Texty: ČEPKOVÁ, Kristina: Horažďovice v naději. AS 21.3.2017.

Horažďovice v naději


„Jako by to nebyl rok, ale týden!“, jak jsme se shodli při vzájemném shledání na letošní Západočeské přehlídce amatérského divadla (9. - 12.3. 2017).

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky

Opět v Horažďovicích, opět členkou poroty (tentokrát čtyřčlenné) po boku kolegů Máši Caltové, Martina Vokouna a k naší velké radosti opět pod patronátem předsedy Františka Zborníka. Jako relativně čerstvému a nezkušenému členovi se mi opět přihodilo značné nadšení z celkové atmosféry, ovšem také značná očekávání založená na zkušenosti s loňským, velmi nabitým ročníkem.

S jednou výjimkou se letos bohužel neúčastnily silné soubory jako karlovarští D3 či Divadlo Bez zákulisí ze Sokolova, ačkoli jejich zástupci na divadelní víkend do Horažďovic dorazili. 34. ročník horažďovické přehlídky se totiž z časti plánovaně, ale v mnoha ohledech spontánně točil kolem Libuše Mužíkové. Tato sympatická, energická dáma totiž s koncem letošní divadelní sezóny končí ve funkci ředitelky zdejšího Kulturního domu, který je po léta dějištěm přehlídky. Kromě jejího domovského souboru Tyjátr Horažďovice, kolegů a přátel se s ní přijelo rozloučit mnoho osobností českého amatérského divadla včetně zástupců souborů, které letos nevystupovaly. (Někteří dokonce stihli kromě této „rozlučky“ oslavit významné jubileum.) Společným přáním všech zasvěcených ale je, aby to bylo loučení pouze symbolické, tedy loučení s paní ředitelkou, nikoli s tváří přehlídky, která byla od svého nástupu do funkce tahounem celé akce po boku realizačního týmu složeného převážně z místních divadelníků…

Letošní ročník přinesl podobně jako ty loňské řadu slibných momentů, příjemných překvapení, ale bohužel také několik výrazných zklamání. Pozornost až respekt budil už samotný dramaturgický výběr jednotlivých souborů – k vidění byly opravdu poměrně náročné tituly v neobvykle hojném počtu. Jednoznačně dobrou zprávou pak byla účast mladých souborů, které byly na přehlídce poprvé.

Ve čtvrtek večer zahajoval soutěžní sekci soubor Di(v)OCH Praha složený ze studentů a zaměstnanců Vysoké školy chemicko-technologické, a sice inscenací Dykova Krysaře. Pečlivě a se zájmem scénovaný text bohužel postrádal dramatické situace, takže spíše než činohru připomínal kolektivní recitaci. Za zmínku stojí představitelka Agnes, Markéta Nováková, která přes nemožnost vyjímat jeden herecký výkon z celku dokázala svou pravdivostí a jevištním půvabem zaujmout porotu a z přehlídky si odvezla čestné uznání. Přátelsky naladěný soubor, ovšem s režisérem v zahraničí, dostal od porotců několik doporučení směřujících především k režijně-hereckému rozehrávání dramatického textu a výstavbě situací.

Dalším mladým souborem byl kolektiv MM (Milí Magoři) při ZUŠ Litvínov. Pod režijním vedením Jany Loosové si zvolili problematický text současného slovenského dramatika Viliama Klimáčka Závisláci, což se stalo kamenem úrazu jejich inscenace. Pro herce (a tvůrce) jejich věkové kategorie, tedy druhého stupně základní školy, by možná bylo vhodnější obdobnou generační výpověď napsat a zahrát takříkajíc sami za sebe. Klimáčkův nepřehledný text v jejich podání působil místy uměle, vzhledem k malým životním zkušenostem, které ale byly převyšovány hereckými schopnostmi většiny, což je další dobrá zpráva. Mladistvá energie souboru, jeho humor a upřímná „snaha hledat a objevovat“ byla oceněna čestným uznáním.

Páteční večer patřil Divadelnímu spolku Jezírko Plzeň, který překvapil svou dramaturgickou volbou. Režisér a herec David Adámek (ve své inscenaci hrál Michala) si vybral Havlovu aktovku Vernisáž, kterou se rozhodl v rámci úpravy textu aktualizovat. Lidská povrchnost, malost a sklony k manipulaci jsou věčné, takže inscenace i přes několik převážně režijně-hereckých nedokonalostí v publiku zarezonovala. Za svou objevnou dramaturgii dostal zaměstnanec plzeňského pivovaru (!) cenu poroty.

