Texty: VALEŠ, Ladislav: Hvozdná, Kroužek divadelních ochotníků, Kód nula, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2017

Kroužek divadelních ochotníků Hvozdná
Alena Herman: Kód nula

Hvozdenští patří ke zkušeným souborům, kteří ve své minulosti prošli nejednou vrcholovou přehlídkou, ať ve Vysokém nad Jizerou nebo v Hronově. Jejich slavná éra se především traduje pod režijním vedením Dušana Sitka.

Dušan Sitek je však v současné době mimo Hvozdnou, ale ukazuje se, že má za sebe velmi erudovaného zástupce, a to v podobě Aleny Herman, která je zároveň autorkou předlohy výše uvedené hry, její režisérkou a aby toho nebylo málo, tak dokonce i hlavní představitelkou. Na první pohled by se dalo říci, že se honí mnoho zajíců najednou, ale ukazuje se, že se dá mluvit v konečném výsledku o velmi slušně zvládnutém představení.
Alena Herman mluví o své hře jako o sociálním dramatu, které má navíc celospolečenský přesah a má pravdu, neboť otázka postižených dětí je stále aktuální, neboť dnešní uspěchaný a racionálně se tvářící svět vytváří podmínky pro jejich případnou eliminaci. Takže přídomek, který autorka pro svou hru vymyslela, že se jedná tak trochu o sci-fi, se ukazuje jako dávno zaběhlá skutečnost.

Příběh popisuje dva mladé páry, kteří se snaží rozjet své kariéry. Jeden z těchto párů Elen a Sam je však při založení rodiny hendikepován zprávou, že jejich potomek bude vystaven nevyléčitelné nemoci. Elen se dostane do střetu se Samovou matkou Beth, která zastává významné místo v genetickém ústavu a doporučuje Elen okamžité přerušení těhotenství. Elen si však prosadí svou i za přispění svého partnera a dá šanci narození dítěte, v tomto případě syna, který se jmenuje Dan.

Druhý pár Patrick a Mary si vydobydou slušná postavení v celospolečenském žebříčku a i jejich dcerka Kate jim dělá radost. Elen se Samem vydávají poměrně velkou část peněz na léčení svého syna, kterému je navíc zákonem zakázáno studovat. Sam pod tíhou odpovědnosti a dalo by se říci i určité osobní vyhořelosti selhává, a když dostane lukrativní nabídku od svého přítele Patricka vést výzkumné středisko v Americe, odchází tak od rodiny, netuše, že v té době je smrtelně nemocná i jeho manželka. Elen se dozvídá od Katy, s níž se náhodně sejde v nemocnici, že již existuje lék, který by měl pomoci vyléčit jejího syna.

Elen se rozhodne na drahou léčbu obětovat své zdravotní pojištění a tím pádem se vystaví tomu, že léčba její vlastní nemoci nemá šanci. Posléze také umírá. Její syn Dan a dcera jejich přátel Kate se do sebe zamilují. Toť velmi stručný obsah této hry, která by navlas vypadla z románů Rosamunde Pilcher nebo Danielle Steele.

Alena Herman totiž jako obě dvě zkušené jmenované autorky, které více méně píšou pro všechny romantické ženy, vykazuje stejný znak a to všeobjímající víru, že všichni lidé si zaslouží naši pozornost. Proto také tato hra používá na můj vkus až přespříliš větných spojení, jež v běžném životě nepoužíváme a především představitelům Dana a Kate to činí jisté problémy, neboť jejich rozprava se stala pouze deklamováním myšlenek.
Alena Herman odvádí ve své postavě velmi slušný výkon, ale mám pocit, že je daleko jistější ve vypjatých situacích, jako například v rozhovoru s Beth, než v těch trpitelských a bolestínských náladách.

Ostatní protagonisté Aleně Herman zdárně sekundují, především musím zmínit představitelku Beth Milenu Marcilisovou. Chválím scénografii Michala Juříka, ale i výběr hudby a kostýmní složku.

Odcházel jsem z představení zamyšlen a uspokojen. Jsem rád, že jsou mezi námi lidé jako je paní Alena Herman - všeobjímající Don Quijote v sukni. Přeji ji, a potažmo celému souboru, mnoho úspěchů.

Ladislav Valeš