Texty: RUMLER, Martin: Čtyři dny v Rakovníku. as 17.4.2018.

Čtyři dny v Rakovníku

aneb Zajímavé objevy i tradiční choroby divadla

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory

Pozoruhodně se to letos na Winterově Rakovníku sešlo, a tak jsme byli svědky od druhého hracího dne představení, které jako by byly charakterizovány spojovacím mottem. Každý den jedno téma, jeden soubor, nebo jeden žánr… Ale popořadě.

Den první – Mozartovská variace Divadelní́ soubor Boženy Němcové́ Plzeň zahájil přehlídku se svou inscenací hry Petera Shaffera Amadeus. Soubor v režii Vlastimila Fidlera pojal inscenaci v minimalistickém duchu, na jevišti bez dekorací, bez hudby. Textovou předlohu inscenátor radikálně zkrátil, bohužel i scény, které mají význam a kouzlo. Chybí́ např. atraktivní́ scéna s uvítací́ skladbou Sailerovou, kterou složil na počest Mozartova příjezdu do Vídně, ale také́ závěrečná scéna, v niž̌ Salieri spáchá́ sebevraždu. Role Mozarta je obsazena ženou, což vyvolává řadu inscenačně neopodstatněných otazníků. Inscenace trpí tím, čím bezpočet amatérských (i profesionálních) inscenací – absencí vybudovaných situací, vztahů mezi postavami. Výsledek? Stereotyp, který diváka unavuje a odrazuje.

Den druhý – Dny Mladé Boleslavi v Rakovníku Čtvrtek, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav přiváží dvě inscenace a na celý den si tak „přivlastňuje“ sál Tylova divadla. Soubor neoddělitelně spjatý s Petrem Matouškem se v obou inscenacích ohlédl do československé historie. A pokaždé velmi zajímavě. Zborov aneb Hrdinové bez patosu vznikl na objednávku Československé obce legionářské k výročí bitvy u Zborova. Na stručné ploše postavy charakterizuje jen drobně, ukazují se nám spíše v komediálních situacích. V konci představení se však inscenační klíč najednou zprudka obrátí. Zatímco dosud jsme se bez patosu obešli, vytryskne najednou v takové intenzitě, že si divák nemůže být jistý, zda jde o ironii, nešikovnost, případně nejistota režiséra, který si neví rady s tím, jak humor s patosem vhodně a uměřeně spojit. Hned několika okolnostmi se do paměti (nejen) autora této reflexe zapíše druhý boleslavský počin. Představení inscenace Všichni jsme herci… aneb Co by kdyby vsadilo na atraktivní alternativní historii, objevilo pro divadlo román Václava Holance Herci, Petr Matoušek prózu velmi umně zdramatizoval… Pro diváky zážitek. Ve třech částech se vždy ocitáme v roce 1956 v jednom pražském divadle při zkoušení Fausta. Poprvé v reálné komunistické totalitě, podruhé poté, kdy válku vyhrálo nacistické Německo, potřetí pak po potlačení komunistického puče a za vlády prezidenta Jana Masaryka. Jevištní montáž odhaluje charaktery, postoje a individuální morálku postav. A dařilo by se to ještě lépe, kdyby Petr Matoušek při režii lépe využil principy střihu a důsledně je uplatnil. I tak jde ale o jeden z nejpozoruhod­nějších počinů této sezóny.

Den třetí – Dny situační komedie Co by to bylo za přehlídku, kdyby se neobjevila Dokonalá svatba, případně Cooneyho text. V Rakovníku jsme dostali obojí.

U Dokonalé svatby je vždy „zásadním“ otazníkem, zda postel bude tentokrát vlevo, nebo vpravo. Vznešený DIVOCH Vlašim vsadil na levou stranu. Neotřelá zápletka, skvěle napsané situace, dialogy, humor a postavy, které́ se dostávají do stále zapeklitějších situací dělají Dokonalou svatbu jednou z nejlepších a tím pádem i nejhranějších současných komedií. Jenže text je jen začátek a inscenátorům se bohužel nepovedlo postavit životaschopné situace, herci často je chrlili text, a to je prostě málo. Aby inscenace jevištně obstála, bylo by ještě třeba hodně práce.

