomínkou nevěsty. Je to jediný, ale silný mnohoznačný symbol svatby. Pod ubrusem začnou dovádět novomanželé. Roztoužená novomanželka s ženskou moudrostí a jasnozřivostí pojmenuje a odhalí manželovi jeho břímě, které je tedy od nynějška jejich břímě společné. Toto prohlédnutí je nezastaví v novomanželské touze. “Nezbývá nám než pokračovat.”

Herecké prostředky
Každá postava má v dramatu několik životních rolí a „neuzavřených účtů“.
Hester: milenka, matka, bratrovražedkyně, dcera, míšenka - divoška. I mezi těmito rolemi uvnitř postav se odehrává drama, stejně jako je tomu v přechodových fázích našich životů, kdy se ocitáme v naší vlastní bažině. Herci pracují s proměnlivou mírou nadsázky, se znaky a stylizací. To paradoxně zvyšuje intenzitu příběhu. Diváci rychle rozumí, přistupují “na hru” a jdou k žhavému jádru. Znaky jsou srozumitelné, neokázalé, prosté, někdy drsné. Jevištní báseň je naplněna vášní. Obsazení je základním kamenem úspěchu inscenace. Režisér, zdá se, volil nejen herce, ale jejich herecké rejstříky, herecká i osobní témata. A tyto síly v inscenaci aktivizoval a probudil. Na jevišti se zhmotňují energie z různých vesmírů a vnímáme je jako skutečné.

Malý divadelní zázrak
Hravý doklad úspěchu divadelní magie se odehrál ve scéně požáru. Svatba za scénou, hořící budova s dobytkem a stále nebezpečnější, rozlícená, zraněná, odvržené milenka. Do této situace se “nedopatřením” či “náhodou” ozvala reálná hasičská siréna na budově divadla. Dialogu dodala další rozměr, herci zvuk přijali jako ozvláštnění a upřesnění situace, příležitost naplnili. Siréna se ozvala v jediný správný moment. I to je doklad, že vyšší mocnosti jsou divadelním mágům z Klapý nakloněny.

Dvě inscenace v jedné sezoně
Nabízí se srovnání s nedávnou premiérou téhož textu v Mahenově činohře.

Režisér Františák v Národním divadle v Brně vnesl na jeviště mnoho prostředků a postupů, které intenzitu příběhu zahlušují. Postavy schematizoval, čímž podtrhl, znásobil obtíže dramatického textu. Místo moderní tragédie vzniklo představení okázalé až patetické a povrchní. V Mahenově činohře ve finále kráčí syn - dítě - hledištěm volán matkou zpět na jeviště, aby byl zabit. Vnitřní drama nahrazuje inscenace vnějším napětím.

V představení Rádobydivadla režisér Ladislav Valeš postavy a jejich činy nehodnotil, nesoudil. Divák se setká s jejich vnitřními dramaty. Závěrečný čin, Hesteřina vražda syna vznikne prostě, až nenápadně. Čin nevzniká konáním monstra, ale z hlediska postavy odůvodněně a organicky. Cítíme, že matka nemá jinou možnost. Není to připravený akt pomsty. Syna, který je její součástí a je jediným poutem s milovaným mužem, si nemůže nechat vzít. Následná Hesteřina sebevražda v přítomnosti ducha opatrovníka je pak záhadným vysvobozením. Invence, zkušenost i uměřenost při volbě jevištních prostředků a životní moudrost dala vzniknout moderní tragédii.

Josef Morávek