Texty: STROTZER, Milan: Pestré Lounské divadlení 2018. AS 24.3.2018.

Pestré Lounské divadlení 2018

Lounské divadlení, oblastní postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla se ve dnech 8. – 11. března 2018 uskutečnila již počtrnácté ve Vrchlického divadle v Lounech.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Recenze | Soubory


Vystoupilo na ní osm divadelních souborů. Při slavnostním zakončení, na němž byly oceněny čestnými uznáními a cenami nejlepší výsledky divadelní práce a vyhlášeny nominace a doporučení inscenací k účasti na celostátních přehlídkách, vystoupil Sbor břežanských kastrátů. Účastníci Lounského divadlení měli též možnost zhlédnout tři výstavy instalované v budově divadla. V divadelní kavárně výstavu prací Vladimíra Franze nazvanou Z deníků, ve foyeru divadla fotografie Romka Hanzlíka z cyklu Máj, zachycujícího místa, po nichž putoval Karel Hynek Mácha, v Galerii města Loun pak výstavu prací Tomáše Bambuška Proč je všechno tak krásný…, která byla na přehlídce zahájena vernisáží. K osmi soutěžním představením se uskutečnily rozborové semináře vedené odbornou porotou, která pracovala ve složení Milan Strotzer (předseda), Veronika Týcová a Miroslav Král. Během lounského divadelního svátku vyšla čtyři čísla přehlídkového zpravodaje Zrcadlení lounského divadlení. Jeho šéfredaktor Jan Petržilka spolu s početným týmem by si zasloužili cenu za nejlepší přehlídkový zpravodaj, a to nejméně v teritoriu České republiky. Přehlídku pořádalo Vrchlického divadlo v Lounech ve spolupráci s Rádobydivadlem Klapý a za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Města Louny a generálního partnera, jímž jsou již po čtrnáct let Ekostavby Louny.

Dramaturgická skladba přehlídky byla velice pestrá. Až na jednu výjimku (dvě inscenace situační komedie) se z hlediska divadelních žánrů a poetik nic neopakovalo. V rovnovážném poměru byly uvedeny hry komediálně a vážně laděné. Převažovala současná dramatika, pouze dvě hry čerpaly z odkazu klasické literatury. Viděli jsme tři současné české hry (jedna z nich čerpala z prózy norského autora), tři hry anglické provenience, po jedné z dramatiky francouzské a ruské. Polovina inscenací vykazovala výrazný autorský podíl inscenátorů. Mezi nimi se objevila jedna zcela původní textová předloha z pera režisérky rumburského souboru. Zaznamenali jsme tři nadstandardní výsledky scénografické práce, dva z oblasti režie, jednu výjimečnou hudební složku a nejméně půldruhé desítky ocenění hodných hereckých výkonů. Tři inscenace z osmi dosáhly na úroveň srovnatelnou s tím, co lze spatřovat na půdě celostátních přehlídek.

Lounské divadlení zahájil divadelní soubor Scéna z Libochovic inscenací dramatizace takřka neznámé povídky A.P. Čechova Můj strýček Jeho Exelence (čestné uznání za dramaturgickou volbu). Povídku pro Český rozhlas přeložil a dramatizoval Jiří Strnad. Její satirické ostří je namířeno proti neomalené chamtivosti a nemístné přezíravosti lidí pohybujících se v blízkosti vládnoucí garnitury. Téma věčně současné. Režisérka Alena Burdová postavila inscenaci na dobrém typovém obsazení, zejména Jan Dědourek je pro roli strýčka jako stvořený. Inscenační výsledek však zůstal jakoby v půli cesty, a to zejména proto, že není rozhodnuto, s jakými divadelními prostředky bude nakládáno, zda s tzv. realistickými či s takovými, které míří k stylizovanému výrazu. V inscenaci jsou použity neorganicky oba principy. Ne zcela vědomě uplatňované řídící úkoly dramatických postav, a tím i výstavba situací a celku aktovky, jsou pak další příčinou toho, že se nepodařilo dojít navzdory kvalitní předloze k adekvátnějšímu inscenačnímu výsledku.

