Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Otevřeno po dvaadvacáté. AS 2.5.2017.

Otevřeno po dvaadvacáté

Otevřeno – celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla se konala v tradičním termínu (28.-30.dubna) v Městském divadle v Kolíně.

Pohybové


Pod záštitami České komise UNESCO a hejtmanky Středočeského kraje a za finanční podpory řady veřejných úřadů včetně MK přehlídku uspořádaly Evropské centrum pantomimy neslyšících, NIPOS a Městské divadlo. Předcházely jí postupové mezikrajové přehlídky v Brně, Hradci Králové, Plzni, Ostravě a Jablonci nad Nisou. Znovu se ukázala jejich prospěšnost, neboť téměř všichni postupující připomínky lektorského sboru vzali vážně. Roli v tom jistě hraje i fakt, že lektoři postupových přehlídek jsou členy lektorského sboru CP. Tentokrát bylo lektorů opravdu hodně. K tradičním patří mim a performer Josef Tichý, režisérka a choreografka Zoja Mikotová, odbornice na oblast nonverbálního divadla, publicistka Ladislava Petišková, mim a herec Antonín Klepáč (někdejší polovina dua Cvoci), lektorka tance a fyzického divadla se zahraniční zkušeností Veronika Vaculíková, pedagožka Hana Cisovská. Lektorský sbor doplnili Lenka Lázňovská a překvapení letošního Kolína František Pokorný. Čilý a stále aktivní osmdesátník toho má za sebou opravdu hodně. Založil v polovině šedesátých let Festival pantomimy v Litvínově, jímž prošlo několik generací českých mimů (např. C. Turba, B. Hýbner, B. Polívka, J. Kaftan a další). V letech 1961–69 byl uměleckým vedoucím a choreografem skupiny moderního tance Vysokoškolského uměleckého souboru, kde začínali jako mladíci Jiří Kylián, Vlastimil Harapes, Jan Klár, Jan Minařík, Rudolf Papežík a další. Čtyři roky byl choreografem Semaforu a jde za ním nejslavnější éra dua S Š. Pak nastoupil jako šéf baletu do Divadla F.X. Šaldy v Liberci, založil legendární pantomimické duo Cvoci. V 80.letech byl rovněž šéfem baletu České televize. Je to jedna z legendárních postav současného českého tance. I když se mohl zúčastnit pouze části přehlídky, jeho názory byly velmi zajímavé.

