Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Stodůlecký Píseček 2018. AS 5.3.2018.

Stodůlecký Píseček 2018

Zpráva o přehlídkce mladého a experimentálního divadla, která proběhla v pražském KD Mlejn 2. - 3. března 2018.

Činoherní | Experimentální | Krajské postupové přehlídky | Recenze | Soubory | Studentské

Stodůlecký Píseček v letošním roce zahrnoval 6 inscenací, aspirujících na přehlídku studentského divadla Mladá scéna a na Šrámkův Písek, věnovaný experimentálnímu divadlu. Na to, jakou divadelní inspirací a počtem nejrůznějších škol a vzdělávacích ústavů (i počtem obyvatel) metropole disponuje, je to překvapivě málo a bylo by jistě na místě uvažovat nebo prakticky zkoumat, proč na možnost účastnit se se svou divadelní tvorbou přehlídky a využít tak možnosti odborné i divácké reflexe soubory (zejména ty studentské) rezignují. Když naopak jiné, které toho takříkajíc nemají zapotřebí, o účast na přehlídkách a debatu o své inscenaci stojí.

Soubor Dipačápi, který vystoupil první večer s inscenací Turnaj GR 320, je souborem studentským, a v diskusi se ukázalo, že zkušenějším, něž jak se jevil z inscenace. Její předlohou byla sci-fi povídka o podivné soutěžní hře mimozemšťanů s lidmi, kteří přes momentální podlehnutí technologické manipulaci se nakonec svých emocí a lidského jednání nevzdají. Inscenace působila nedomyšleně, místy nelogicky a toporně ve svém jevištním fungování, sunula se lineárně vpřed bez rytmického členění a tím se stala navzdory jednoduchosti děje i základní myšlenky vlastně obtížně srozumitelnou.

Kardio Theatre, jakkoli je souborem zkušených dospělých, vykazoval podobné nedostatky jako studentský soubor předešlého dne, zejména opět v lineárním řazení jednotlivých čísel a bezradným zacházením s hracím prostorem. V inscenaci Kabaret pro nezadané aneb Svůj k svému jsou využity ku prospěchu věci živý klavírní doprovod a autorské písně. V porotě jsme si kladli otázku, kde a zda vůbec inscenátoři berou vzory pro komické jednání, kterému v této inscenaci dominovala neodůvodněná expresivita (např. nepřípadné a návodné pláče), která ve výsledku vyznívá ilustrativně a postrádá smysl pro timing a výstavbu gagu. Nutno však připustit, že tato inscenace značně utrpěla nepříznivým hracím prostorem. Na druhou stranu ovšem také nic neudělala pro to, aby ho alespoň poněkud upravila.

Spolek Antonín Puchmajer D.S. sehrál v zasedací místnosti kus nazvaný Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami. Podtitul: Panelová diskuse, ve které se pokoušejí přijít na kloub mladým lidem a jiným problémům. I tentokrát jde o poměrně nemilosrdnou sebeironii souboru pražských humanitních intelektuálů: konference odbíhá od tématu, její jednotliví účastníci se intelektuálně hašteří, o nějaké poznání vůbec nejde. Dominantním prvkem se stává jídlo, kterého je během hry zkonzumováno neuvěřitelné množství: jako by se duchovní prázdnota kompenzovala plným břichem. Stůl, zavalený použitými ubrousky a zbytky, evokuje obecné zasvinění celého veřejného prostoru od životního prostředí po politický diskurs, prostě duchovní nepořádek, který používá k vlastnímu uspořádání falešné a nefunkční kategorie („hovnaři a paradigmáči“). Vidíme jakýsi moderní Satyrikon i se slavnou odpudivou hostinou.

Soubor Jednabáseň přispěl programu přehlídky autorskou modelovou hrou O co jde? V ní skupina nadaných studentů vyhraje se svým projektem cestu do USA, ale taky se dopustí vážného kázeňského přestupku. Při něm je přistižena pouze jedna členka skupiny, shodou okolností její vůdčí intelektuální osobnost. Soubor pak rozehrává jednotlivé vztahové situace a dilemata, vyplývající z faktu, že pouze Johana, která průšvih vezme na sebe, je potrestána zákazem zúčastnit se cesty do Kalifornie. Pětici účinkujících se podařilo předvést herecky i dramaturgicky ukázněnou studii moderních pochyb o vině, oběti, solidaritě, ctižádosti, prospěchu, účelu a přátelství pod povrchem zdánlivě spořádané, fungující a prosperující společnosti.

Posledním příspěvkem programu Stodůleckého písečku byla inscenace souboru Ztracená existence Vařparáda. V tomto případě šlo o komedii, jejíž všechny složky byly na obstojné úrovni (stand up vystoupení v úvodu, živá hudba, schopní herci, promyšlený scénář). Přesto inscenace vzbudila u poroty a části publika rozpaky. Příběhem hry je natáčení špatné televizní zábavy, recyklující obehrané historky. Vlivem režijních požadavků i různých překážek (jako například požadavku sponzora na product placement) se televizní posezení rozpadá, až se nakonec rozsype docela. Ve hře se docela vtipně využívá odposlechnutých podbízivých nešvarů televizní zábavy, věc vlastně funguje. Jen v ní chybí zřetelnější vystižení toho, že to, co její herci tak dobře předvádějí, ve skutečnosti esteticky ani ideově nesdílejí, že svojí inscenací jdou proti parodované televizní zábavě, nikoli s ní. V tomto případě se, obávám se, nepodařilo porotě přesvědčit tvůrce o oprávněnosti kritických připomínek.

Na celostátní přehlídku Mladá scéna byl nominován soubor Jedna báseň s inscenací O co jde. Na Šrámkův Písek soubor Antonín Puchmajer D.S. s inscenací Rösnerovo oko aneb Nutkání souložit se sochami.

(Porota pracovala ve složení Alena Zemančíková, Vladimír Hulec a Martin Pšenička. V příloze foto z inscenace Antonín Puchmajer D.S. – foto archiv přehlídky – pozn. red.)

Autor: Alena Zemančíková