Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka, Mgr.: Krakonošův divadelní podzim 2017. AS, 23.10.2017.

Krakonošův divadelní podzim 2017

Vysoké nad Jizerou 13. - 21. říjen 2017. Národní přehlídka venkovských divadelních souborů z obcí do pěti tisíc obyvatel se zvolna blíží do kmetského věku.

Činoherní | Hudební

Za dva roky jí bude padesát. Z toho vyplývá, že letošní ročník nesl číslo 48. Konal se pod záštitou senátora Jaroslava Zemana (osobně přehlídku navštívil ve středu) a hejtmana Libereckého kraje Martina Půty. Ten se sice nakonec z pracovních důvodů omluvil, ale domovský kraj i tak přehlídku svým rozhodnutím o udělení víceletého grantu velmi potěšil. Vedle kraje letos na přehlídku přispěly také Ministerstvo kultury (ředitelka ORNK dr.Z. Malcová přehlídku s kolegyněmi rovněž navštívila ve středu), Městský úřad Vysoké n.J. (jeho tisíce kopírují ročník přehlídky) a řada sponzorů. Hlavním partnerem je firma UniControls (dodavatel zařízení pro kolejovou dopravu a pro plynárenství, vodárenství, energetiku a chemický průmysl). Přehlídku vyhlašuje a odbornou záruku jí poskytuje Svaz českých divadelních ochotníků (spoluvyhlašo­vatelem je MěÚ). Jejím hlavním pořadatelem je spolek Větrov, spolupořadateli jsou spolek Krakonoš a Městská knihovna. Rozpočet přehlídky se vyšplhal na téměř 800 tis. Kč, přičemž největším výdajem jsou náklady na hrající soubory. Jaký tedy byl letošní ročník. Předně mu naprosto neočekávaně přálo počasí. Možná, že pořadatelé mají opravdu smlouvu s Krakonošem, který první sobotu převzal od starostky Lucie Strnádkové klíče od města jako symbol své vlády nad městem po dobu přehlídky a každé odpoledne vítal hrající soubory z balkonu budovy divadla. Jako vždy bylo na všechna představení vyprodáno (většinou se hrála dvakrát denně) a jako vždy byly soubory obecenstvem vřele přijaty. Jak vtipně podotkla režisérka Kateřina Pokorná z Mladé Vožice, když viděla na vítání před divadlem davy lidí: „Ještě jsme nic nepředvedli a už na nás přišlo půl města“. Tato příjemná atmosféra, do níž patří i rituál loučení s obíháním kostela a společenský večer pro každý soubor v restauraci U medvěda, je součástí jakéhosi společenského uznání pro hrající soubory, které přijímají s vděčností a pro něž se do Vysokého rády vracejí. Před lety nazval pan profesor Císař účastníky přehlídky kandrdasy (to jsou nováčkové) a štamgasty (to jsou zkušené soubory). Letošní ročník byl z toho hlediska mimořádný. Mezi devíti soubory (vlastně osmi, neboť Divadlo Malvína působí při DS Zmatkaři Dobronín, takže Dobrodínští představovali dva v jednom), byla polovina nováčků (DS Kyjovice, Voživot Mladá Vožice, DS Vojan Desná – Mladá haluz a Bodlák Bernacké ochotnické divadlo). Další tři hrály ve Vysokém po druhé (DS Zdobničan Vamberk, Ženský amatérský spolek Homole a Dobřichovická divadelní společnost). Jediným štamgastem tak byli Zmatkaři Dobronín. Pokud tohle není důkazem, že venkovské divadlo kvete a má perspektivu, tak opravdu nevím, co by jím mělo být. Kromě divadelních představení přehlídka nabídla dopolední rozborové semináře s porotou (předseda Milan Schejbal, členové dramaturg a režisér Luděk Horký, dramaturg Zdeněk Janál, scénograf Jaromír Vosecký – ve dvou případech za něj zaskočila Kateřina Baranowská a moje maličkost), dále večerní půdičkové diskuse vedené Rudolfem Felzmannem (mimochodem půdičkáři poslední den přehlídky prohlásili, že celý týden nasávali a až po pobaveném