Databáze českého amatérského divadla

Texty: Lipus, Radovan, rozhovor Lenka Jaklová, Newsletter NIPOS 11-12/16

Paralelní světy Radovana Lipuse

PRAHA: Hudebně scénický slalom Broumovskem z pera scénáristky a básnířky Renaty Putzlacher, nazvaný HRA-NIC-e, přiměl letos v létě hronovské publikum k nadšeným ovacím vestoje. Originální projekt se rodil právě v době, kdy jeho režisér Radovan Lipus studoval současně s herci Východočeského divadla v Pardubicích náročný text rakouského dramatika Arthura Schnitzlera Duše - krajina širá. Dvě různorodější inscenace si sotva lze představit. Ale pro Radovana Lipuse mix podle jeho představ.
Autor článku:
Lenka Jaklová

Není to přece jen poněkud náročné pracovat naráz na tak odlišných tématech?

Ne že bych byl vášnivým příznivcem astrologie, spíš naopak, ale musím přiznat, že určité shodné rysy tu jsou. Charakteristikou Blíženců je jejich rozdvojenost, prolínání mezi dvěma světy – ať už mezi partnery, profesemi anebo třeba mezi domovy. V mém případě jsou to jednak dvě velká témata, která mne inspirují: divadlo a architektura. Také pokud jde o divadlo, přitahuje mne střídání prostorů, určitá polarita, která mne nabíjí jako diváka i jako režiséra. V jednu chvíli můžu třeba dělat těžkého Toma Stopparda v Divadle na Vinohradech a zároveň vzápětí pracovat v malé studiové scéně ostravského Divadla loutek na Čtyřech z tanku a pes. Na textu úplně jiného intelektuálního ranku. Ale nemyslím, že to zásadní a závažné se děje vždy jen ve zlatých portálech, a to nepodstatné ve sklepích a naopak. Mám rád změnu a netěšilo by mě režírovat stále dokola ve stejném typu divadelního prostoru. Zrovna tak mě baví pohyb mezi komedií nebo lehčími žánry a vážnějšími tématy a mezi jednorázovým happeningem a trvalejšími projekty.



Teď už rozumím, proč ti jsou tak blízké rozdvojené postavy Arthura Schnitzlera… V loňském roce jsi nastudoval v pořadí už šestý titul od tohoto dramatika: Duše – krajina širá. Zřejmě si máte co říci…

To je pravda, Arthur Schnitzler je autor, kterého mám opravdu moc rád už od studií na DAMU, kdy jsem adaptoval pro divadlo jeho novelu Poručík Gustík.



Jak jsi ho potkal?

Objevil mi ho – a nejen jako dramatika, ale i prozaika – Jaroslav Vostrý, můj úhlavní pedagog a skvělý člověk. Od té doby se s jeho texty potkávám, potýkám a vracím se k nim. O Schnitzlerovi se někdy trochu zjednodušeně mluví jako o vídeňském Čechovovi a opravdu mezi nimi existuje řada styčných bodů: jednak byli zhruba současníci, v občanském životě lékaři, oba dva milovali divadlo a měli k němu i osobně velice blízko – Čechov manželstvím s herečkou Olgou Knipperovou, Schnitzler se pohyboval v divadelním prostředí mezi četnými přáteli. Zároveň jeho specializací byla laryngologie, takže velmi často pracoval s hereckými a operními hlasivkami. Myslím, že Arthur Schnitzler je nám v něčem přece jen bližší – svou zakotveností ve střední Evropě, ve Vídni. Schnitzler přesně analyzuje a ohledává témata zjitřené senzitivity společnosti, které zdánlivě nic nechybí, ale jejíž svět se už ve skutečnosti nezadržitelně hroutí. Fascinuje ho relativita vnímání slov, jako například čest, věrnost, zrada. Jenže jsou to opravdu jen slova, která nic neznamenají?! A jsou-li tak efemérní, proč nás potom tolik bolí, zraňují a dokonce i zabíjejí? Schnitzler to všechno dobře ví, a zároveň dokáže být velmi vtipný, sarkastický i krutý.



Je pro tebe tragikomedie vítanou výzvou?