Divadelní soubor Hraničář z Rumburka se v Lounech představil s původní hrou režisérky souboru Majky Koukolské Smíření. Autorka napsala text pro deset hereček a jeden mužský hlas, což je určitě záslužný počin z hlediska uplatnění žen v početném souboru, kde jsou muži v menšině. Hra ze současnosti líčí životní příběhy třech sester, jejich dětí a vnuček. Líčí jejich běžné i méně běžné životní problémy a starosti, a to ve vážné rovině. Bohužel, postrádá jakýkoliv vpravdě dramatický konflikt. Jedinou dramatičtější situací je domnělé zmizení jedné z vnuček. Množství postav a jejich rodinné vazby jsou natolik spletité, že musí diváci vynaložit značné úsilí, aby je během představení rozklíčovali. Režisérka divákům vjem neulehčila ani zřetelně vybudovanými vztahy postav a situacemi. Vše zůstává na reprodukci textu, jen výjimečně se slovem také jedná. Naproti tomu soubor věnoval nemalou péči scénické výpravě (čestné uznání za scénu Radimu Purchartovi).

Divadelní spolek JACK (Jednotný amatérský club kumštýřů) z Hostivice přivezl do Loun svou inscenaci dramatizace knížky Jana Trnky Zahrada v režii Jana Lepšíka. Dramatizace Aleny Fodorové ctí původní předlohu s výjimkou epizody se psy, v níž si za úplňku vypráví příhody, které během posledního měsíce zažili, a také s výjimkou závěrečné epizody vyhnání psů kocourem. Part kocoura a jeho význam je tím okleštěn, což není nejvýhodnější, zvláště pro vyústění celého příběhu. Vyprávěcí pasáže knihy vložila dramatizátorka účelně do úst trpaslíka. Inscenace je založena na hravosti sympatického hereckého kolektivu (čestné uznání za hereckou souhru). Přehledně převypráví Trnkův příběh čtyř kluků a jejich dobrodružství. Inscenace má nemalé problémy s tempo-rytmem, zejména v sekvenci přípravy na sloní divadlo a v jeho realizaci. V těchto scénách retarduje. Otazníkem je nesourodost ve scénografii. Vedle reálných objektů a předmětů (např. trakař, stan, jízdní kolo) jsou nezdůvodněně používány atrapy (např. maska automobilu, trsy trávy). Podobně je tomu u kostýmní výpravy. Patrně by to nebylo na závadu, kdyby se podařilo tyto prostředky důvodně nastolit, respektive kdyby jejich použití povstalo z hravé vynalézavosti před očima diváků. To se však neděje. Vše je již připraveno předem, vč. stanu s namalovanýma očima, který představuje (jinak vynalézavě) velrybu. Nelze nezmínit zdařilou hudební a pěveckou složku inscenace.

Jedním z vrcholů přehlídky byla inscenace situační komedie s detektivní zápletkou a prvky sci-fi britského dramatika Alana Ayckbourna Spojovací dveře v překladu Adama Nováka. Uvedl ji Divadelní spolek KLAS z Klášterce nad Ohří v režii Miroslava Nyklíčka. Předloha jednoho z nejslavnějších současných anglických dramatiků přináší originální příběh. Londýnská prostitutka se nechtěně připlete do společnosti podvodníků a do případu vraždy. Prostřednictvím podivuhodného stroje času se dostává do minulosti. Ona a další dvě ženy pak svádějí závod s časem a snaží se změnit běh událostí tak, aby zabránily vlastnímu násilnému konci. Jde o hru velice náročnou na scénování, a to jak pro režiséra, herce a v neposlední řadě pro scénografa. Nutno předeslat, že si s ní klášterečtí poradili na výbornou. Základem scénování hry je vyřešení hracího prostoru, v němž hrají klíčovou roli spojovací dveře, onen stroj času, který umožňuje postavám vstupovat do minulosti a vracet se zpět. To se, navzdory autorovým nemalým nárokům na realizaci, podařilo souboru vyřešit způsobem jednoduchým a přitom účelným. V jednoduchosti tkví nejen krása. Otázkou však zůstává použití materiálů, respektive doplňků, které by lépe evokovaly prostředí luxusního hotelu. Režisér Ayckbournovu textovou předlohu účelně krátil, byť to není ve složitě strukturovaném textu jednoduché. Jeho poučená režie se vyrovnala se zvládnutím nepřeberných situací a proměn, aniž by se v nich divák ztrácel, vystavěl inscenaci v potřebném tempo-rytmu. S herecky ne stejnou měrou vybaveného kolektivu, se mu podařilo dojít k inscenačnímu tvaru, v němž není viditelných propadů. Miroslavu Nyklíčkovi byla udělena cena za dramaturgickou úpravu a režii. Svým hereckým výkonem zaujala Majda Nucová jako Phoebe (čestné uznání), především však Zdeňka Nyklíčková v roli Ruelly (cena). Scéna Ruelly a Phoebe, v níž rozplétají vyvstalou situaci a odhalují princip stroje času, patřila z hereckého hlediska k vrcholům inscenace. Skvostnou byla i scéna záchrany Ruelly shozené z okna. Souboru se dostalo ocenění čestným uznáním za inscenaci. Mimo to získal na základě hlasování v divácké anketě Cenu diváka za nejlepší inscenaci.