Sobota byla jednoznačně nejbohatším dnem na divácké zážitky a velmi dobré herecké výkony, z nichž mnohé unesou profesionální hodnotící kritéria. Takovým případem byla dopolední Zdravotní vycházka v podání souboru AMCETH Plzeň. Hru napsal francouzský dramatik Nicolas Bedos a její inscenaci vévodil výkon Soni Kratochvílové a Jana Doležala, a to i přes nepříliš šťastně zvolený inscenační klíč. Režisérka Irena Velichová se rozhodla připsat ke dvěma hlavním rolím dvě další postavy, Lékaře a Sestru, kteří nezúčastněně komentují dění na jevišti, což vedlo místy k popisnosti, předjímání a narušování dramatičnosti. Nicméně, představitelé hlavních hrdinů tohoto „milostného psycha“ s citem, přesností a upřímností odvyprávěli a odžili silný příběh vážně duševně nemocné pacientky a jejího milého, kteří se potkávají na lavičce v parku psychiatrické léčebny, za což oba získali hereckou cenu.

Inscenace hry Jordiho Galcerána Grönholmova metoda v podání souboru JakoHost Plzeň je nadprůměrným počinem v kontextu amatérského divadla, velmi podobně jako jejich loňský soutěžní počin Past na osamělého muže. Z hlediska výkladu akcentuje komediální rovinu této současné španělské hry z prostředí korporátní firmy, jejíž neotřelé postupy zbavují člověka svobody a málem i svéprávnosti. I přes žánrové zařazení mezi komedie nezůstává nevyužit určitý společenskokritický aspekt hry, nicméně se rafinovaně skrývá v drtivé a sžíravě vtipné pointě příběhu. Režisérka Jana Kubátová, která je zároveň autorkou neotřelé dramaturgické úpravy, zjevně pracovala s herci důsledně a dala vyniknout jejich komediálním i dramatickým dispozicím (za všechny jmenujme Pavla Bártu, Radima Brejchu či Marii Mušku Chmelíkovou, kteří za své výkony rovněž obdrželi ceny). Grönholmova metoda se stala vítězem letošního ročníku a získala tudíž nominaci do Volyně. Za zmínku stojí také oceněné scénografické řešení Marka Maroviče, které plně slouží režijně-hereckému rozehrávání situací a zároveň tematicky doplňuje text odkazem na řetězec IKEA, k němuž je smyšlená firma jen tak mimochodem přirovnávána.

Večerní představení – dalšího plzeňského souboru Žumbera – skupiny SKORODIVADLO, inscenace v českém divadle kultovní maďarské tragikomedie Istvána Örkény Kočičí hra v režii Martiny Samkové byla přímou reminiscencí na slavnou inscenaci Národního divadla s Danou Medřickou v hlavní roli. Především z výtvarného hlediska si ji lze pojmenovat jako záměrný a pokorný remake. Trochu těžkopádnou, ale v mnohém pečlivou interpretaci tohoto výsostně hereckého textu zdobily výkony dvou dam. Představitelky hlavní role Erži Orbánové Aleny Křivancové a především neuvěřitelně pravdivé, dojemné i vtipné Myšky v podání Marcely Švejdové. Oběma se dostalo uznání z úst členů poroty a také zasloužených hereckých ocenění.

Jakkoli měly některé ze zmíněných inscenací slabší místa, často z toho důvodů, že se jejich tvůrci potýkali s náročným, mnohovrstevnatým, nebo také ne úplně dobře napsaným textem, je třeba ocenit obrovské nasazení všech zúčastněných a určitou míru vkusu, kterou projevili. Jedno či druhé ale bohužel nelze beze zbytku říci o zbývajících soutěžních představeních. Skupina SKORONARVÁNO (taktéž souboru Žumbera Plzeň) pod vedením Kristiny Kohoutové si zvolila autorský text Kazimíra Lupince a kolektivu, který je jistě divákům amatérského divadla dobře známý coby zakládající člen legendárního souboru V.A.D. Kladno. V tom právě spočíval problém celé inscenace. Kristina Kohoutová je jednou z nejvíce disponovaných a schopných režisérů, což dokázala mimo jiné také na loňské přehlídce svou precizní inscenací komedie Vzpoura nevěst. Bohužel, v případě textu jakým je Lupincův Hotel Infercontinental, který představuje v podstatě sérii různě dlouhých a do různé míry vtipných autorských skečů její um tentokrát selhal. Od suverénně a vtipně vystavěné první scénky šla úroveň rapidně dolů a závěrečná část už se žel bohu neobešla bez nevkusného humoru (erotické hrátky se šroubovákem atd.). To, co fungovalo autorskému souboru proslulému svou svéráznou poetikou zkrátka najednou v podání jiných herců a v jiném kontextu postupně upadalo, až nezbylo nic. Tento druh textů zkrátka nepatří mezi univerzální a přenosné, což se stalo SKORONARVÁNU osudným.