Přehlídka měla tradiční koncepci. V pátek a v sobotu odpoledne se uskutečnila přehlídková část, tentokrát složená z 16 choreografií, performací vybraných z postupových přehlídek. Sobotní večer patřil tzv. galaprogramu. V první části se představilo sedm vybraných čísel z přehlídky. Druhou vytvořili hosté. Jednak znovu vystoupil (po loňské premiéře v Kolíně) špičkový český mim, performer, režisér, choreograf, pedagog, čerstvý nositel ceny Thálie Radim Vizváry, jednak mezinárodně známé německé mimické duo Wolfram Bodecker a Alexander Neander. U obou je třeba se zastavit. Zatímco Vizváry rozvíjí vlastní metodu tzv. tělesného mimu, která je propojením principů moderního mimického divadla, současného tance, Nového cirkusu nebo japonského divadla Butó s metodou E. Decrouxe (vytvořil techniku pohybu lidského těla), hereckými principy J.L. Barraulta (zabýval se mj. mimickou interpretací klasiky), M. Marceaua, J. Grotowského, technickými systémy Y. Lebretona a pedagogickými postupy J. Soubeyrana, němečtí mimové studovali legendární školu M. Marceaua, kde se také potkali a jdou cestou využívající především klasickou pantomimu. Vizváry kombinuje klasickou pantomimu s fyzickým divadlem (hodně jsem ho přemlouvala, aby příští rok si na JH otevřel třídu fyzického divadla) s využitím prvků Nového cirkusu (žonglování) k drobným příběhům, které chtějí komunikovat s divákem (taková byla groteska Narozeniny), kde performer otevírá narozeninové dárky, raduje se z nich, ukazuje je divákům a používá v rozporu s jejich původním účelem (např. nafukuje kondomy jako balonky, nasazuje si je hlavu, zároveň je nafoukne i vyfoukne). Německé duo v představení nazvané Deja-Vú demonstruje především dokonalé zvládnutí techniky klasické pantomimy. Jejich tragikomické grotesky o nedorozumění a často zdánlivé neschopnosti se domluvit jsou plné jemné komediální iluze. Dokázali schopnost mistrovského převtělení do postav odlišného charakteru (nejzajímavější byla v pohybech, mimice a gestice naprosto dokonalá stará paní, někdejší slavná zpěvačka, což se jím daří skrývat). Občas však bylo zřejmé, že se choreografie (jako tematická struktura) musela podřídit potřebě zařadit nějaké slavné pantomimické číslo. Takže Vizváry jakomoderní pantomima a Němci jako současná podoba klasické marceaovské pantomimy. Vizváry nabídl také sobotní dopolední dílnu, zatímco v pátek se účastníci mohli setkat s jediným českým diplomovaným žákem Mezinárodní pantomimické školy M. Marceaua Martinem Sochorem. Ten se ve svém pojetí totálního divadla se snaží o plastické herectví, v němž má rozhodující podíl mimický projev. Tím však výčet inspirací letošního Kolína nekončí. V pátek jsme mohli shlédnout představení brněnské dívčí skupiny Kufr nazvané Dvojka. Groteskní setkání dvou odlišných žen sportovní Boženy Vytrvalé a éterické Květy Růžové v čekárně u zubaře čerpá z možností Nového cirkusu (přízemní akrobacie a žonglování). Obojí bylo dokonalé, ale nesmíme se ptát na motivaci jednání. Ateliér VDN JAMU nabídl ročníkový projekt pro mateřské školy a nižší stupeň ZŠ nazvaný Budulínek pracující jak se znakovým jazykem neslyšících, tak s mluveným slovem. Nedělní představení pro veřejnost přivezla olomoucká Tramtárie. Pirátská pohádka šla proti rozborovému semináři.

Pokud jde o amatérské produkce, přehlídka sbírá tři hlavní proudy nonverbálního divadla. Pantomimu, nonverbální divadlo jako takové a taneční divadlo. Určitě nikoho nezaskočím, když uvedu, že první dva proudy jsou stále popelkami. Tanečního divadla je hodně a určitě přehlídce prospělo předloňské rozhodnutí nenominovat ze dvou CP současného tance (dětská Kutná Hora a mladý a dospělý Jablonec n.N.). Kdo chce do Kolína, musí se přihlásit do některé mezikrajové přehlídky a být vybrán. I vyspělé taneční soubory toho využívají, a přestože některé v loňském roce na některé z NP byly, přihlásily se a postoupily. Ten důvod je podle mého názoru jednoduchý. I když případné připomínky či poznámky k choreografii, která je už pomalu na konci své dráhy, nejsou až tak důležité, taneční skupiny nemají mnoho příležitostí k vystoupení, a tak kolínská repríza je pro ně výborným zpestřením.