Divadlo Na Vísce z Hořovic se představilo s komorní hrou pro dvě herečky od francouzských herců a scénáristů Pierra Palmadeho a Christopha Duthurona nazvanou Na útěku. Road movie dvou žen odlišného věku a naturelu začíná na silnici při stopování automobilu, který jim má být prostředkem k útěku z pro ně nadále neúnosné životní reality. Ta mladší z nich (Margot) od rodiny v den dceřiných 18. narozenin, ta starší (Claude) z domova důchodců. Na stopu se setkávají dvě ženy s diametrálně odlišným přístupem k životu. Neprůbojná, dosavadním životem zklamaná Margot a energií sršící Claude, která se navzdory pokročilému věku střemhlav vrhá do neznáma, aby se vymanila z prostředí svých vrstevníků. Jejich společná cesta se ubírá několika lokalitami, aby po vloupání se do cizího domu skončila ve vězení. Během ní se zpočátku konfliktní vztah hrdinek příběhu promění v přátelský. Claude se z vězení vrací do domova důchodců a Margot si užívá svobodného života. Po půl roce Margot vytrhne Claude ze zajetí domova důchodců a vydají se společně do víru života. Inscenace v režii Slávky Hozové je postavena na hereckých dispozicích Majdy Weigertové, někdejší profesionální herečky, představující Claude a Lenky Korejčíkové, která ztvárnila postavu Margot. Obě se zmocnily herecké příležitosti tak, že lze hovořit o nadstandardních hereckých výkonech (čestná uznání). Dalo by se konstatovat, že jsme byli přítomni hereckému koncertu, kdyby v závěrečné scéně byla zřetelnější motivace jednání Margot. Hraje se na prázdné scéně, pouze s nejnutnějšími rekvizitami. Změny prostředí jsou zprostředkovány projekcí snímků, které ilustrují prostředí, v nichž se postavy hry pohybují. Počáteční scény se odehrávají v noci. Způsob svícení, který se snaží navodit noční atmosféru, ubírá herečkám na mimickém výrazu. Revizi by si zasloužila realizace zvukového plánu inscenace. Přes tyto uvedené dílčí problémy se inscenace přiřadila k tomu nejlepšímu, co jsme na Lounském divadlení 2018 mohli vidět.