Určitě, jde o žánr, který je přesný – v té směšnosti, trapnosti i ubohosti. Na Schnitzlerovu Duši – krajinu širou jsem už dlouho myslel a jsem moc rád, že ve Východočeském divadle v Pardubicích byli tak stateční a tak odvážní, že do toho šli. To není hra, která je apriori divácky vstřícná, nejde po srsti, a i když jsme hodně škrtali a krátili, představení trvá ke třem hodinám a vyžaduje skutečně náročné obsazení; výborné herce a zároveň vnímavé, inteligentní a citlivé publikum. Zatím si na ni u nás z velkých divadel trouflo jen Národní divadlo v Praze a Vinohrady. Teď tedy Pardubice! Pro mě to byla první zkušenost s tamním souborem a musím říct, že cenná a zajímavá. Vážím si jí také proto, že mi Petr Dohnal učinil nabídku k hostování už někdy před deseti lety a neustále se průběžně připomínal. To je nevídaná vytrvalost a věrnost, která se dnes už bohužel moc nenosí. V mnoha divadlech často funguje efemérní trendová dramaturgie, reagující jen na to, co právě frčí. Módy se přelévají s takovou rychlostí, až člověk zapomíná, kdo kde je a kam to které divadlo směřuje. Jsem rád, že spolupráce v Pardubicích se po delších námluvách nakonec vydařila.



Hned od počátku ti bylo jasné, že hlavní postava, „antihrdina“ továrník Bedřich Hofreiter, bude disponovat tak znervózňující, dynamickou energii?

Tak jsem to chtěl a bylo štěstí, že současně jsem myslel na Martina Mejzlíka i Milana Němce. A když Martin uprostřed zkoušení v důsledku přepracování a zdravotních komplikací byl bohužel nucen složit svou roli, Milan, který jej zastoupil, nebyl jen tak nějaká znouzectnost, ale relevantní alternativa. Moje představa byla, aby to byl sympatický, okouzlující hajzl, překypující energií, která ovšem ničí, pustoší všechno okolo a za sebou nechává mrtvé. To Milan velmi dobře vystihl. Martin na to šel trochu jinak, ale taky velmi zajímavě.



Radku, pojďme teď „blíženecky“ do jiného divadelního prostoru a k docela jinému žánru. Můžeme dekódovat slovo HRA-NIC-e? Každý kousek z názvu této pozoruhodné broumovské inscenace? Myslím, že je v něm ukryt klíč k jejímu pochopení.

Přesně tak. To slovo je rozděleno na tři části: HRA je samozřejmě jednak hra, ale také metoda inscenování textu, jehož autorkou je Renata Putzlacher. Cesta k jeho realizaci měla a chtěla být vědomě hraním, hravostí, zahráváním si. Hry bývají nejen příjemné a veselé, ale i zničující a kruté.

Slovo NIC – uprostřed – znamená prázdnotu, která na mnoha místech v Sudetech dosud přetrvává; přetrženou kontinuitu místa, odkud obyvatelstvo odcházelo v několika vlnách. Nejdříve po bitvě na Bílé hoře protestanti, potom ve 20. století Češi, Židé, a pak i Němci. Vlastně pořád někdo odcházel a pořád někdo někoho odsouval. V 50. letech 20. století byli vyhnáni i benediktini z broumovského kláštera, kdysi naplněného životem, prací a modlitbami. Je dobře, že se klášter podařilo v posledních letech obnovit, znovu patří církvi, a i když má dnes trochu jiné poslání, přesto zůstává zásadním duchovním centrem kraje.

A to E na konci? Původně mělo mít podobu jakéhosi loga – Internet Explorer. E zastupuje elektronická média, elektronickou současnost, především v postavě mladého kluka, který přijíždí do krajiny, neustále si něco googluje a sdílí na facebooku, dělá si selfíčka, a to mu dlouho brání v tom, aby pronikl do duše krajiny. Takže z těchto tří složek se název hry skládá.



Jak důležitá je pro tebe spolupráce v tvůrčím tandemu – jako v tomto případě s Renatou Putzlacher, s níž jsi už před lety připravil podobně „hraniční inscenaci“ – Těšínské nebe?

