Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Divadlo chudé, leč rozmanité. AS 16.4.2018.

Divadlo chudé, leč rozmanité

V sobotu 7. dubna 2018 proběhl osmnáctý ročník nesoutěžní přehlídky chudého divadla – v divadélku v sokolovně TJ Sokol Jinonice, za účasti čtyř souborů (tří z Prahy a jednoho z Karlových Varů), lektorů Miroslava Pokorného a Petry Richter Kohutové a pod patronací Amatérské divadelní asociace.

Činoherní | Experimentální | Hudební


Tato přehlídka akcentuje herecký projev, jediná podmínka účasti zní „scéna je omezena na stůl, židle a věšák“ s vtipným dodatkem „věšák je možno po dohodě s pořadateli nahradit jiným, stejně nenáročným kusem nábytku (stojací lampa, křeslo aj.)“. 

Divadlo Žumpa (aneb Žebravé umělecké panoptikum), které předloni zaujalo velmi soustředěnou inscenací Averčenkových Čtyř, se tentokrát spolehlo na sto let starou jednoaktovku Zázračné křeslo Frigyese Karinthyho – o křesle způsobujícím chorobnou pravdomluvnost, které z pomsty dopraví na státní sekretariát pro patenty zneuznaný vynálezce a způsobí tak zásadní rozklad vnitřních vztahů na úřadu, rozklad vztahu úřadu s ministerstvem a nakonec i rozklad života státního sekretáře. Typově dobře obsazené, asi hodinu trvající inscenaci neprospěla archaičnost textu, stejně tak chabá motivace některých postav; hodně se diskutovalo o změně žánru v posledním obrazu; nicméně soubor v diskusi projevoval velkou poučenost a smysl pro hledání. Dařilo se tam, kde se konkrétně jednalo a kde se řešila konkrétní situace; zejména za zručnost v tomto ohledu získali čestná uznání Jakub Pilař (za roli Státního sekretáře) a Ondřej Sýkora (za roli Ministra).

Za umění šťastně žít pak získaly čestné uznání Akademičky (čili sedm báječných dam v pokročilém věku), které pod vedením Petra Pochopa odvyprávěly, odzpívaly a odtančily, ale hlavně odehrály svou představu o Štěstí. Jak pravil Mirek Pokorný v diskusi, „podobné moderní divadlo se už dnes nedělá“ – neb se jednalo skutečně o syntetický tvar, který vznikl fixovanou kolektivní improvizací. A tak jsme se dozvěděli nejen spoustu osobních až niterných zážitků od účinkujících, ale byli jsme i svědky několika výsostně divadelních a autentických okamžiků (např. když si dámy na konci navzájem „kradly“ přání do budoucna).

Karlovarští VeKa a PóReK přivezli čtení Kingova Prodlužování času; jako rozšíření žánrového (nic cyničtějšího nezaznělo) a druhového spektra (scénické čtení je momentálně módní záležitost) a zejména jako příspěvek do diskuse, co je ještě divadlo, i když chudé, a co už není.

To nejlepší přišlo nakonec. Helena Niklausová z divadla Refektář napsala desetiminutový skeč Manželé navždy a ve vlastní režii ji nazkoušela s kolegou Pavlem Holubem. Jediné představení, které využilo oponu (soubor si ji vlastnoručně nainstaloval), postavené na hereckém výkonu dvou herců, kteří leží na šikmě s podvázanými bradami a nejenže umějí jednat slovem, ale dávají význam i minigestům (např. otevření očí), s dovětkem ve formě písně Mrtví skupiny Hradišťan. Trochu to připomínalo Schmittovo Manželské vraždění, trochu dialogy Nagga a Nell z Becketova Konce hry – bylo to napínavé, bylo to tragikomické – a hlavně (navzdory krátké stopáži) nekonečně zábavné. A množství čestných uznání (pro oba představitele za herecký výkon, pro Helenu Niklausovou navíc za scénář a režii) následovalo.

Dubnová sobota v Jinonicích rozhodně nebyla chudá…

Autor: Petra Richter Kohutová