Terezínské malé divadlo (TMA) zůstalo věrno žánru situační komedie a frašky, s nímž má své nemalé zkušenosti a představilo se s ním na lounských divadelních prknech úspěšně v minulých ročnících přehlídky (Michael Cooney: Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra; Ray Cooney: Rodina je základ státu; Francis Veber: Blbec k večeři; Ray Cooney: Peklo v hotelu Westminster). Tentokrát jsme na Lounském divadlení mohli sledovat další nastudování hry Raye Cooneyho, a sice jeho komedii z roku 1997 Prachy? Prachy! V ní není spouštěcím momentem nekonečných zápletek nevěra, jak tomu bývá obvyklé u jiných Cooneyho her, nýbrž nález obrovské částky 735 tis. liber, která je příslibem pohodlného života manželského páru, pokud se mu podaří zmizet někam daleko, kde nebude nalezen. Stejně jako v jiných Cooneyho komediích, tak i v této po první zastírající lži následují další. Řetězení lží, výmluv, úskoků, úplatků a vydírání narůstá geometrickou řadou až do fáze takřka nepřehledného chaosu. Humor přitom vyrůstá z reálného základu, z toho, jak postavy zveřejňují proces hodnocení situace, v které se ocitly a hledají cestu, jak z ní ven. V inscenaci Prachy? Prachy! v režii Evy Andělové se to příliš nedaří, a to navzdory tomu, že jsou v souboru nejméně dva herci (Martin Soudský a Fanda Hos), kteří v minulých inscenacích prokázali své výjimečné dispozice pro komediální žánry. Hned s razantním až akrobatickým nástupem představitele hlavní role na jeviště se ocitáme mimo reálný základ, není se pak od čeho odrazit a nezbývá než vršit nevršitelné. Inscenace pak tone v překotném tempu a expresivním hereckém projevu. U méně zkušených herců dochází k pouhé reprodukci textu, k používání vnějškových výrazových prostředků. Vlivem toho se inscenace nesetkala ani s adekvátní diváckou odezvou, kterou lze u řemeslně výborně napsané hry očekávat. Nicméně, ocenění hodné herecké výkony předvedli Martin Soudský v roli Henryho Perkinse a Alice Jarešová v roli Betty Johnsonové (čestná uznání).

Poprvé si na lounské přehlídce zahrál** Divadelní spolek J.K. Tyl z Josefova Dolu. Představil se svou razantní adaptací hry **W. Shakespeara Titus Andronicus. Textovou předlohu za použití překladu Josefa Čejky připravili otec a syn Karlové Stuchlíkovi a dali jí název Don Andronico. Snad nejkrvavější Shakespearovo drama je Stuchlíkovými přeneseno z období, které předcházelo pádu Římské říše do současné Itálie, kostýmní výprava však odkazuje spíše k 30. letům minulého století. Velmožové starověkého světa jsou nahrazeny představiteli cukrovarnické mafie. Zajatá gótská královna Tamora je úpravou proměněna na vládkyni východního podsvětí. Výchozí textová předloha je mohutně krácena a upravena, avšak s výjimkou závěru původního dramatu jsou hlavní dějová fakta víceméně zachována. O krvavé scény a kanibalistický hodokvas předloha inscenace ochuzena nebyla. Lze z ní vyčíst, že násilí plodí ještě větší násilí, varování před mafiánskými praktikami, v nichž honba za ziskem kráčí přes mrtvoly, že zlo nevymizí, je věčné. Takzvaně mezi řádky lze nalézt i varování před nebezpečím z východu, že paktování s nepřáteli se vymstí. To vše vyznívá z upravené předlohy jako odvážné, potřebné a apelativní sdělení. V jevištní realizaci se však myšlenkové poselství, natož apelativnost vytrácí. Použití nejrůznějších prostředků hereckého výrazu, v nichž nechybí ani jakýsi naivistický přístup, stejně tak nesourodé scénické prostředky zmatou diváka natolik, že si není jist, zda sleduje nějaký experiment či jde o záměrně neumělé jevištní počínání. Rozvolněné tempo, z vnějšku dodávané rekvizity, tu reálné, tu zástupné (např. nafukovací balónky jako bomby), rozehrávání nepodstatných scén a jiné nezdůvodněné prvky pak diváka utvrdí v tom, že se mladý režisér Karel Stuchlík pokusil udělat divadlo jinak, než je v Josefově Dole zvykem, nově, moderně. S diváckou odezvou se, bohužel, nesetkal. Divácké ankety je třeba brát sice s velkou rezervou, nicméně v té lounské se soubor propadl do záporných čísel. To tu ještě nebylo. Není přitom pochyb, že se mladý režisér spolu se souborem věnoval zrodu inscenace ze všech sil. Svědčí o tom už dramaturgická volba, autorský vklad a nepochybně kostýmní složka inscenace (čestné uznání Sylvii Hykové).