S Renatou pracujeme opravdu kontinuálně, režíroval jsem například její rozhlasovou hru o Almě Mahlerové. Pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti jsme spolu připravili adaptaci románu Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům a zrovna včera jsem byl v Brně spolu s Tomášem Kočkem, kmotrem její knihy O kavárně Avion, která není v Brně. A stejně jako v případě Davida Vávry, dramaturga Marka Pivovara anebo scénografa Petra Matáska se nejedná jen o pragmatický profesní kontakt, pro mě jsou to všechno velmi důležití lidé i v osobním životě; přátelství s nimi je pro mě nesmírně významné. Jsem člověk, který rád na něco navazuje.


Ve všech zmiňovaných případech asi není náhodou, že jde o tvůrce s citem pro poezii. Jde o klíčové vlnění mezi vámi?

Myslím, že všichni ti lidé kromě smyslu pro poezii mají i veliký smysl pro vtip a humor a pro hru. Ani jeden z nich není suchý, kožený, akademik.


Historie Broumovska, byť jakkoli pojatá hravě, je přece jen plná křivd a animozit. Určitě nebylo snadné vyvážit na lékárenských vahách všechno to hořké a drsné i jinými ingrediencemi…

Bylo to opravdu těžké, protože jsme nechtěli něco zásadního pominout, a zároveň jsme nechtěli zabřednout do obvyklých stereotypů, takže bylo jasné, že se nevyhneme otázce vyhnání Němců. Ale já jsem Renatě říkal: „Dobře, když vyhnaní Němci, tak nejdřív musí být vyhnaní Češi, to je jednoduché, to je A – B – C, tak to jde za sebou. Nemůžeme vypíchnout výhradně jednu jednotlivost, jednu křivdu a bolest. A současně tomu musíme dát i nějaké světlo, postavy, které představení prozáří a odlehčí.“ Volba padla na Aloise Jiráska, o kterém je celkem známo, že v Broumově studoval, míň už se ví o Arnoštu z Pardubic a paradoxně nejzapomenutější a neprávem opomíjený je Emerich Rath, postava přímo bytostně spjatá s tamní krajinou, člověk s neuvěřitelně silnými ideály a mravností, který se například s nasazením vlastního života snažil zachránit Hanče a Vrbatu a který představuje neobyčejně zvláštní propojení toho česko-německého.


Člověk, kterého si při nejlepší vůli nevymyslíš…

Přesně tak, neuvěřitelná postava téměř na hranici charakteristiky všestrannosti Járy Cimrmana. Člověk tak svobodomyslný, že vadil každé totalitní moci – nejprve nacistům a později komunistům. Emerich Rath se v naší hře objevuje jako partner oživené ženské figury, mýtické a personifikované Hranice.


Co předcházelo psaní scénáře?