smíchu celého sálu jejich zástupce dodal, že divadelní moudra od poroty), pětidenní KDP mladým pro skupinu gymnazistek ze semilského gymnázia, která pracovala s Kateřinou Baranowskou (jejich postřehy jako lidí divadlem zatím nepolíbených byly často překvapivé), každodenní odpolední dílnu Klubu režisérů SČDO (pod vedením Svatopluka Vašuta se skupina dvanácti účastníků zabývala ve třech skupinách třemi odlišnými dialogy ze hry Dům Bernardy Alby, aby si práci v pátek navzájem ukázali a diskutovali o ní), besedu s osobnosti (tentokrát Milana Schejbala zpovídal Luděk Horký s písničkovými vstupy Martina Písaříka) a tradiční závěrečný bál Sejkorák s krajovou specialitou sejkorami. Přehlídku obohatila dvě hostující představení. Zahraj ty Ejsíky Jaroslava Střelky z Broukovcova Kamdivadla Česká Kamenice bylo uvedeno jako noční představení a poslední sobotu odpoledne zahrálo Rádobydivadlo Klapý svou snad padesátou reprízu Rozmarného léta. Nesmím zapomenout na vzpomínkovou výstavu nazvanou Vzpomínka na Vlastíka, která formou fotografií a osobních vzpomínek mnoha lidí vzpomínala na nedávno zesnulého Vlastu Ondráčka a koncert dívčího komorního sboru Řetízek ze Železného Brodu. V tomto ročníku přehlídce předcházelo devět postupových přehlídek. Na první z nich Třešťském divadelním jaru se v březnu představilo pět inscenací (nominaci získal DS Voživot s hrou Krysí dům). Na přelomu března a dubna se konal Sněhový Brněnec s účastí šesti titulů (nominace Zmatkaři Dobronín Vzpomínky na vodě). Ve středních Čechách nese postupová přehlídka název Klicperovy divadelní dny. První víkend v dubnu soutěžilo pět souborů, a nominaci získala Dobřichovická divadelní společnost s Broukem v hlavě. Následovalo Miletínské divadelní jaro v předposledním dubnovém týdnu. Z dvanácti titulů si nominaci odnesl DS Zdobničan Vamberk a jejich Turecká kavárna. Ve stejném termínu se odehrála přehlídka v Trhových Svinech se šesti inscenacemi. Nominace byla udělena ŽASu Homole za inscenaci Ženské nebe. Dva dubnové víkendy Štivadla ve Štítině přinesly pět soutěžních představení. Nominaci obdrželo Divadlo pod zámkem při TJ Sokol Kyjovice za Opačné pohlaví. Na přelomu dubna a května se konal Hanácký divadelní máj s účastí devíti souborů. Nominace byla udělena Bodláku –Bernackému ochotnickému divadlu za Malované na skle. Na začátku května se uskutečnilo Josefodolské divadelní jaro. Z osmi představení si nominaci odnesl soubor DS Vojan Desná-Mladá haluz za Úžasnou svatbu. Poslední možností bylo Žlutické divadelní léto na konci května se čtyřmi inscenacemi. Porota nominovat nemohla, ale neudělila ani žádné doporučení. Vedle osmi nominací bylo tedy jedno volné postupové místo, o něž se ucházelo deset doporučených inscenací. Programová rada elektronicky bodováním hlasovala a vybrala pohádku Čert a Káča souboru Malvína Dobronín, která soutěžila v Třešti. Na přehlídku se tak nedostala na příklad Sborovna DS Krakonoš z Vysokého, Kříž u potoka Divadla bří Mrštíků Boleradice, DS E.Vojan Brněnec s inscenací Skřítkosnění, Kód nula v provedení Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná, což jsou všechno zkušené soubory s několikanásobnou účastí na KDP. Pokud Vás zajímá jaké žánry se letos mezi uchazeči o účast na KDP objevily, pak vedou komedie, především současné a také pohádky. Malé zastoupení má česká i světová klasika (Gogol, Feydeau, Robert Thomas, Merimée, Noel Coward, Frank Wedekind, Oscar Wilde, Shakespeare, z