Trochu jinými neduhy trpělo nedělní ranní představení, respektive podle všeho už samotná inscenace. Hra závratně úspěšného chorvatského dramatika Mira Gavrana s jednoduchým názvem Pivo je slibným materiálem pro komediální a především komediantské řádění dvou skvěle vybavených herců, kteří v průběhu hry zkratkovitě a dynamicky ztvární postavy Otce a Syna v různých životních fázích. Během jejich intimních rozhovorů dojde na různá „ryze chlapská témata“ nahlížená s velkou dávkou humoru a ironie. Přes veškerou snahu režiséra a představitele Syna Petra Vojkůvky ze souboru Podividlo ažažAŠ se tuto klaunskou podstatu nepodařilo naplnit, takže to, co mohlo být dramatickou situací často vyznělo jako pouhé civilní, leckdy až úmorné klábosení u obligátního piva, navíc s nemalými výpadky textu.

Posledním představením přehlídky bylo dílo Spartakyjáda z autorské dílny principála Divadelního ochotnického spolku Bolešiny Františka Strnada. V porotě jsme se shodli, že tato záležitost nemá s divadlem mnoho společného, spíše připomínala televizní zábavný pořad či silvestrovskou estrádu, jak ji známe z 90. let 20. století navíc říznutou humorem „troškovského ražení“. Chyběly situace, vlastně jakékoli vztahy mezi postavami a herecká partnerství. Slovní vtipy (za všechny snad postačí ukázka: „Zacvičí muži z krátkými tyčemi.“) byly prezentovány okázale i mimoděk, ale především bez jakéhokoli širšího kontextu. Některé motivy byly v intencích komického skeče slibně načaté, ale autor je vzápětí opouštěl, takže zcela zapadly v sérii humorných vsuvek či pokusů o ně. Navíc řada těchto „fórů“ citelně využívala a tím prohlubovala zažité stereotypy (Ukrajinka je prostitutka, Romka krade…), což osobně považuji za společensky škodlivé. Typické představení tzv. sousedského divadla, které nemá jiný účel než pobavit kamarády, nezapadalo ani vzdáleně do rámce přehlídky.

Nekončeme ale tak pesimisticky. Když jsem během letošní přehlídky přemýšlela o fenoménu českého amatérského divadla, vlastně mi přišlo naprosto logické a uvěřitelné, že máme nejhustší síť amatérských a ochotnických souborů na světě. Ačkoli se jejich nadšení a chuť do práce může zdát samozřejmostí (neboť je základním předpokladem jejich tvorby), přesto si každého pokusu o inscenační tvar velmi vážím a myslím, že je snahou nás „zvenčí“ nikoho od této snahy neodrazovat. Snad jsem to neudělala já – ani svým působením v porotě, ani tímto článkem. Loučím se tedy s nadějí, že příští horažďovická přehlídka neztratí nic ze svého kouzla, že neztratí Libušku ve svém čele, a že se zase všichni setkáme (což je jeden z hlavních důvodů se zúčastnit). Tak či tak se snad všichni – na jevišti i v hledišti – budeme snažit naplnit Shakespearovo: „Máme chyby, ale víme, že je příště napravíme!“. Uvidíme, co se urodí napřesrok.

(Pozn. red.: V příloze fotografie z představení Divadla JakoHost Grönholmova metoda (2, foto archiv souboru), Divadelního spolku Jezírko Plzeň Vernisáž (2, foto archiv přehlídky), AMCETH Plzeň Zdravotní vycházka(2, foto archiv přehlídky) a na poslední fotografii loučící se ředitelka Kulturního domu Libuška Mužíková a starosta města Horažďovic Michael Forman (foto archiv přehlídky).

Autor: Kristýna Čepková