Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Přehlídka dětského divadla Louny, 21. 4. 2017 Deník Dětské scény, č. 0., str. 14 - 15, 9.6.2017.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
LOUNY, 21. 4. 2017

Do jediného dne zkondenzovali pořadatelé lounské přehlídky 14 přihlášených inscenací. První představení začalo v 8 hodin ráno a vyhlášení výsledků končilo v 19.30 hodin. O dostatečných časech na přípravu si mohli účinkující nechat jen zdát, stejně jako o pauze na oběd... A přesto jsem z Loun večer odjížděl s dobrým pocitem. Byla to přehlídka s třemi nadstandardními inscenacemi, třemi pozoruhodnými pokusy a několika solidními vystoupeními, které svědčily o kvalitní pedagogické práci.
Letošní lounská přehlídka měla tedy celkově dobrou úroveň, i když jí nepředcházela žádná okresní nebo oblastní kola. Z těch čtrnácti představení byla jen dvě, která byla pedagogicky i divadelně nepoučená: Sedmero krkavců divadelního kroužku ZŠ a MŠ Litvínov, který vede Gabriela Chmelíčková, a Kainarova Zlatovláska, kterou pod vedením Vlasty Machové secvičila skupina žáků 5.C ZŠ Anežky České z Ústí nad Labem. V obou případech bylo problémem především to, že vedoucí naložily na bedra svých dětí úkol, kterému jejich svěřenci zatím nemohli dostát, protože
nedisponují dostatečnými divadelními zkušenostmi a základními dovednostmi. A tak jim mnohdy nezbývalo nic jiného než rozpačitě přecházet po scéně a mechanicky odříkávat text. Na rozpačitém výsledku se podepsala i divadelní neobratnost vedoucích, která způsobovala chaos ve volbě prostředků včetně nahodilého kostýmování à la „co dům dal“ u Sedmera krkavců nebo zbytečných a podivných dekorací u Zlatovlásky, které dětem na jevišti spíše překážely, než aby jim pomáhaly. Bylo tedy dobře, že měly oba soubory a jejich vedoucí příležitost zhlédnout vystoupení ostatních skupin a inspirovat se jimi. Což je ostatně hlavní smysl přehlídek dětského divadla.
O autorskou inscenaci se pokusila jedna ze tří skupin z Gymnázia Varnsdorf (obě vede Martina Janáková), které přijely do Loun. Soubor My jako my si v inscenaci Co svět dal a vzal všímá světa reklam a nástrah, které na mladého člověka číhají (k působivým momentům patřil obraz chlapce „chyceného“ v síti). Navzdory sympatickému záměru byl však výsledek příliš schematický – chyběl mu konkrétní příběh s konkrétním hrdinou – a někdy byl zatížený zbytečnou doslovnosti. Druhý varnsdorfský soubor – Hromy a blesky – si pro montáž Zá hád kype tr nikl vybral, jak už
naznačuje titul, nonsensové texty Petra Nikla. Je jen škoda že soubor nevyužil víc jejich hravosti. O poznání zdařilejší byla inscenace Aprílová škola třetího souboru Martiny Janákové. Jednoduché texty, zejména Jiřího Žáčka, rozehrávala skupina Blik-cvak-příjem do jednoduchých situací souvisejících se školou, v nichž děti působily většinou soustředěně a přirozeně.
Školní tematice se věnoval také soubor Klubíčko ze ZUŠ Most, který vede Lena Slámová. Přednesové pásmo Ach jo, škola měl přesvědčivější místa (tam, kde děti měly jasnou, konkrétní představu nebo kde se mohly opřít o situaci), ale i místa slabší, poznamenaná zbytečným deklamováním. Navíc by inscenace potřebovala promyslet z hlediska kompozice, aby bylo zřejmé, odkud a kam jde a proč jsou jednotlivé texty poskládány právě takto, a ne jinak. V podstatě recesisticky působila anekdota Tři prasátka v pubertě druhého souboru Leny Slámové Puberťáci, s. r. o., který pracuje v ZUŠ Litvínov, jednoduchá parodie na známou pohádku, zahraná loutkami. Jen jsme marně čekali na to, kdy se v titulu signalizovaná puberta projeví ve vlastním příběhu o třech prasátkách a vlkovi.
Soubor LDO ZUŠ Evy Randové z Ústí nad Labem (ved. Taťána Mádlová) se pokusil o scénické čtení a vybral si k tomu známý komiksový román Arta Spiegelmana Maus. Záměr je to rozhodně úctyhodný a bylo vidět, že členové souboru jsou jím zaujati, ale jak vlastní téma (holocaust), tak jeho zpracování (ironická transformace lidských postav do zvířecích) a podoba (komiks), ale i zvolená dramaturgicko-režijní koncepce (více méně mechanické rozdělení do hlasů) kladou na interprety příliš velké nároky, kterým zatím nebyli schopni dostát. Nápad využít stínohru byl sice zajímavý, ale nedůsledně využitý.
Tři inscenace ocenil lektorský sbor lounské přehlídky čestným uznáním:
Soubor Zbytky LDO ZUŠ F. L. Gassmanna z Mostu pod vedením mladé vedoucí Barbory Gréeové, odchovankyně Pavla Skály, připravil autorskou montáž My story, koncipovanou jako drť situací a dialogů, hraných paradoxně jako monology: každá z dívek na jevišti je uzavřena ve své „kleci“ obalené igelitem a vede si svůj monolog. Obraz nekomunikace a roztříštěnosti je místy působivý, ale práce na inscenaci je ještě dost – tak, aby téma bylo přesvědčivěji sděleno.