Závěrečné představení, které se stalo vrcholem 14. Lounského divadlení, sehrál Divadelní klub Jirásek z České Lípy. Uvedl hru Františka Zborníka Legenda o lesích a lidech inspirovanou některými motivy a postavami z románové trilogie norského prozaika Trygve Gulbranssena (Věčně zpívají lesy / Vane vítr z hor / Není jiné cesty). Referenci o inscenaci si dovolím věnovat enormní prostor, neboť si to mimořádná českolipská inscenace zaslouží. Dovolím si přitom citovat text Terezy Cajthamlové a Jana Sušera a dílem jejich záznam z povídání poroty při rozborovém semináři k inscenaci, které byly zveřejněny v přehlídkovém zpravodaji. Lépe bych to totiž nenapsal.

„Příběh je zasazen do prostředí drsného severu, kde lidé neustále bojují s mrazem a neúrodou. Lidská obydlí obklopují hluboké lesy a nebezpečné hory. Atmosféra dýchá z každé scény, stromy ožívají a uprostřed nich se odehrává působivý příběh statkáře Daga z Medvědího dolu. Je to příběh o nenávisti, zatvrzelosti i touze po pomstě, kvůli kterým umírali Dagovi nejbližší. Z rodinného prokletí ho nakonec vysvobodí až jeho syn. František Zborník svou adaptaci sám i citlivě režíroval a dovedl vytvořit velmi kompaktní představení, které dokáže provazovat dějovou linku s účinnými symbolickými vstupy. Celý příběh je iluzivní již tím, že se vlastně neodehrává. Scéna je pojata jako prostor vzpomínek stárnoucího Daga, který se přišel svěřit faráři, a výkon celého ansámblu je tedy jen retrospektivní vzpomínkou, která existuje pouze v Dagově hlavě. Proto se tu tak přirozeně může setkávat realita se symbolem, vzpomínka s emocí. Realita, která by měla být současná s vnímajícím divákem, je až na několik vstupů vykázána do kouta, kde u stolu posedává farář se starým Dagem a naslouchá jeho zpovědi. Postava faráře na první pohled nemá se samotným dějem mnoho společného – farář se v dějové lince nikdy neobjeví, je vlastně po celou dobu pouze pozorným divákem, respektive posluchačem. Jeho přítomnost má však zjevně hlubší smysl. Tím, že se Dagův život promítá právě před vnitřním zrakem sluhy Božího, ustupuje děj do pozadí před vyššími idejemi. Dagův životní zápas i jeho selhání jsou bytostně lidskou hrou, věčným bojem strachu a tvrdosti, pomsty a milosti, viny a odpuštění. A právě postava faráře, který je vykreslen sám jako složitá povaha, tápající a se spletitým vztahem ke svému Pánu, podtrhuje skutečnou lidskost Dagova vlastního boje sama se sebou. Temné symboly, které mohou být čteny jako skutečné hrozby, ale i jako Dagovi vnitřní démoni, např. jedenkrát stínově naznačená přítomnost hrozivého medvěda v horách, podtrhují ponurou atmosféru příběhu. Atmosféru, která může být trýznivá mnohem více pro Dagovo vlastní prožívání. Právě díky tomu se Františku Zborníkovi podařilo vytvořit obraz, který se neomezuje na vyprávění novověké severské ságy, ale děje se před zraky diváků jako silný lidský příběh, který by se mohl odehrát kdykoliv, kdekoliv a hlavně komukoliv. Tento efekt podporuje řada dobře zpracovaných běžných momentů ze života. Když se Dagova žena Tereza snaží mezi oživlými stromy chytit a obléknout své syny, vytváří symbolický obraz výchovy se všemi obtížemi, které zná každý rodič. Mezi Elisabet a Torem to během jejich tance tak jiskří, že si každý musí vzpomenout na chvíli, kdy se poprvé zamiloval. I ztrátu syna prožívají Dag se svou ženou Terezou tak, jak to velmi dobře znají rodinní terapeuti. Zatímco Tereza pláče a drží v ruce hračku svého mrtvého syna, její muž v sobě bolest drží a ujíždí do hlubokých lesů za prací. Když se na věčnost odcházející Tereza loučí s Dagem v dalším ději, nezapomene mu připomenout, že by svým dětem dali do života mnohem více, kdyby jim byli schopni ukázat, co k sobě cítí. Vždyť „největší dar je milost srdce“. Katarze díla se opírá o biblickou aluzi, jež uzavírá linii naznačenou úvodními verši. „Je psáno: hledejte Člověka, toho Ukřižovaného!“ Dag mladší je zde viditelně kristovskou postavou, která ve finále odchází do obávaných hor s veškerou pokorou a láskou, jakoby s vědomím, že nakonec stejně musí zemřít za své lidi. „Kristus za nás vyřešil beznaděj smrti, ale na svou Golgotu musí vystoupat každý sám.“ A právě proto se jako Zmrtvýchvstalý po vykonání této smírčí oběti svým blízkým živý navrací – tento paschální motiv je zvláště působivě ilustrován roztrháním smlouvy jeho otcem, Dagem starším. Čas „Staré smlouvy“ je zde u konce. Vinu ulpívající na rodu po generace přemáhá milosrdenství.“