české E.A. Longen, K. Světlá, Josef Váchal). To podle mého názoru žádné vysoké skóre není. Za jisté plus lze však pokládat fakt uvádění vlastních autorských textů, které se objevily téměř na každé postupové přehlídce. Dva z nich byly uvedeny i na letošním KDP. To je patrně vedle účasti nováčků hlavním přínosem letošní sezóny. Jen tak mimochodem jeden renomovaný dramaturg pražského divadla při pohledu na letošní program překvapeně podotkl, proč venkovské soubory hrají takové těžké věci jako jsou Vzpomínky na vodě nebo Brouk v hlavě a dodal, že by měly hrát především J.K. Tyla. Amatérské soubory, a to nejen venkovské, hrají to, co je baví a co baví i jejich diváky. A o českou klasiku se ostatně nepokoušejí v nějaké větší míře ani profesionální divadla. Pro venkovská amatérská divadla navíc platí ve větší míře než pro městské soubory, že je výběr předloh limitován jednak počtem členů a také prostorem, v němž hrají. Jaký tedy z hlediska divadelní kvality byl letošní ročník? Dalo by se s jistou nadsázkou říci, že zaplatil nováčkovskou daň. Jestliže pro polovinu inscenací to byla první účast, pak často nezkušenost a tréma vykonaly své. Někteří to ukrývali za siláckými řečmi, že nehrají pro porotu, nýbrž pro diváka. Dvě režisérky káply božskou. Přiznaly se, že byly po hodnocení připraveny plakat, protože se bály, že dostanou od poroty, co pro to. Pro budoucnost je dobře, že jak konstatovali účastníci samotní, porota si nehrála na soudce, nýbrž se snažila odkrýt nedostatky a poradit. Ostatně tak definovala její úlohu i ředitelka přehlídky Svatka Hejralová. Laskavý čtenář už jistě tuší, že letošní ročník nebude v historii patřit k těm z hlediska úrovně uvedených inscenací mezi nejvydařenější. I když byly uvedeny zajímavé tituly, dokonce ve dvou případech šlo o premiéru na amatérském jevišti (Opačné pohlaví a Vzpomínky na vodě), popřípadě se jednalo o kvalitní hry, které mají u nás velkou inscenační tradici (Malované na skle, Úžasná svatba, Brouk v hlavě) či o inscenaci autorských textů, napsaných přímo pro soubor (Ženské nebe a Krysí dům). Pokračuje trend posledních několika přehlídek, tedy dramaturgická pestrost, což je jistě jevem potěšitelným. Rovněž není žádným překvapením převaha her komediálního ražení nad díly dramatickými. To, co inscenátory nejvíce zradilo, bylo rozpoznání žánru a jeho realizace odpovídajícími prostředky. To se promítlo také v interpretaci jednotlivých dramatických postav i celku, což v řadě případů vedlo k rozpačitým inscenačním výsledkům. Dokonce až do šestého titulu v pořadí, tedy do Úžasné svatby souboru z Desné, se zdálo, že je to prokletí tohoto ročníku. Nějaký nikoliv pouze banální problém se objevil vlastně v každé inscenaci včetně té, která byla označena jako nejlepší (Brouk v hlavě Dobřichovické divadelní společnosti). Proto také nikdo nezískal cenu za inscenaci a nebyla udělena žádná nominace pro Jiráskův Hronov 2018. Jako vždy se daly najít velmi dobré herecké výkony. Zvláště na sebe upozornili z mužů Karel Král v titulní dvojroli inscenace Brouk v hlavě a z žen Martina Nováčková jako Mary ve Vzpomínkách na vodě. Ostatně i cen bylo méně než v minulých letech. Z jiných složek než je herectví je třeba zmínit mimořádnou úroveň hudebního nastudování a pěvecké složky inscenace Malované na skle Bodláku, Bernackého ochotnického divadla. Škoda, že jinak zůstali muzikálu dost dlužni. Úvodní inscenací byla Opačné pohlaví Davida Tristrama