Ondřej Šulc, který nedávno posílil pedagogický sbor ostrovské ZUŠ, přijel do Loun s jednou skupinou souboru HOP-HOP, s níž připravil inscenaci Žalobníček, v níž zdramatizoval několik příběhů Dušana Taragela z jeho knížky Pohádky pro zlobivé děti a jejich starostlivé rodiče. Pohádka o Lidce, která stále žalovala, respektive její základní námět, slouží jako rámec, do něhož jsou vsazeny další příběhy (o dloubání v nose, o drbání, o zapomínání atd.). Je potěšitelné, že prvoplánové, někde křečovitě vtipné a občas až ordinérní texty D. Taragela zpracoval soubor pod vedením O. Šulce většinou ve vtipných zkratkách, hravě a nápaditě.
Další pokus o scénické čtení s dětským souborem přivezla do Loun Irena Konývková rovněž z ostrovské ZUŠ. Knihu Řeka s rozpuštěnými vlasy napsal Jan Vojtko, jeden z členů souboru. Je to text místy nápaditý, místy poněkud mnohomluvný, občas sklouzne ke zbytečným lyrickým ornamentům – což jsou ovšem nástrahy, které se na jevišti projeví naplno. Z celého vystoupení proto nejpřesvědčivěji působí úvodní pasáž (rámcová situace o vyprávění), která je hravá a přehledná, a tak se v ní soubor cítí dobře a jeho členové v ní mohou projevit své divadelní dovednosti a schopnost oslovit malé diváky.
Nejambicióznější inscenací lounské přehlídky byla Azher, dramatizace dystopického románu Dárce Lois Lowryové, pod kterou je podepsána rovněž Irena Konývková a soubor HOP-HOP LDO ZUŠ Ostrov. Obraz zmanipulované společnosti je postupně budován divadelně působivými drobnými situacemi, využívá se tu stínohra, práce s maskou a loutkou a jsou tu i šikovně zvolené kostýmy, podporující šedivou uniformitu světa, do něhož vstupuje třináctiletá dívka Azher. Na inscenaci je sympatické, s jakým zaujetím soubor tento příběh interpretuje a aktualizuje, ale přináší to i problémy – někdy se uchyluje ke zbytečným doslovnostem a dostává se až na hranici agitky (zvonění klíčů atp.). Především by však inscenace potřebovala důslednější ukotvení tak, aby se divák mohl „zabydlet“ ve světě, v němž se příběh odehrává, a aby se mohl lépe ztotožnit
s hlavní hrdinkou. V každém případě jde o velmi zajímavý počin. Proto lektorský sbor navrhl Azher do širšího výběru na celostátní přehlídku do Svitav.
Druhá inscenace navržená do širšího výběru je rovněž pozoruhodná – jak dramaturgicky, tak volbou divadelních prostředků. Lenku Pařízkovou a její soubor Záludňáci z LDO ZUŠ v Litoměřicích zaujaly prózy Arnošta Lustiga o osudech lidí za 2. světové války. Z jeho próz si vybrali román Zloděj kufrů, jehož děj se odehrává v terezínském ghettu a v němž je důležitý také motiv první lásky. Ve své inscenaci-montáži využívají střihů,
vnitřních hlasů, zmnožování postav a také promyšlené mizanscény v aréně. V inscenaci Jak daleko je daleko – Léto Ludvíčka Adlera přesvědčil litoměřický soubor, že ví, proč si vybral právě tuto tematiku, čím ho oslovila, a na krajské přehlídce dokázal – také díky dobře zvolené dramaturgicko-režijní koncepci – uhrát i náročné situace.
Na přímý postup na celostátní přehlídku navrhl lektorský sbor lounské krajské přehlídky soubor Na poslední chvíli LDO ZUŠ Ostrov (ved. Lucie Veličková) s inscenací Pac a pusu aneb Něco z Broučků. Inscenace dalšího ostrovského souboru je výjimečná především svou dramaturgií: zvolit si s dětskou skupinou staršího školního věku 141 let staré Karafiátovy Broučky, kteří jsou dnes vnímáni jako nejklasičtější klasika, je víc než odvážný krok. Lucie Veličková a její soubor však přesvědčily, že Broučci jsou předloha nejen kvalitní, ale že může oslovit svou poetičností, jazykem a důrazem na etické hodnoty a mezilidské vztahy i dnešní děti. Ostrovská inscenace zaujala nesentimentálním a upřímným respektem ke Karafiátově předloze, k jeho vidění světa i k jeho jazyku. Ale současně také lehkým, a současně i pokorným nadhledem, s nímž soubor k této látce přistupuje. Členové souboru dokážou přesvědčivě zprostředkovat svůj vztah ke klasickému textu díky svému vybavení (je na nich vidět dlouhodobá, systematická velmi dobrá pedagogická práce jejich vedoucí) a díky nápaditým divadelním prostředkům: střídmá pohybová stylizace, volba jednoduchých rekvizit – lucerniček, přesné citace Karafiátova jazyka v promluvách jako stylizační prostředek a zručná práce s vypravěčským partem. V diskusi s vedoucí souboru padly dílčí poznámky k závěrečným pasážím inscenace (zejména ke scéně prvního Broučkova letu, v níž by bylo potřeba v textu jasněji formulovat příkaz, který Brouček poruší, a v níž se hry dětí svými replikami i divadelním zpracováním poněkud vylamují z celkové stylizace inscenace). Jde ale jen o dílčí problémy, které nic nemění na kvalitě tohoto počinu. Proto lektorský sbor doporučil tuto inscenaci k přímému postupu na celostátní přehlídku Dětská scéna 2017.
Lektorský sbor pracoval ve složení: Renata Vordová, Jakub Hulák a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník