Texty: KODEŠ, Jaroslav: Rájec Jestřebí, Divadelní spolek, Dámské známosti, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2017

Divadelní spolek Rájec-Jestřebí
Lotte Ingrisch: Dámské známosti (Večer ve třech / Lázeňská promenáda / Vanilkové věnečky)

Dámské známosti je hra rakouské autorky Lotte Ingrisch, která se skládá ze čtyř komediálních jednoaktovek, jejichž společným tématem jsou vztahy mužů a žen. Soubor nazkoušel tři aktovky.

Večer ve třech je první z nich. Starší manželé nemají žádný společný zájem. Manželka po večerech nutí manžela, aby jí dělal medium pro její duchařské spády a prostřednictvím vyvolaných duchů historických osobností (např. Napoleon, Bismarck atd.) si tak mohla povídat s někým zajímavým. Jednoho večera se manžel rozhodne být sám sebou. Vytvoří ducha neznámého a odkryje tak krutost a smutek celého jejich vztahu.

V druhé aktovce s názvem Lázeňská promenáda se potkáváme se starým mužem, který si v mládí kvůli zklamání v lásce způsobil sebevraždou trvalou invaliditu, a s jeho ošetřovatelkou, která je zatrpklá a protivná neboť mládí prožila v lehkomyslných vztazích, a teď na stáří nikoho nemá, ani manžela ani milence. Postupně se odhalí, že oba byli kdysi milenci. Zdánlivě dobrotivý a laskavý muž ovšem nezapomněl na trpké zklamání způsobené jeho milenkou a pomstí se, že ji shodí do Dunaje.

Vanilkové věnečky mají až hororový ráz. Ovdovělý muž se na hřbitově, kam denně chodí za svou zesnulou chotí, náhodou a ze zvědavosti seznámí s postarší slečnou, která pečuje o sousední hrob. Starý pán je překvapován podrobnostmi, které se dozvídá ze života slečny. Když se posléze ze slečny vyklube dvojnásobná vražednice, je už pozdě zrušit pozvání na kávu.

Je třeba ještě říci, že autorka se snaží inscenátorům pomoci nadmírou scénických a režijních poznámek, které jsou ve scénáři uváděny v závorce téměř u každé repliky. Lze říci, že inscenátorům až vnucuje svoji představu, jak se má její dílo interpretovat. Možná, že v dobrém úmyslu, ovšem opak se ukazuje pravdou, neboť přemíra poznámek spíše zavádí méně zkušené herce i režiséry na scestí. A to se stalo i souboru z Rájce. Byli jsme zahlceni slovy, aniž jsme měli možnost postřehnout proč a k čemu se tak děje. Herci mluví a mluví, intonují podle předpisu ve scénáři, ale málo jednají nonverbálně, aby více odkryli postoje a zázemí svých postav. Dialogy se tak stávají monotónními, intonovanými zvnějšku, vše je najednou stejně důležité a tudíž stereotypní. K divákovi se tak dostává sdělení o postavách a potažmo i o tématu značně redukované a nepřesvědčivé. I proto se z inscenace vytratil humor.

V diskusi o představení se souborem, se ukázalo, že tvůrci jsou si vědomi chyb, kterých se nevyvarovali, a považují svoji práci jako předstupeň při sbírání zkušeností na další práci s tímto nelehkým žánrem.

Jaroslav Kodeš