Divadla Pod zámkem při TJ Sokol Kyjovice, režie Sylvie Grygarová. Sylvie hraje také jednu ze dvou ženských rolí a nesleze z jeviště. To se těžko uhlídá temporytmus i tah situací. Konverzační komedie má své zákonitosti. Klíčovým předpokladem je správný timing triády argument, protiargument, pointa. Většinou právě chyběla pointa a tu a tam se vplížilo psychologizování. Navíc snůška hlášek a dvojsmyslů není nějakou skvostnou komedií. Také ji zatím hrálo pouze Studio DVA jako titul pro letní sezónu na Vyšehradě. Druhým titulem byla Turecká kavárna Roberta Thomase DS Zdobničanu Vamberk. Režisérka Alena Joachymsthalerová vybrala tři minipovídky (předloha má čtyři). Detektivní komedie nabízí především velký prostor pro herce, který nebyl zcela využit s výjimkou Oldřicha Plašila v rolích dvou detektivů v první a poslední povídce. Detektivní žánr je dnes mnohem rafinovanější, Thomas je předvídatelný, o to více musí režie dbát na takový výběr prostředků, které by přinesly jak komediální nadsázku, tak detektivní napětí. Herecká složka se v mnoha případech bohužel omezuje na rychlou interpretaci předepsaného textu, čímž je značně redukováno zveřejnění motivací jednání jednotlivých postav. Nejpříznivěji vyznívá v tomto směru povídka třetí, kdy komisaři Pellissiérovi dobře sekunduje Petr Barvínek jako Richard. Divák se baví komediální nadsázkou a zároveň se díky dobře provedené dvojí hře udržuje v napětí. Třetím titulem v pořadí byl Krysí dům Kateřiny Pokorné, který napsala a zrežirovala pro svůj soubor Voživot Mladá Vožice. Před časem opustila profesionální divadlo, dnes se jím baví v amatérském souboru, který navázal na přerušenou tradici v místě. Kateřina se dnes zejména věnuje ezoterice a věštění. Krysí dům je detektivní komedií zasazenou do třicátých let minulého století v Anglii, která méně či více obratně využívá detektivních klišé ze slavných kusů jako je Deset malých černoušků, Hrobka s vyhlídkou či použití detektiva, který předstírá indispozici z her R. Thomase. Trošku to vyvolává až dojem parodie, což ale nebylo záměrem souboru. Detektivka staví na originálním nápadu přivést na jeviště pět bývalých manželek zemřelého lorda, který je jako svůj poslední žert přinutí domluvit se, která zdědí deset miliónů liber, a to v limitovaném čase. To nebylo zcela vytěženo. Chce to více propracovat charaktery jednotlivých postav (režisérka se spokojila s vnější charakteristikou kostýmem), rozehrát vztahy. Inscenace trpí absencí jednání, postavy bloudí po jevišti, chodí zezadu dopředu, do stran, pro diváka je to obtížně sledovatelné. Ženský amatérský spolek Homole uvedl Ženské nebe, jehož scénář inspirovaný cimrmanovským Českým nebem napsala a zrežírovala Stanislava Kočvarová. „Otevřete oči, Krakonoš je žena“, prohlásil na úvod hodnocení Milan Schejbal. Intelektuální ryze ženský kabaret se zabývá tématem v první polovině evropského hnutí sufražetek, ve druhé polovině přivádí na scénu české feministky 19. a počátku 20. století od Rettigové, Němcové, Karolíny Světlé po Honzákovou. Kabaret začíná patrně nejlepším nápadem celé inscenace – je jím offenbachovský kankán tančený nad paravánem prachovkami na holi jako ironické shození sebe sama. Divák nutně očekává, že budou následovat další, z nichž jeden bude přebíjet druhý. Místo toho následuje slovní vyprávění, jen tu a tam ozvláštněné např. maňáskovou rakvičkárnou nebo ženskou verzí novozélandské ragbyové haky, parodovanou spartakiádní