Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka / STROTZER, Milan / SVOBODA, Pavel: Blanenský Jiří Polášek oslaví devadesátiny, 2018

Blanenský Jiří Polášek oslaví devadesátiny

Blanenský výtvarník, režisér a scénograf Jiří Polášek oslaví 27. února 2018 své devadesátiny. Byl po dlouhá léta a stále je přední osobností amatérského divadla v Blansku. Kdysi kdosi vtipně poznamenal „Řekne-li se v Blansku divadlo, ozvěnou se vrací: Jiří Polášek.“

Jiří Polášek je absolventem státní grafické školy v Praze. Pracoval jako grafik, později designér firmy Metra Blansko. K výtvarnému umění přičichl v tiskárně, kde byl jeho tatínek spolumajitelem. Tam se tiskly knihy Moravského kola spisovatelů, jezdili sem ilustrátoři na domluvy a korektury a samozřejmě zvali na vernisáže.

K divadlu Jiřího Poláška přivedlo mnoho zážitků z dětství. Jako dítě vášnivě poslouchal rozhlasové hry. Mezi nezapomenutelné zážitky patřily také báječné inscenace dětských oper a baletů v Brně v choreografii Ivo Váni Psoty. Při návštěvě Prahy ho fascinovali Vlasta Burian a V W. Tajně hltal knihy z edice DP, bratry Čapkovy i poezii.

Začátek jeho režisérské, dramaturgické, scénografické a herecké činnosti spadá do roku 1955. Začínal v Divadle pracujících Metra, posléze byl V D5 ZK ČKD Blansko a od devadesátých let v Blanenském divadle. První inscenací byla Nezvalova Manon Lescaut.

Inscenoval nespočet her a dramatizací. Byly mezi nimi např. Gogolovy hry Revizor a Ženitba, Nezvalovi Milenci z kiosku, Goldoniho Poprask na laguně, bří Čapkových Ze života hmyzu, Gorinovo drama Zapomeňte na Hérostrata, Těžká Barbora, Osel beze stínu trojice W V J, Potužilova adaptace Šotolova románu Kuře na rožni, Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, z dílny J. Suchého a F. Havlíka Elektrická puma (dvakrát), Hra na dr. Johana Fausta, Sladký život blázna Vincka, Majakovského Příliš horká lázeň.

Je z toho patrná šíře záběru Jiřího Poláška i zájem o hry, vypovídající o současném člověku, byt' často z groteskního úhlu a také o různé žánry hudebního divadla. Právě zde našel svou parketu s vrcholem v roce 1984, kdy udělal Elektrickou pumu. Sám o sobě říkal, že je poučený autodidakt. Lze v tom číst jednak pověstnou Poláškovu sebeironii, jednak osobní zkušenost z přijímání jeho inscenací. „Téměř po každém titulu se ozvalo poděšené krákání kritických vran“, napsal v roce 1995 do své bilancující úvahy pro Amatérskou scénu. Řekněme, že jeho život v amatérském divadle a s amatérským divadlem nebyl jednoduchý.

Měl však štěstí, uměl si najít a vychovat, spolupracovníky a herce. Z těch mnohých uveďme choreografa Petra Boriu, skladatele Miloše Libru, dále pak osobité a velmi kultivované herce Irenu Vrtělovou a Vladimíra Vrtěla. Půvabná Irena skvěle zpívala, na jevišti se pohybovala se samozřejmostí zkušené herečky. Vladimírův herecký projev měl rysy osobní autenticity. Oba dokázali inscenacím vdechnout duši. To bylo velmi důležité pro styl divadla ZK Metry Blansko. Polášek vědomě spojoval prvky politického kabaretu s patrným osobním postojem s určitým druhem zábavné hudební produkce. Tím, že pojmenovávali svět kolem sebe, říkali divákovi „Podívej se na nás, nejsi stejný jako my?“ Právě tento apel pobouřil v roce 1989 na Jiráskově Hronově funkcionáře KSČ. Psychicky nevydrželi v Majakovského Příliš horké lázni poslouchat „Blbnem dál pod jakýmkoliv praporem“ a další původní písně z dílny divadla. Zdá se, že největší Poláškovou ambicí bylo udělat dobré zábavné divadlo. Svou Elektrickou pumou v roce 1984 se mu podařilo takové divadlo rehabilitovat, tj. včlenit do hlavního proudu tehdejšího amatérského divadla. Osobitý pohled na svět prostřednictvím písniček s původními texty jeho inscenace posunuly do roviny produkce s politickým podtextem. Proto Elektrická puma nesměla na Hronov, viděli ji pouze na poděbradském FEMAD. Do Hronova mohla vstoupit až další Poláškova inscenace Hra na dr. Johana Fausta. To bylo v roce 1987. V devadesátých letech 20. století se Polášek postupně od muzikálu posouval k text-appealu, kde šlo o sled kabaretních výstupů volně zarámovaných dějem či tématem. Je to možné dokumentovat na Elektrické pumě číslo 2 (2000). Nešlo o remake, Polášek kus aktualizoval s použitím hry ve hře. Z trojice bezdomovců s osobitou životní filozofií se rozehrávalo závažné etické téma.

Následovala celá řada her, inscenací, výstav a úspěchů. Připomeňme alespoň některé: 2001 – komediální jevištní balábile z her Ivana Vyskočila Hamlet 2001 a Meziřečí. 2001 – montáž textů I. Vyskočila: Haprdáns. 2002 – Soirée aneb Concerto grosso. 2004 – Grand aneb Semafor má zelenou. 2006 – Neil Simon: Vstupte! 2007 – Michal /Hrabal/ Bednář: Fragmenty. 2010 ‒ Ronald Harwood: Garderobiér.

V roce 2016 uvedlo Blanenské divadlo v režii a scénografii jubilanta s použitím textů Ivana Vyskočila inscenaci Meziřeči a Mezizpěvy, která byla ohlédnutím za 50 lety činnosti Blanenského divadla a rozloučením s tvůrčí činností jeho vůdčí osobnosti, režiséra a výtvarníka Jiřího Poláška.
K neuvěřitelně plodnému divadelnímu životu a k životnímu jubileu nelze, než vzdát hold a popřát oslavenci, jak se dnes říká, udržitelný dobrý zdravotní stav a k tomu mnoho potěchy z toho, co má rád.

Milan Strotzer s použitím textů Lenky Lázňovské a Pavla Svobody