Velkolepou scénografií a vcelku přesným pochopením pravidel žánru se prezentovala Dobřichovická divadelní společnost s Peklem v hotelu Westminster Raye Cooneyho. Inscenace v režii Petra Říhy je postavena na režijní zkušenosti se zvoleným žánrem a na zkušenosti a vybavenosti hereckého souboru. Přesto se dostavují zadrhnutí, to pověstné „padání řetězu“. Inscenaci zdobí výkony představitelů hlavních rolí, především Jiřího Šafránka v roli Richarda Willeyho (náměstka ministra) a Jana Seidela, který ztvárnil postavu George Pigdena (náměstkova osobního sekretáře). Proč je však mým výsledným dojmem jakási sterilita a dojem ze sice dobře namazaného stroje, ale pořád jen stroje? Těžko říct.

Den čtvrtý – Dny moderny Poslední den přehlídky přinesl na jeviště moderní poezii, moderní dramatiku a dramatizaci klasického díla české moderní literatury.

Zde autor na okamžik opustí svou reflexi a zacituje z recenze z přehlídkového zpravodaje, protože se na inscenaci O básníkovi DIVADLA (bez záruky) PRAHA podílel. „DIVADLO (bez záruky) PRAHA si za předlohu pro svoji inscenaci vybralo divadelní scénář Adama Doležala, který ho napsal za svých studentských let. Jedná se o scénickou koláž na motivy textů Charlese Bukowského. Hlavní problém inscenace vidím v nejasném názoru inscenátorů na zobrazené epizody a jejich přístup ke zvolenému tématu – chybí jasněji konkretizovaná výpověď, přesnější interpretace těchto epizod směrem k publiku. Není zde totiž jasný vztah, jaký ke zobrazenému inscenátoři zau­jímají – jestli jdou cestou “Buďte svobodní, je dovoleno vše” nebo “Pozor na to, kam až to může zajít” nebo ještě třeba jinou.”

Divadelní spolek Tyl z Říčan uvedl inscenaci hry současného italského spisovatele a režiséra Maria Geraldiho Zlomatka. Geraldiho hra se zaobírá problémem matky, která se nemůže smířit se sexuální orientací svého jediného syna Diega. Synovu homosexualitu pokládá za nemoc a snaží se Diega „vyléčit“. Bohužel říčanský soubor se spokojil s pouhou reprodukcí textu. Situace zůstaly nevystavěné, herci se nemají čeho chytit, protože režie prostě chybí. Jen rozmístění kulis, rekvizit a hereckých postav na jevišti (a navíc často velmi nefunkčně a nešikovně) nestačí.

Opravdu výrazně se do programu Wintrova Rakovníka zapsal renomovaný soubor V.A.D. Kladno s dramatizací Čapkovy Války s mloky. Představení vyvolalo velkou diskuzi nad tématy a idejemi, které se v inscenaci dají objevit a které dokonce překvapují samotný soubor. Není jednoduché a možná ani možné napsat, co je tou ideou, kterou se soubor snaží sdělit. Je to muslimská invaze? Je to kritika nenasytného kapitalismu? Je to obžaloba individualismu? Výsměch vědě, která chce vysvětlit vše a neví nic? Nebo naopak pocta lidství? Všechno to se dá v inscenaci najít. Pokud jde o divadelní prostředky, dokazuje soubor, že umí, zná a dokáže. Ke škodě celé inscenace, ale ne vždy uhlídá. Vedle krásných divadelních nápadů (scéna s mlokem – češtinářem, scéna s jachtou – vanou apod.) se bohužel dostavují i čistě popisné scény, které vše zpomalují a uspávají. Z hlediska jevištního tvaru je nakládání s rytmem a časem tím, co jinak zdařilé inscenaci ubližuje. Neškodilo by něco opustit, něco zrychlit (hlavně přestavby) a tím pádem něčemu dalšímu pomoci. Jednotvárnost hereckého jednání, přestaveb a zdlouhavého času jevištního je velkým úskalím, které na diváka číhá.

Porota neměla snadnou práci, ale nakonec vynesla následující verdikt. Do programu celostátní přehlídky Piknik Volyně 2018 doporučila Divadýlko na dlani Mladá Boleslav s inscenací Všichni jsme herci… aneb Co by kdyby a Divadlo V.A.D. Kladno s inscenací Válka s mloky. Do programu celostátní přehlídky Piknik Volyně 2018 nominovala Dobřichovickou divadelní společnost s inscenací hry Raye Cooneyho Peklo v hotelu Westminster.

Autor: Martin Rumler