skladbou či drobnými skicami jako je např. přesná Němcová s cigárem a kafíčkem. České nebe končí tancem s vařečkami a utěrkami na Smetanovu Vltavu. Smetanou totiž české feministky chtějí v nebi uctít své zahraniční kolegyně. Místo kabaretu to bylo spíše zábavné edukativní pásmo, v němž chybělo vyjádření vztahu aktérek k tématu. Patrně jím bylo přesvědčení, že to ženy nikam nedotáhly, neboť si vybojovaly pouze právo pracovat. Pokud by se tento vztah včetně kabaretiérky vyjádřil čitelněji, nebylo by o smyslu nejen závěrečného čísla pochyb. Divadlo Malvína při Zmatkaři Dobronín zahrálo pro místní děti svou verzi pohádky Čert a Káča. Pohádka se vrátila do programu KDP po nějaké pauze. Duo Alena Neumannová a Tereza Fialová sáhlo po úpravě pohádky B. Němcové napsané Matějem Kuželem pro čtyři muže a dvě ženy. Došlo tedy k redukci postav a motivací. Hádavost Káči má malý prostor, není to jednoznačně hubatá ženská, která má být napravována a ani nevidíme, jak je napravována. To je jednoznačně prohřešek proti žánru pohádky. Chybí situace a vztahy, takže vzniklo spíše pásmo s motivy z klasické pohádky s interakcí s dětmi. Obě postavy splývají, např. stylizace a hlasové provedení čerta a ovčáka jsou totožné. Za problém je třeba označit rovněž časté zcizování. Inscenace bude uvedena také na rakovnické Popelce. Tento Čert a Káča jsou bohužel typickým reprezentantem divadla dospělých pro děti, které vypadá jako zábavné divadlo dětem přístupné, jímž se děti dobře baví. Za zmínku stojí, že se gymnazistkám ze skupiny semináře K.Baranowské pohádka velmi líbila. Večer dobronínský soubor Zmatkaři uvedl inscenaci hry Shelagh Stephensonové Vzpomínky na vodě. Také tato hra byla zatím uvedena pouze jednou, a to v Městských divadlech pražských. Žánrově jde o hořkou komedii s prvky černého humoru až groteskního typu (v Anglii také získala Cenu L. Oliviéra za nejlepší komedii). Hostující režisér L. Valeš se rozhodl pro styl psychologického realismu se čtvrtou stěnou. Každá z tří sester, které se scházejí před pohřbem matky má své téma, všechny podobně jako Čechovovy Tři sestry, na něž hra volně odkazuje, jsou bez šance na lepší život. Valeš udělal řadu škrtů a spojil druhou a třetí scénu na počátku druhého dějství, takže je rakev s matkou na scéně už od počátku (původně se mají sejít až ráno, neboť jedna ze sester odmítne tam přespat). Ve škrtech skončila také celá řada promluv dotvářejících symbolickou rovinu hry – zejména na téma vody. Samotný text hry však povyšují do filozofičtější roviny a navíc se jimi odkrývají odcizené vztahy mezi sestrami. Valeš programově utlumuje všechny prvky slovního humoru a ironických narážek. Tak na jevišti vzniká spíše rodinné dusno než poznání nejen skrze slzy, ale také smích. Ruku v ruce s režijními problémy jde i herecké uchopení postav s výjimkou postavy Mary (Martina Nováčková) a Franka (Jan Hejral), které jako jediné mají jasné postoje a motivace. Šestým kusem byla inscenace výtečně napsané crazy komedie Robina Hawdona Úžasná svatba v provedení souboru DS Vojan Desná – Mladá haluz. Režisérka Vlaďka Koďousková, která přiznává, že s činoherním divadlem pro dospělé nemá žádnou zkušenost, prokázala, že žánru rozumí, umí vybudovat situace v komediálním temporytmu. Pro všechny postavy však nenašla odpovídající typové obsazení a rovněž se zdá, že by z psychosomatického hlediska prospělo přehození obou mužských postav. Právě Lukáš Frydrych v roli Toma prokazuje