Pantomimu zastupují především neslyšící mimové. Tři čísla uvedla pantomima neslyšících S.I. Brno v choreografiích Josefa Tichého. Nápověda tematicky těží z divadelního prostředí. Odehrává se zkouška klasického kusu (znak velká tlustá kniha Shakesperových děl) v provedení herce a herečky a někoho, kdo sice pracně vylézá z nápovědní budky, avšak spíše než nápovědou, je režisérem, který celé dění organizuje. Herci jsou šmíráci, což mužská postava dokumentuje tím, že je schopna jednoho pohybu a gesta. Zkouška se samozřejmě sype, herci si nepamatují ani text, natož aranžmá. Jednotlivé situace se opakují, herečka má poměrně malý prostor k aktivitě, celé je to předvídatelné. Atrakce je patrně nejlepším číslem. Artista s kladivem (mělo však být jinak výtvarně pojednáno, aby vzbuzovalo skutečné obavy, a také je třeba hrát jeho váhu) si pozve na scénu diváka, nasadí mu na hlavu helmu a praští ho kladivem. Divák ho převeze a předstírá, že se mu něco opravdu stalo. Překvapením byla choreografie nazvaná Pozor, pozor. Překvapivý je totiž fakt, že se pantomima S.I. rozhodla nikoliv pro dějovou grotesku s individuali­zovanými postavami, nýbrž pro abstraktní pantomimu postavenou na kontrastu mezi masou a individuem. Připomíná to školu Dimitri, založenou v 70. letech ve Štýrsku českým mimem Richardem Webrem. Masa lidí, v níž mají postavy drobné individuální znaky (např. kostým či rekvizita) společně něco sleduje (hrnec, květinu) a z ní se vydělí jedna osoba a rozhodne se pro vlastní jednání. Pokud by to bylo přesné, určitě by to bylo zajímavější než v Kolíně. Nicméně je to vykročení k moderní pantomimě. Tradičním účastníkem je Divadlo beze slov Hradec Králové. Jejich choreografie Globus je čistě chlapeckým cestováním po světě a pokusem vyjádřit pohybově různé země (např. charakteristickým tancem, či situací jako plavba gondolou). Něco je více originální, něco méně, chce to přesnost, což padá na vrub režie Evy Kuršové. Groteska pantomimického soubor HADR při ostravské lidové konzervatoři ukázala část původního triptychu Jak jsme fandili. Část se jmenuje Hit a v choreografii Evy Polzerové pracuje s námětem rockového koncertu se čtyřmi postavami (dva pořadatelé, dvě fanynky sestry). Každá postava má vlastní charakteristiku. Chtělo by to přidat víc klauniády, uvědomit si, že pantomima je umění zkratky. Námět je však určitě originální.

Nonverbální divadlo zastupoval soubor Cukr Rakovník, který jsme viděli v kolínském bloku v loňském roce na JH. Soubor existuje už několik při ZUŠ Rakovník, jeho vedoucími a režiséry jsou Eva a Jiří Sukovi. Pro scénku nazvanou Něco se mi snaží dostat do hlavy, byla podnětem skladba skupiny Jablkoň Pět policajtů. Nakonec se skladba stala hudební složkou. V prostředí blázince se stylizovanou pěticí doktorů jako údernou jednotkou se odehrává zápas hospitalizovaného mladého muže, který frustrující prostředí může přežít jen díky svému alter egu stylizovaného do postavy žonglujícího klauna, kterého nic nerozhází. Pacient má naprosto civilní herecký projev, což vytváří ostrý kontrast k doktorům i klaunovi. Dramaturgicky jasná dobře vystavená konstrukce (otevřený konec dovoluje dva výklady – sebevražda i únik, nevadí). Soubor však musí pracovat na technice pantomimy a pohybového divadla (např. pády, zpomalený pohyb) včetně větší pohybové dynamiky. Až to všechno klapne, bude to paráda.

