Texty: Ústí nad Orlicí, KP ORLICKÁ MASKA 2018 - Zpráva o přehlídce. Autor Eva Spoustová.

Zpráva o přehlídce Orlická maska 2018


Krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla Orlická maska začala ve čtvrtek 8.a skončila v neděli 11.března. Porota mohla nominovat jednu inscenaci a doporučit libovolný počet inscenací k výběru do programu celostátní přehlídky Divadelní piknik Volyně 2018 a doporučit inscenace k výběru do programu celostátní přehlídky Popelka Rakovník 2018.

Přehlídka probíhala tradičně ve dvou sálech: na Malé scéně a v Roškotově divadle. Malá scéna poskytla všem účastníkům přehlídky i lektorskému sboru pohodlné a vstřícné zázemí. Díky organizačnímu veleumu a elánu neunavitelné Lenky Janyšové, která (se záviděníhodným porozuměním a součinností celé své rodiny) roztáčí motor přehlídky, díky obětavé péči Lenky Kaplanové, díky přátelskému zázemí kavárny a takřka mateřskému přijetí všech hostů od aktivních členů divadelního spolku Vicena i díky všem divadelnímu činění přátelsky nakloněným lidem z Ústí, kteří přehlídku podporují, máme za sebou čtyři velmi zajímavé dny, naplněné sledováním inscenací, hodnocením lektorského sboru, diskusemi s účinkujícími a diváky, i nočním besedováním po skončení denního programu. Škoda, že většina souborů - zřejmě kvůli nedostatku času, nebo také možná proto, že dětem v této době začaly zimní prázdniny a bylo potřeba dostat malé rodinné příslušníky včas k babičkám a na hory – nepobyla v přátelském divadelním zázemí v Ústí nad Orlicí po celou dobu přehlídky a neměla tak příležitost užít si přehlídu naplno – nejen jako hrající, ale také jako všem představením přítomní diváci.

Na Orlickou masku 2018 bylo původně přihlášeno devět inscenací. Divadelní soubor Heřman se ale, z důvodu onemocnění v souboru, nemohl přehlídky účastnit. Shlédli jsme tedy osm "kousků" a k nim navíc - ještě jeden "kousek" inspirativní: hostem přehlídky byl umělecký gang Depresivní děti touží po penězích se svým představením Naši furianti. Vzhledem k tomu, že místní divadelní spolek Vicena má na repertoáru Naše Naše furianty, bylo pro "Viceňáky" a jejich publikum srovnání dvou různých přístupů a zpracování podobné látky jistě velice zajímavé.

Prvním představením přehlídky byla duchařská komedie Noela Cowarda "Rozmarný duch" (překlad Evy Bezděkové) v podání divadla Exil z Pardubic v režii Renáty Šťastné. Přestože hra byla napsaná v roce 1941 (příběh obletěl s velkým úspěchem celý svět) a je textově i situačně vsazena do původního dobového rámce, podařilo se ji v tomto případě poměrně zdařile aktualizovat a vyškrtat. Herci postav této salonní komedie by měly být schopni udržet brilantní dialog a zvládnout tempo břitkých slovních přestřelek. Ty na jevišti souboru zatím příliš nevycházejí. V diskusi s lektorským sborem se mluvilo o tom, že by pomohlo vyjasnit si základní stanovisko v přístupu k inscenaci jako celku: zda tu věc brát vážně, anebo s humorem. Muž, který se citově potácí mezi dvěma ženami, z nichž jedna je duchem zemřelé první manželky a jedna je žena současná, živá (ze které se ovšem ve 2.půli hry stává také duch), čemuž asistuje potrhlá esoterička, která oba duchy (možná omylem) vyvolává ze záhrobní říše – je báječná látka pro zábavnou komedii. Bylo by vhodné, aby se inscenátoři zamysleli nad atmosférou, ve které se příběh odehrává – jde o dva, prolínající se kontra-světy – svět říše duchů a svět hmatatelně reálný – a pomohli ji lépe navodit (světla, zvuk, efekty?). Také by prospělo, aby měli herci jasnější představu o motivacích jednání a promluv svých postav, aby už při příchodu na jeviště jejich postava nějak signalizovala své charakterové, osobnostní zázemí a měla ujasněný cíl, ke kterému její chování v rámci okolností směřuje. Mluvilo se o vztazích mezi partnery na jevišti, o uvolněném těle jako hercově základním nástroji, o temporytmu představení. Soubor si stýskal, že se, pokud jde o obsazení tohoto kusu, ocitl ve složité situaci (těhotenská vlna a záskoky). Pro jednu z představitelek bylo toto vystoupení vůbec prvním jejím účinkováním ve větší roli na jevišti, takže je jasné, že je teprve na začátku své další herecké cesty, která bude jistě dobrá. "Exiláci" zkrátka opět prokázali, že jsou stateční a umějí odhodlaně a s nadšením čelit složitostem divadelního života.