velký cit a intuici pro timig. Diváka totiž nezajímá výsledek, nýbrž chce vidět proces řešení jednotlivých situací. Bill jako motor komedie, který vymýšlí řešení a rozděluje úkoly (Honza Lála), příliš spěchá a valí na diváka příval slov. Z obou ženských figur to lépe vychází pokojské Julie Lenky Dvořákové, která hraje dobře obě polohy (hry na snoubenku a pokojské). Zajímavým scénografickým řešením je použití prázdných dveřních rámů bez výplně jako stylizovaných dveří, které umožňují, aby divák viděl, kdo je za dveřmi. Brouk v hlavě G. Feydeaua (Dobřichovická divadelní společnost) je klasickou fraškou, která vyžaduje vyrovnaný herecký kolektiv schopný souhry. Tím dobřichovičtí disponují. Inscenace v zásadě funguje, i když by některým situacím prospělo větší rozehrání, schopnost pozastavení ve chvíli, kdy postava zjistí překvapivé informace. Opět jsme u timingu. Tak některé situace přešumí, aniž by si divák užil krkolomnost zápletek a nedorozumění. Páteří inscenace je Karel Král v dvojroli Viktora Emanuela a sluhy Boutona. V obou postavách dokáže komediálně jednat, zároveň je odlišit, aniž by u sluhy přešel do často hrané karikatury. Udržet míru stylizace se také daří Janě Kroupové v roli Luizy, byť nemá přílišnou oporu ve svém partnerovi. Řadu dobrých míst má vděčná postava Kamila, který umí vyslovovat pouze samohlásky (škoda, že zazdil situaci, kdy v děsu z toho, že má vidiny, neboť Viktora Emanuela vidí dvakrát, strhne ze zdi krucifix). Dobrý herecký výkon podává Petr Bendl v roli doktora Finacheho, který dokázal podřadné postavě dát vlastní téma. Závěrečným soutěžním představením byl muzikál Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové v novém přebásnění Jaromíra Nohavici v provedení souboru Bodlák, Bernackého ochotnického divadla Bernatice. Výbornou hudební úpravu včetně nastudování provedl Bohumil Volek. Reprodukovaná hudba bývá problémem. To pro Bodlák neplatí. Hudební složka včetně výtečného pěveckého provedení jak ve sborech, tak v sólových partech funguje, vytváří atmosféru a přináší emoce. Muzikál má však složitější strukturu, a to jak tematicky, kdy čerpá z barokního lidového divadla ve sporu o duši člověka v kombinaci s vyprávěním o životě zbojníka, což vytváří dramatické napětí, tak strukturálně. Hra obsahuje řadu dalších dramatických konfliktů – zbojníci proti četníkům jako představitelům establishmentu, obě skupiny mají být individualizované, mezi Vypravěčem a Dovypravěčem, který to neustále komentuje a dovypravuje po svém. Všechny tyto principy se mají prolínat v ostře vystavěných dramatických situacích, při nichž vedou neúnavný spor o vyznění postavy Janíka. Inscenátoři všechna tato témata podvědomě tuší a své tušení vtělují do pěveckého projevu. Režijní řešení dramatických situací je však poněkud inzitní. Za vyloženou chybu lze považovat závěrečné vyznění inscenace připomínající všeobjímající celospolečenské smíření se smrtí. Místo muzikálu, v němž zcela absentuje taneční složka, tak vznikl kostýmovaný koncert podmalovaný obrázky, či chcete-li scénické leporelo. Mluvenému slovu a tedy činoherní složce navíc neprospěly ani mikroporty. I když jsme letos neviděli žádnou opravdu svítivou inscenaci, každá přehlídka typu KDP je prostředkem k dalšímu rozvoji amatérského divadla, příležitostí si zahrát jinde než před domácím publikem. Pak samozřejmě účast nováčků je důležitá, neboť se doufejme zúročí v dalších letech.

Autor: Lenka Lázňovská