Texty: Pavlasová Kristýna: Sněhový Brněnec byl uzavřen autorskou hrou jménem Manželské apokryfy

Sněhový Brněnec byl uzavřen autorskou hrou jménem Manželské apokryfy, která se odráží od Čapkova díla jménem Kniha apokryfů. Autorka scénáře Ema Zámečníková se inspirovala apokryfy s milostnou zápletkou a laskavým způsobem je přivedla na jevištní prkna.

Zpětná vazba, aneb co řekla porota

V pozdních večerních hodinách se v malém sále sešlo velké auditorium, které si přišlo vyslechnout onu přátelskou debatu nad inscenací. Tradiční sled – básnička, představení poroty, přípitek a výkop – nenaznal změn a paní Caltová mohla začít. Vyjadřuje se o účasti paní Zámečníkové, autorky scénáře představení, jako o slavnostním okamžiku, kterého si porota považuje. Označuje Manželské apokryfy za sympatické představení. Oceňuje nejen interpretaci Čapka, ale také půvabnou spojovací hudbu. Určitou pochybnost přiznala k výběru apokryfu o Napoleonovi, který nespadá tematicky, ani složitostí sdělení. Nezkušenost a tréma herců, a z toho plynoucí technické či jiné herecké chyby s laskavostí a pochopením toleruje, vysvětluje jimi i přepálení prvního apokryfu, které nepovažuje za „ladné“, protože dle jejího názoru toto přepálení takto křehký materiál nesnese. Svoji řeč uzavírá konstatováním, že dva lidi chtěli něco zprostředkovat, hrají navzájem a daří se jim.
Zdeněk Janál obnažuje svoje city a přiznává, že je rád, že HáČek přinesl tento typ divadla – hravé, založené na ne-klasickém dramatickém principu, spíše znakové divadlo. Vyzdvihuje přesnost detailů, poučené vedení začínajících herců od nejjednoduššího základu, hladce provedeného a nalezení tvaru, kde je vám dobře. Petr Kolínský cituje slova profesora Laurina z jejich přípravné diskuse: „Byl to gejzír jednoduchosti, bengál jednoduchosti.“ Nezvyk hrát na jevišti ve velkých prostorách, nová zkušenost herců, je ve slovech Kolínského očekávána jako souboj prostoru a herců, který dopadne dobře díky ukázněnosti a přesnosti v chování i v aranžmá, dokonce i při odchodu. Ilustruje totéž příkladem scénické práce s tělem herečky při otevírání kufru nebo básnickým obrazem postele a souboje o peřinu. Na závěr děkuje za scénografický vklad. Profesor Laurin se ujme slova s poznámkou, že je dojížděč poroty a že je těžké neopakovat vyřčené. Zmiňuje pouze dvě věci – je rád, že se objevuje na jevišti laskavý a lidský Čapek, a metaforu o inscenaci - kapičce, která může dát víc, než bohaté a kompozičně náročné představení. A ta kapička proběhla zde a jemu s ní tady bylo dobře. Za soubor pohovoří režisérka a autorka inscenace Ema Zámečníková. Děkuje porotě za její slova, představuje souboreček a vysvětluje výběr apokryfů (herci ukázali prstem a ona pak vybrala, aby jim v tom bylo dobře a sousedi tomu rozuměli). O problému se zařazením Napoleona nepřemýšleli, ale na základě impulzu od poroty popřemýšlejí. V závěru děkuje organizátorům za péči o soubory a atmosféru přehlídky.
Reportáž sepsala Kristýna Pavlasová.

Rozhovor se souborem

V posledním rozhovoru z řad souborů se představil HáČek z Horních Četnohůrek. Soubor čítal tři lidi – režisérku Emmu Zámečníkovou (E.Z.) a manželský pár - Petra a Kateřinu Škráčkovi (P., K.). Na zvídavé otázky redaktorky Domči odpovídali společně.
1. Jaké jsou vaše pocity po představení?
Petr: Hmm, skvělý!
Rejža: No já nevim… jsem hrozně rozechvělá, hrozně jsem s nimi byla, protože jsem viděla, že mají trému. A Petr měl okno v prvním apokryfu a já jsem znervózněla, já jsem do tý doby byla taková… No prostě jsem znervózněla.
Katka: Já jsem měla hroznou trému.
Rejža: A Katce navíc odcházel hlas a já jsem jí říkala, že blbě dejchá…
Katka: Já jsem jen byla hrozně nervózní, ani jsem si nevychutnala tu hru předtím.
2. Jak probíhalo představení? Všechno klaplo?
R: Bylo vokno a my jsme to hráli předevčírem pro sousedy u nás ve vesničce a ti byli mnohem víc uvolněný.
K: Ale to není, že by bylo špatně...
R: A pak mě naštval jeden pán, když Petr zpíval tu krásnou vojenskou píseň, tak se tam jeden pán zvedl a šel… Zrovna do toho musel… Já jsem na to hrozně citlivá a hrozně mě to rozladilo, to se nedělá. Tady prostě lidi přicházejí a odcházejí.
3. Co říkáte na jeviště a diváky? Hrálo se vám dobře?
Oba: Ano, hrálo, dobře.
R: Já jsem seděla úplně vzadu a diváci byli výborní! Opravdu jsem z nich cítil, že fakt byli napnutí.
P: Jen škoda, že jste nedošli na děkovačku zpátky.
K: Takhle, my totiž, když to hrajeme, tak nemáme kam odejít. Takže my se nevracíme.
4. Kolik času vám zabralo nacvičení hry?
M.C.: Začali jsme v září čtené zkoušky. Prosinec jsme skoro nezkoušeli a čtvrtého března byla premiéra. Asi šest měsíců.
J.D.: Šest měsíců necelých.
5. Měli jste nějaké problémy s hrou? Třeba s autorskými právy?
R: Tak Karel Čapek je snad po smrti déle než sedmdesát let, takže jsme nikdy neměli problém s autorskými právy.
6. Jste nervózní před nástupem před porotu?
R: Jsem dost zvědavá, no. Chtěla jsem, aby se to zahrálo v jiným prostředí, než ve vesnici. Jinde, jinak a před jiným publikem. Aby se o nás vědělo, kdo jsme.