Texty: STEHLÍKOVÁ, Eva: Dvacet let postiženi uměním. // Divadlo Járy Pokojského, Brno. Theatralia 2017/2.

Eva Stehlíková
DVACET LET POSTIŽENI UMĚNÍM
Jak ukazuje už název Divadla Járy Pokojského, jednoho z nejzajímavějších brněnských divadel, které pod hlavičkou Archa community sdružuje handicapované amatéry, na počátku bylo okouzlení českým všeumělem a velkým myslitelem Járou da Cimrmanem. Však také si postupně tito vozíčkáři a jejich přátelé, pro něž je dobré jméno choďáci, zahráli všechny známé hry dvojice Smoljak-Svěrák. Posléze zjistili, že musí přestat imitovat své vzory a poohlédnout se po novém repertoáru. Toto poměrně volné sdružení, v němž jsou herci angažováni „podle svého ražení, volného času či talentu“, dokázalo za dvacet let své existence, kterou letos oslavuje, přivést na scénu několik „tréninkových“ kousků ( k nim patří i sklepácké Mlýny, Jen počkej, hlemýždi, Kočár nejsvětější svátosti) i poměrně náročný repertoár. Své diváky v brněnské Barce, kde často účinkují, oslnili velkolepě pojatým Limonádovým Joem i Baladou pro banditu, v nichž prokázali mimořádnou citlivost hereckou i hudební. Velký úspěch mělo také experimentální představení Přelet nad kukaččím hnízdem, které bylo tlumočeno do českého znakového jazyka (ve spolupráci se skupinou Hands dance a střediskem FFMU Teiresias). Milují komediální příběhy, které samozřejmě adaptují pro své potřeby i možnosti, jako Pension pro svobodné pány, v němž podle jejich vlastních slov „poprvé vozíčkáři hrají vozíčkáře“.
Od r. 1997, kdy na letním táboře vozíčkářů secvičili jen pro radost scénu ze hry Posel světla, dospěli od téhle študáckého recese k provozování skutečného divadla, které nezná žádné omezení. Neuznávají handicapy, ty viditelné a doložené průkazem ZTP i ty neviditelné, které mají v sobě všichni, i jejich diváci. Nežádají si ohledy, vybízejí ke sdílení radosti z tvorby a jsou stále lepší a lepší. Je typické, že na jejich představení zní osvobodivý smích.