Ocenění hodné je už to, že se podařilo tak košatou předlohu uchopit v tak koherentním a srozumitelném tvaru. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout i režijní práci Františka Zborníka (cena za textovou předlohu a režii), díky níž byl divákům zprostředkován přehledně nejen složitě strukturovaný příběh, ale také jeho podtexty a přivodit jim působivý zážitek, což rozhodně nelze u takovéto látky považovat za samozřejmost. Zároveň se režii podařilo udržet souhru neobvykle rozsáhlého hereckého kolektivu, jenž čítal devatenáct lidí, a přesto působil vyrovnaně a sehraně. Tato vyrovnanost byla mj. patrná na přítomném chóru, který stylizovaně ztělesňoval širé norské lesy, aniž by ovšem na sebe některý z herců příliš strhával pozornost, a to i v případech, kdy byl chór zapojen do představení aktivně a dějotvorně. Podařilo se tak navodit plnohodnotnou, těžkou atmosféru, která evokovala dnes tak populární severskou estetiku. K tomu nemalým dílem přispěla scénografie Renaty Grolmusové (cena za scénu a kostýmy). Zvoleným řešením scény se podařilo navodit dojem nekonečnosti „od obzoru k obzoru“, z níž se náhle vynoří stylizovaný horský masiv. Inscenaci napomáhá značnou měrou působivá a mimořádná hudební složka. Hudbu tzv. na zakázku složil ředitel českolipské Základní umělecké školy Marek Kučera (cena za hudbu k inscenaci) a nahrál ji školní orchestr pod vedením Pavla Hrice. V představení jsme byli svědky celé plejády výborných hereckých výkonů. Oceněni čestnými uznáními byli Ladislav Valeš za roli Daga, Pavel Landovský za roli Daga, Jiří Gotlieber za role Torgeira, Toreho a Toreho ml., Cyril Grolmus za roli Poručíka Margase, Vlaďka Zborníková za roli Terezy, Jana Kolářová za roli Ane a Dita Krčmářová za roli Elisabet. Čestné uznání bylo uděleno i za kompaktní hereckou práci chóru. Soubor získal hlavní cenu za inscenaci.

Na základě rozhodnutí odborné poroty bylo doporučeno k účasti na Národní přehlídce seniorského divadla v České Třebové Divadlo Na Vísce s inscenací Na útěku. Dále byl doporučen k účasti na Divadelním pikniku Volyně, národní přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní spolek KLAS z Klášterce nad Ohří s inscenací Spojovací dveře. Nominaci na Divadelní piknik Volyně získal Divadelní klub Jirásek z České Lípy s inscenací Legenda o lesích a lidech.

(S použitím textu Terezy Cajthamlové a Jana Sušera k inscenaci Legenda o lesích a lidech – pozn. autora)

Autor: Milan Strotzer