Renata psala scénář celý rok a bylo to nesmírně zajímavé zadání, které přišlo od demiurga a broumovského patriota Jana Školníka, původem Pražáka, který na Broumovsku žije a podniká už 18 let. Je jeho velkou zásluhou, že peníze, ale i aktivitu, energii a práci neinvestuje jen do své firmy. Právě on inicioval využití zpustlé a smutné klášterní zahrady, on přišel s nápadem obnovit v ní Dřevník jako víceúčelový sál, v půdorysné stopě původního klášterního objektu, on snil sen o tom, že se tam jednou bude hrát divadlo o Broumovsku. K tomu snu přizval scénografa Šimona Cabana. Tip na Renatu Putzlacher a na mne dostal od pátera Prokopa Siostrzonka. My jsme oslovili ještě kostymérku Evu Kotkovou a místního pedagoga a muzikanta Kamila Remeše. A tak jsme se s Janem Školníkem jednoho dne sešli v Praze a on mi o svém projektu nadšeně vyprávěl. Pak jsem přijel do Broumova, kde byla vybagrovaná díra v zemi, s louží kalné vody na dně. Ten starý dřevník už nebyl a nový ještě nebyl. A Honza Školník nadšeně říkal: „A tady za rok bude to představení!“ A já jsem řekl: „A tak jo, už jsem zažil v životě leccos, proč ne?“ A skutečně se podařilo, že za rok nato tam stál divadelní sál a my v něm měli premiéru…
My jsme se nad tím textem hodně scházeli v Pardubicích, kde jsem právě připravoval Duši – krajinu širou. Vždycky dopoledne jsem zkoušel Schnitzlera a odpoledne jsme seděli v kavárně Bajer a řešili Broumov. Věděl jsem, že opravdu důležité bude obsazení hry. Samozřejmě, šlo to udělat celé na klíč s jen profesionálními herci… Ale cítil jsem, a v tom jsme se Honzou Školníkem shodli, že projekt bude mít smysl, pouze pokud se do něho zapojí rodáci, místní lidé se vztahem ke krajině. Přece nemůže přijít někdo zvenku, kdo má cizí oči a bude jim říkat, vy to máte takhle a takhle…
Nejprve jsem přímo oslovil pár profesionálů – herce z celé republiky, od Slováckého přes Těšínské divadlo, ZUŠ Kolín, Divadlo Drak až po Městská divadla pražská. Jako základ, ke kterému budu potřebovat místní zkušené amatéry, ale i ryzí nadšence. A taky jsem chtěl živou muziku a zase s podmínkou, že musí být odtamtud. Dostal jsem tip na skvělého a vzdělaného muzikologa a muzikanta Kamila Remeše. Hraje starou hudbu na autentické nástroje, takže jeho představa od počátku byla, že ve hře zazní dobová hudba. Ale já jsem věděl, že chci širší kontext, až do současnosti, a pořád mi v hlavě naskakovala Plíhalova písnička „Vstávej holka, bude ráno kalný jako Metuje“. A od toho jsem se odpíchl a navrhl: „Udělejme to v tom v Plíhalovi, vždyť to bude dobře!“ Nakonec se tam vedle Plíhala objevily i dvě Pavlicovy písničky z Hradišťanu spolu s dobovou církevní hudbou a písněmi. Všechno se to nějak vstřebalo dohromady. Pak teprve nastala neuvěřitelná fáze vlastního zkoušení. Měli jsme všeho všudy čtrnáct dní, kdy jsme se zavřeli v klášteře, zkoušeli jsme deset hodin denně, bydleli v mnišských celách, a jen někteří místní dojížděli z blízkého okolí autem nebo na kole. Byli jsme jako izolovaná ropná plošina v Barentsově moři.


Myslíš, že vám takhle klauzura, to odloučení od světa, skutečně pomohlo?

Určitě, taková míra soustředění a izolace by třeba v Praze nebyly možné. Přesto jsem se obával, že tak ohromné množství textu a písniček nemůžeme za dva týdny stihnout. Jen si to představ – dopoledne se korepetovalo, souběžně s tím Eva Kotková šila kostýmy, Šimon Caban vyráběl scénu: vrtal, brousil, svařoval, lepil a ještě do toho pracoval s herci na choreografii. Od všech zúčastněných to bylo neskutečně intenzivní nasazení.



Ty jsi ovšem měl už z minulosti zkušenost s amatéry, nevstoupil jsi nepřipravený na tuto půdu.

To ano, ale přece jen amatéři jsou amatéři. Tady šlo o třaskavý mix zkušených amatérů, čistých naturščiků a profesionálů, což je něco úplně jiného. Velmi snadno mohlo dojít k nějaké katastrofě, protože profesionálové jsou zvyklí pracovat jiným tempem, zatímco amatéři zkoušejí jednu hru třeba celý rok. Proč ne? Mají na to čas, nespěchají, velkou část zkoušky propovídají, v prvé řadě jde o společenský kontakt, a teprve pak se zkouší.


