Texty: LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 167-168.

VĚTRNÍK
Prostějov)
Soubor se počátkem šedesátých let vřadil do širokého proudu vznikajících divadel malých jevištních forem, jejichž inspirací byla pražská divadla Na zábradlí a Semafor. Formovat se začal pásmem z poezie Vítězslava Nezvala Chrpy a města (1961), prvním titulem pod názvem Větrník byla zdramatizovaná poema Sergeje Jesenina Anna Sněgina, uvedená pod názvem Modravá dálka (podzim 1961).
U zrodu souboru, který směřoval programově svou dramaturgií i scénickým provedením k divadlu poezie, stál Radoslav Lošťák, od roku 1963 se režijně podílel na činnosti souboru Svatopluk Vála (pozdější zakladatel prostějovského HaDivadla). V období hledání stylu se po Zpěvech staré Číny (1962) objevuje významný předěl – Oči a paměť (1962), montáž francouzské poezie, v níž řazením textů vznikla nová hodnota dramatického kontrapunktu. Způsob interpretace pak signalizoval svébytnou poetiku souboru, založenou na motivickém členění textu a refrénu, ozvláštňujícím významovou rovinu inscenace. V netradičním prostoru arény byl realizován apelativní pořad z poezie Vladimíra Solouchina Jak se pije slunce (1962), jevištně metaforickým kontrastem ke konvencím divadelní iluze získalo úspěch zpracování Nezvalova Akrobata (1962 – odneslo si Cenu poroty z Wolkrova Prostějova). Výrazná experimentální inscenace byla hledáním různého způsobu jevištního ztvárnění poezie, které opouštělo princip mozaiky a směřovalo k expresivně stylizovanému tvaru.
Jedním z klíčových pořadů divadla Větrník byla montáž Hladina čisté spodní vody (1963), koncipovaná autorem Radoslavem Lošťákem jako počátek projektu v duchu „encyklopedického hesla“. V jednotlivých částech, věnovaných rozdílným autorům a interpretovaných s důrazem na odlišný styl, zazněla tvorba Guillauma Apollinaira, Jacquese Préverta, Janise Ritsose, stylovou inspirací byl mimo jiné i voicebandový princip.
Po pořadech text-appealového charakteru (Proč tu není poezie – 1963 a Rozhovor – 1964) se poslední významnou inscenací stala Lošťákova variace na někdejší burianovskou dramatizaci Krysaře Viktora Dyka (1965). Soubor v roce 1965 svou činnost ukončil, můžeme jej však považovat za zakladatele kontinuální linie divadel poezie v Prostějově. Svého pokračovatele našel tento typ divadla ve Svatopluku Válovi, který od roku 1967 vedl Divadelní studio při LŠU, předchůdce pozdějšího HaDivadla.

Bibliografie:
Hraše, Jiří (sest.): Prostě Prostějov. 40 let ve městě s poezií. IPOS-ARTAMA, Praha 1997, s. 18–19.
Kovářík, Miroslav: Prostějovská divadla poezie. Štafeta (Prostějov), 1977, č. 4, s. 13–16.
Šrámková, Vítězslava: Divadlo poezie v letech 1945 –1989. In: Císař, Jan a kol.: Cesty českého amatérského divadla. IPOS-ARTAMA, Praha 1998, s. 245–248.