Další inscenací přehlídky byla hra "Nejstarší řemeslo", kterou napsala držitelka Pulitzerovy ceny, americká dramatička Paula Vogel. Shlédli jsme ji v podání dam z divadelního spolku Vicena.
V parku se setkáváme s partičkou vysloužilých "lehkých dívek" v důchodovém věku. Jsme svědky jejich třenic o šéfování¨a o finance, jejich pohrdání mladými "amatérkami" v oboru, jejich vyprávění o někdejších časech největší slávy během válečných let, o citech, které chovají ke svým stálým zákazníkům, k nimž během té spousty let své aktivní činosti přilnuly a postupně se s dámami, celkem bez zbytečného sentimentu, loučíme, když odcházejí tam, kam jednou musí každý. Hořká komedie, která poskytuje výtečné herecké příležitosti především dříve narozeným dámským částem souborů je plna místy velmi dojemných ženských dialogů, ale současně chápe i pohled mužský, potřebu něhy a souznění. Hra splňuje všechny předpoklady pro to, aby byla milována divadelními dramaturgy nebo vedoucími velkých souborů: mnoho ženských rolí pro vyzrálé herečky středního a post-středního věku, minimální požadavky na výpravu: v zásadě postačí dvě lavičky...krásný "vnitřní smutek", skoro zaručený emotivní dopad na diváka....
Diskuse o inscenaci se dotýkala těchto oblastí: znovuobnovení inscenace, která se už déle nehrála, výtečně vsazená píseň – (hudba Pepa Zámečník), možnost větší typizace postav, zlepšení časování v navazování v dialozích, momentální zdravotní stav jedné z účinkujících (mimořádně byla oceňena jeji věrnost souboru a vitalita, protože jí věru nebylo dobře, a přesto přišla a "bojovala" statečně.... Diskuse byla ukončena následujícím bonmotem: "Režisér musí poděkovat, že herečky sehrály insceaci, která přežila svou smrt.". Nejen na oslavu tohoto faktu jedna z členek ansámblu, Lenka Kaplanová, přinesla navíc i výtečné červené fazole s rýží, o kterých se ve hře mluví a osazenstvo jimi posléze pohostila, čímž se vlastně rozpřáhla k dalšímu uměleckému gestu v rámci inscenace a potěšila mnoho přítomných kolegů. Ano, to je Ústí s "Viceňáky"...Mňam!

Další inscenací přehlídky byl psychologický triller Ira Levina "Veroničin pokoj". Do Ústí ji přivezl soubor Triarius z České Třebové. I tento Levinův kus, jako mnoho jeho dalších děl, vychází z nejlepších tradic žánru horroru a thrileru. Je obsazen zdánlivě normálními postavami, ze kterých se až postupně vylíhnou podivně narušení, velmi nebezpeční jedinci. Hra neustále překvapuje vývojem. Diváka, který se s ní dosud nesetkal, překvapuje nečekaným pozvolným rozuzlováváním, během kterého tápe a je neustále znejisťován, až do chvíle, kdy se na něj vyřine skutečný strach a zločin vyjde na povrch – ne už tak zcela jasně se odhalí motivace jednání postav, ale to divákovi vcelku tolik nevadí... Celé drama se odehraje v jednom dobově zařízeném pokoji, kam uvádí starší manželský pár správců dívku s jejím přítelem (Susan a Larryho). Mladí se znají teprve krátce. Správci je oslovili kvůli zvláštní službičce, o kterou žádají pro paní domu, ve kterém správcují. Chtějí, aby dívka předstírala, že je Veronika – již zemřelá sestra paní domu, Cecílie. Nemocná, dezorientovaná Cecílie prý věří tomu, že Veronika je ještě živá a chce se s ní setkat. Další děj raději nebudu prozrazovat, abych případným budoucím divákům nekazila zážitek z překvapení....
Režie, úpravy a scénografie se ujal Josef Jan Kopecký. Drama poskytuje nádherné herecké příležitosti. Této inscenaci poněkud nepomáhá přílišná stylizace věku postav na začátku. Susan by měla, lákána do léčky, správcům skutečně věřit – pokud bude výrazně patrné, že správci jsou "v převleku", bude divák zmatený a ztíží mu to orientaci ve stále se navíc komplikujícím ději. Navíc díky extrémním "stařeckým"stylizacím - první část děje vyznívá spíše groteskně, i když by měla být co nejvíce realistická. Během diskuse o představení se mluvilo o možnostech koncepce, zaměřené na režijní, dramatické, psychologické apekty a o tom, že vyznění i působení na diváka je v tomto případě závislé na nastavení odpovídajícího stylu a např.způsobu, jak se pracuje s motivy "čistého zla". Dále se hovořilo opět o motivacích jednání postav, o práci herce na odkrývání charakteru jejich postavy, o Larryho nepochopitelném knírku a jeho smyslu ve hře, o Larryho zdánlivě dvojlomném charakteru a o některých zajímavých, autorem předepsaných verbálních projevech postav, též o irském dialektu...Nutno přiznat, že Triarius žánr výtečně pochopil a děsit umí.

Příjemným překvapením Ústecké masky byla autorská hra divadelního spolku Zaklep ze Svitav "Lidovka". Tento počin pojednává o vzniku (znovoobnovení) souboru a zkoušení hry, na kterou soubor může získat grant, pokud dostojí jakýmsi specifickým grantovým požadavkům. Hra poskytuje pohled do hereckého zákulisí, včetně všech vděčných, každému divadelníkovi známých charakteristických situací. Inscenace využívá živou kapelu Z-Band, která je organicky propojena s děním na jevišti. Zpočátku má divák pocit, že sleduje insitní iscenaci – aktéry bez stopy divadelní poučenosti a domnívá se, že podléhá domnělému kouzlu autentičnosti, jenže pak pochopí, že byl vtažen do "léčky"a otevírá se mu možnost žasnout nad přesnou mírou této stylizace. Jsme tedy svědky velmi chytré hry. Členové souboru se nazývají svými vlastními jmény, půspbí velice přirozeně, na první pohled "banálně"a naivně, ale tato naivita je, jak výše řečeno, rafinovaná. Jednoduchými prostředky nás hra zavede k přemýšlení nad aktuálními tématy naší doby. Protože hra, na kterou nakonec grant soubor nedostane, protože byl aktivní a sehnal si sponzora (smajlík!), měla být původně ozvláštněna lidovými písněmi (protože to "zabírá" na grantové komise), jednotlivé hlavní situace jsou jimi odděleny. Na některých místech písně náladou (zdánlivě náhodně) doplňují děj a stávají se jeho platnou součástí (úmrtí Vaška). Tento autorský počin podle názoru lektorského sboru rozhodně stojí za vidění. Navíc se, samozřejmě nezáměrně (i když náhody neexistují a osud si s námi legračně zahrává), tématicky - něžně, leč pororuhodně apelativně – dotkl našeho uvažování nad inscenací, v programu přehlídky následující...

Spolek divadelních ochotníků Alois Jirásek z Úpice přivezl na přehlídku komickou zpěvohru Bedřicha Smetany "Prodaná nevěsta"v koncepci někdejších slavných tvůrčích osobností divadla DRAK (Klíma, Vyšohlíd, Krofta, Matásek). Pro DRAKovskou koncepci byl zásadní nápad Jiřího Vyšohlída převést árie a duety do mnohohlasů sboru. Respektuhodné je technické řešení scény, které myšlenkově vychází z původní otáčecí Matáskovy jevištní konstrukce. Úpičtí hrají na otáčecím "kolotoči", poháněném silou dvou šlapacích jízdních kol (někdy jen lidskýma rukama). Na začátku a na konci je kolotoč zakrytý zvětšeninou historické úpické opony a otáčecí plocha kolotoče je okrášlena profesionálně řezbovanými houpacími figurami zvěře, které jsou použity jako místa k sezení jednajících postav ("lev" také "účinkuje" i v komediantské scéně). Nesmírné úsilí bylo zjevně vynaloženo při tvorbě scény, kostýmů i nácviku hudby a zpěvu – je jisté, že všichni pracovali velmi tvrdě, cílevědomě a dlouhodobě a že lví podíl na tomto kusu má jeho hlavní strůjce Vladimír Hetflejš.
Obsazení čítá na 45 členů hereckého sboru, jde tedy o podnik takřka monstrózní. Je to velkoformátová inscenace. Vznikla u příležitosti stoletého výročí založení Československa a záměrem hlavního realizátora inscenace je vystupovat s ní častěji na velkých lidových shromážděních. Nezpochybnitelné jsou kvality mnoha inscenačních složek inscenace. Co by se dalo rozhodně zlepšit, je způsob, jakým inscenace komunikuje s divákem. Zatím vzniká spíše dojem, že to je dílo předem připravované na úspěch u většinové populace, hodně vnějškově "nagejšlené", stavěné na odiv a efekt, se záměrem líbit se skoro za každou cenu – všechno klape jako dobře secvičený stroj, jen je všechno zatím dosti "technické"a pocit divácké sounáležitosti s dějem, či akcí může být redukován na pocit pozorovatele hemžícího se, hodně barevného hracího orchestriónu.
Přesto bude jistě tato inscenace úspěšná u běžných diváků, zvláště u těch, kteří už nemají v paměti původní hradeckou inscenaci DRAKu. Inscenace úpických je její (až na pár výjimek) takřka dokonale přesnou replikou – včetně intonace promluv, nástupů, akcí, načasování, střihů atd. Jen místo loutek jednají živí herci, což je současně největší slabinou ústeckých, protože právě toto jsou pasáže, kdy představení přestává s divákem živě komunikovat. Problematické také je, že přes stejno-barevnou záplavu kostýmů v národních vlajko-barvách není snadné od sebe odlišit některé postavy
Zcela strhující je však zápal a nadšení celého souboru, angažování celých rodin – včetně účinkujících dětí, důvěra v hlavního hybatele projektu a je třeba říct narovinu, že v podmínkách amatérského divadla jde o jeden z mimořádných počinů, který k sobě přitáhl a dokázal stmelit množství tvůrčích lidí, investujících dlouhodobě, s odhodláním a velkým nasazením čas, energii a vlastní prostředky. Divácký účin na publukum dokládá i fakt, že už když soubor vstoupil po představení do sálu, kde se vedla diskuse, byli jeho členové přivítáni nadšenými ovacemi a potleskem. To se zase tak často nestává. Tedy chvála! Udělali to, navzdory zcela patrné skromnosti a vnitřní pokoře členů souboru - veliké. A to se počítá! Smekáme před touto "hudební vlasteneckou tsunami" divácký klobouček!

Studentský soubor Škeble, jehož dvorním autorem je vedoucí souboru, gymnaziální učitel Jan Střecha, se představil na Ústecké masce rozehranou anekdotou o učiteli tělocviku, který neumí nic, co by bylo třeba k tomu, aby mohl učit, má úřední papír na to, že není schopen organizovaného pohybu, ale díky inkluzi přece jen ten tělocvik vyučuje. Ano, vždyť tělocvikáři to mají těžké, i když pohybu schopni jsou...
Jde o pásmo scének ze školního prostředí, které se jmenuje "Klobouky", přestože důvod, proč hraje klobouk pro hlavní postavu významnou roli, zůstane divákům utajen, nedořečen, nevyjádřen. Jako hlavní symbol zůstává bez jasného smyslu, i když se o něm hodně mluví a s různými klobouky se v představení často pracuje - je vlastně matoucí a zavádějící. Otázkou tedy v diskusi bylo, čím je pro autora klobouk v této dramatické struktuře. Dále byla zmíněna jistá nepřehlednost smyslu výpovědi celku, který jinak působí svižně a pro diváka příjemně.
Studenti hrají lehce a je patrné, že naplňují koncept, který se jich tematicky dotýká – jde o příběhy učitelů a žáků, ne ovšem v přímém střetu nebo vyostřeném konfliktu – všichni všechny tak nějak..chápou...Velmi zdařile se pracuje s prostorem, přestože je možné najít pro některé scény realističtější zpodobnění (postele). Hudební doprovod je šikovně včleněn do struktury inscenace a je zcela funkční.
Opět se v diskusi hovořilo o stylu uchopení tématu, o kabaretní poloze herectví atd...Bylo oceňováno, že studenti vystupují v rolích volně, s porozuměním typu humoru, bonmotům, jsou schopni zaujmout stanovisko postavy v situaci a evidentně je baví hrát. Panu Střechovi náleží obdiv za to, jak je schopen systematicky slučovat rozvoj tvůrčího potenciálu svých žáků skrze divadlo a současně dlouhodobě udržovat chuť k vlastní autorské práci. Jistě ho to nepřetržitá kultivace stále se obměňujícího souboru stojí mnoho sil. Díky že vytrvává.