Je zřejmé, že většina ze 16 kousků byla z oblasti tanečního divadla, konkrétně deset ze šestnácti. Tentokrát zazářily zejména dětské soubory. Taneční skupina Flash při Tj. Sokol Jaroměř svou chlapeckou skupinu ukázala také na loňském JH. Lenka a Pavla Halašovy nazvaly choreografii Cesta. Téma životní cesty demonstrované provazem jako metaforou bylo pro chlapce ve věku 7 až 17 let příležitostí vyrovnat se sebou samými i s okolím. Z hlediska tanečního jazyka šlo o dramatizovanou gymnastiku využívající biologických předností chlapců i mladých mužů. Zároveň to byla škola základních technických dovedností pro taneční divadlo jako je tah a protitah, střídání uvolnění a napětí. A to může být příprava pro větší plátno. I tak to bylo zajímavé. Červenokostelecké Akordy chorerografky a pedagožky Blanky Rejholdové oprášily jednu starší kultovní choreografii Bez práce nejsou koláče pro skupinu malých holčiček ve věku 5 – 8 let na motivy písně Pec nám spadla. Hravá choreografie spojující mluvené slovo s pohybem umožňovala přirozený pohyb a bytí na jevišti. Mělo to energii, tah a bylo to estetické. Maminky napekly koláče, které děvčátka na konci rozdávala. Také další dětská choreografie studia Po špičkách Roztoky na Vivaldiho Podzim ze symfonie Čtvero ročních období byla pro choreografku Zuzanu Smugalovou remakem staršího opusu. Tentokrát její choreografie Mezi židlemi byla určena malým holčičkám, které si o přestávce ve škole hrají se židlemi, přetahují se o ně, spojují se, nebo naopak škodolibě si jedna druhé škodí. Stále však spolu komunikují. Čisté svěží číslo, z něhož čiší radost, schopnost naslouchat hudbě a reagovat na ni. Princip dětské hry je povýšen na specifickou výpověď o dětském světě. V situacích s tématem škodolibosti chybí divadelní pohybová stylizace, často šlo o hru „na ostro“. Z dospělých choreografií zaujalo závěrečné číslo, Když to na nás padne souboru TS Puls SVČ Opava, choreografky Evy Vondálové. V loňském roce se děvčata představila v Jablonci. Srozumitelná, přitom abstraktní choreografie vizualizuje niterné pocity a hudbu. Práce s igelitovými pruhy umožňuje jistou polyfunkčnost a je výpovědí o vnitřních pocitech tanečnic. Jako vždy Eva Vondálová programově jednotlivé tanečnice individualizuje, což je zajímavé i pro diváka. Zvláštní choreografií byla Arbore (strom) děvčat z tanečního souboru v Jaroměři. Byla to výsostně výtvarně estetická záležitost ve stylizaci a barevném provedení připomínajícím Gustava Klimta. Na jevišti vyrostl tajemný objekt strom ukotvený na podlaze s větvemi, na nichž zrají jablka, větve se chvějí, komunikují spolu, proplétají se. Z tanečního hlediska dívky pracují celým tělem. Na jedné straně statické, na druhé naopak velmi dynamické. Chtělo by to však kontralight, který by mohl dramaticky účinek celé choreografie povýšit. Také tentokrát nechyběli tancující vozíčkáři T.I.K. a Patz Jilemnice. Společně připravili choreografii nazvanou Dualita, která těží ze společného vyjádření pocitů jako je radost, úsměv, konflikt v možnostech handicapovaných a tanečníků bez handicapu. Na jedné straně silný zážitek, na druhé řada nevyužitých příležitostí pro zesílení kontrastu. Např. při větším zapojení mimiky.

Telegraficky o dalších choreografiích. Jedinou sólovou ukázal T-Dance Písek. Přání jako autentická osobní výpověď doplatilo na nezvládnutí velkého jeviště, kde zmizely barvy jako vyjádření jednotlivých pocitů a mluvené slovo přehlušila hudba. ZUŠ Náchod si ve skladbě Pod napětím zkoušel hrát s baterkami. Bez lightdesignera to však byla zmarněná příležitost. ZUŠ B. Smetany Nové Město nad Metují v Jak a kudy kam předvedla sice dobře vystavenou choreografii se slušným tanečním provedením, která však místy (zejména nečitelný závěr) technicky drhla. Zajímavou diskusi na semináři vyvolalo číslo už nepřítomného souboru Parau Parau z Jablonce nad Nisou nazvané Stará dáma. Tak se říká cyklistické Tour de France. Pro nesportovce to bylo absolutně nečitelné, neboť muž v županu v expozici, který si holí nohy, navozoval úplně jiná témata než soubor zamýšlel.

To bylo na letošním Otevřenu všechno. Do společného pořadu s přehlídkou Tanec, tanec v Jablonci N. lektorský sbor vybral pět čísel. Pantomima neslyšících však nemůže, takže zbyly čtyři. Uvedení dětského souboru z Roztok závisí ještě na souhlasu rodičů. Měly by se tedy představit Cukr Rakovník, Puls Opava, Po špičkách Roztoky a Flash Jaroměř. Tak uvidíme.

Autor: Lenka Lázňovská