"Zakázané uvolnění" (Kolečko, Špinar), kterou jsme viděli v podání divadla Exil z Pardubic, je komedií, ve které se propojují milostné vztahy se sportem - jak tomu bývá v tvorbě Petra Kolečka často. V této původní české hře se setkáme se třemi ženami. Autorův náhled na ně je místy až nemilosrdný, krajní. Každá má svůj vlastní příběh. Přestože text hry nabízí hořkou komedii (hra by se dala nazvat i situační fraškou) a sedělo by k němu nejlépe dost stylizované, karigující až "sitkomové" herectví, diváci Ústecké masky viděli vážnou psychologickou hru, kterou se banální svižné příběhy proměnily na pomalé dramatické dialogy. Vnitřní (forbínové) monology postav by si žádaly standupové provedení – místo něj se odehrávalo často jen "vypuštěné"obecné "povídání". Přestože z textu hry jasně vyplývá, že je tam mnoho dramatických situací s vlastními vrcholy, hra je inscenována jako jedna velká dramatická situace. Tím se logicky oslabuje celkový účinek na diváka, ztrácí se tempo a dochází k tomu, že nefungují slovní, ani situační hříčky mikropoint. Tvůrkyně tedy mají mnoho možností a příležitostí k hledání adekvátního stylu herectví v této komedii i k šikovnějšímu režijnímu uchopení, více odpovídajícímu žánru. Herečky jsou prokazatelně velmi dobře řemeslně a talentově vybaveny a dá se předpokládat, že tuto vtipnou hru časem uchopí "vydatněji" a bude jim i divákům dělat mnoho radosti.

Posledním představením přehlídky byla Camolettiho klasická fraška "Létající snoubenky" (překlad Evženie Janků) v podání divadelního spolku Zdobničan z Vamberku. Tato Camolletiho hra byla v roce 1991 zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě. Dobře situovaný architekt Bernard má dobže organizovaný troj-vztah se třemi letuškami tří národností, což mu přináší do života potřebnou míru různorodých radostí a vzruchů. Nutno podotknout, že všechny tři jsou jeho snoubenkami a vzájemně o sobě nevědí, přestože tráví čas se svým snoubencem podle plánu, propracovaného na minuty. Plán se řídí letovým provozem tří různých leteckých společností. Hra se odehrává v Bernardově pařížském bytě, o jehož provoz se stará jeho věrná hospodyně Berta a do kterého zrovna zavítá Bernardův dlouholetý přítel. Přestože až dosud všechno fungovalo hladce, bouře nad Atlantikem způsobí v Bernardově domácnosti i v jeho dosavadním způsobu života zmatek.....
Komediální žánr soubor, pod vedením režisérky Aleny Joachimsthalerové chápe a ctí velmi přesně, zvládá žánr nadstandardně dobře. Je vidět, že hra drží strukturu a vede ji pevná režie. Herci dobře naplňují záměry autora. Viděli jsme teprve druhou reprízu, je tedy nasnadě předpokládat, že se postupně s dalšími reprízami ještě vice herci v rolích rozžijí - v druhé půli byla hra lehce monotónní. Režisérce se podařilo dobové motivy velmi dobře nenásilně uvěřitelně aktualizovat (služka, stolní telefon). V diskusi s lektorským sborem se mluvilo dále o funkčním počtu dveří, o výhodně scéně, která ponechává dostatek prostoru ke hře a o adekvátní režijní práci v tomto prostoru. Dále byla chválena výprava (kostýmy letušek odlišných leteckých společností. Dotkli jsme se národnostních prvků i politických souvislostí v době, kdy text hry vznikl. Uvažovali jsme o možnosti většího odlišení chování a temperamentu letušek, vzhledem k jejich odlišným národním typům. Mluvilo se o dechových a myšlenkových frázích, o častém výskytu balastních slov, který způsobila vnitřní tenze herců z pocitu ne zcela suverénně osvojeného a fixovaného textu. Jinak se dá konstatovat, že inscenace jako celek, přes obvyklou obtížnost ovládnutí tohoto žánru, fungovala v základních vztazích postav, tempu a situacích dobře a divácký zážitek z ní byl velmi pozitivní. Zdobničtí tedy se ctí "ustáli" reprízu své nové, čerstvě vyklubané inscenace, které přejeme mnoho zdaru.

Eva Spoustová