Navíc se amatér vedle profesionála může cítit nesvůj…

A naopak profesionál může mít pocit, že ho amatér zdržuje. Ke všemu někteří z nich už nejsou nejmladší a tedy bez zdravotních problémů. Zkoušeli jsme ve vedru a opravdu strašném zápřahu, někdo mohl snadno zkolabovat. Naštěstí se to nestalo. Po prvním týdnu jsem se svěřil Renatě, že to asi nezvládneme, a že stačíme nazkoušet jenom první půlku představení. Renata zbledla a řekla: „Ne, to musíme stihnout!“ No uvidíme, já na to. Ale v člověku je nějaká profesní čest a nedá mu, aby prostě odevzdal poloviční práci. Neodevzdáš polosyrový, nedopečený chleba, to prostě nejde, musí mít zvonivou kůrku. A tak nás Pán Bůh měl rád a podařilo se. My jsme tenkrát počítali s tím, že představení odehrajeme jen jednou, možná dvakrát, že to bude jen taková rachejtle, oslavný ohňostroj. No jo – ale už máme za sebou deset vyprodaných repríz včetně jednoho zájezdu na Jiráskův Hronov pro docela náročné festivalové publikum, které skončilo ovacemi vestoje. Teď jsme měli mít představení 13. listopadu, ale bohužel. Většinou bývá problém dát dohromady profesionály, tentokrát nám to zkomplikovali amatéři. Hrají svůj kousek právě na amatérské přehlídce a zapomněli se o tom produkci zmínit.


Radku, co považuješ za svůj největší broumovský honorář?

Jednoznačně dar intenzivního setkání s lidmi během práce v tom skvostném, přenádherném, produchovnělém a promodleném prostoru. Když jsme se tam znovu po roce vrátili, řekl jsem hercům, že jsme taková parta spiklenců, kteří vědí o společném pokladu, a že se do Broumova sjíždíme z celé republiky, abychom se potěšili tou společnou monstrancí. Já jsem řadu těch lidí viděl na začátku spolupráce vůbec poprvé, samozřejmě jsem si je vybral na konkursu, ale v životě jsem s nimi nepracoval. Oni se až na výjimky také vzájemně neznali, a přitom to byli místní – z Náchoda a Meziměstí.



Vytvořili si díky tobě síť nových vztahů…

Přál jsem si herecké obsazení barevné – i v tom generačním a typovém smyslu. Věděl jsem, že tam nechci mít jenom dvacetileté studenty, nebo naopak jenom padesátníky. Tak jako se člověk promenuje někde na náměstí a vnímá, že tam je starý, mladý, tlustý, tenký, blonďák, plešatý, těhotná paní, stařenka i holčička…



Co bylo rozhodující pro to, abys obsadil do představení zcela nezkušené herce, kteří stojí na pódiu poprvé v životě?

Pro mne je důležité, zda ten člověk vyzařuje energii. Nesmí jít o studený, vyhaslý a třeba technicky bravurní reproduktor. Ale o skutečně sálavý zdroj tepla a vroucnosti.



Když jsme už připomněli rakouského dramatika Arthura Schnitzlera, dodejme také, že to byl hloubavý člověk, který rozuměl lidské duši. Ani povolání režiséra se bez této schopnosti neobejde. Kde se to vyučuje?

To je pravda, člověk přijde k profesi velice mladý a teď najednou stojí na jevišti, v sále, který má 600 míst, proti hercům často o generaci nebo dvě starším, kteří mají nažito a mají i nesrovnatelně víc profesních zkušeností, jistým způsobem jsou už obroušení, někdy až okoralí, a člověk dělá chyby, zajíká se a klopýtá… Pamatuji se, když jsme o tom kdysi mluvili s Vláďou Morávkem. Režíroval jsem v brněnském Mahenově divadle a večer jsem k němu přišel na návštěvu domů. A on mi říkal: „Člověče, já jsem nikdy nerežíroval nikoho staršího, než jsem já. Jak to děláš?“ – V té době Vladimír vedl Dětské studio v Divadle Husa na provázku. – „Já nevím,“ říkám, „prostě si před ně stoupnu a řeknu, co si myslím, že by bylo dobré, a musím je o tom přesvědčit.“ No a dnes se oba dostáváme do věku, kdy jsme my sami těmi staršími a kolem nás jsou většinou mladší lidé. Ale je pravda, že třeba pro mě jsou velkou zkušeností a dodnes nevyčerpatelnou studnicí příběhy, osudy, leckdy i tragédie mé početné rodiny. Já jsem měl hodně strýčků a tet a ještě mám spoustu sestřenic a bratranců – tedy i hodně příležitostí uvědomit si řadu typů, povah a přístupů k životu. A najednou se všechno zúročí; člověk si uvědomí konkrétní situaci, připomene osud toho či onoho strýce, bratrance nebo třeba toho obecního blázna Cientka, který bydlel - a později zmrznul - ve skříni pod mostem.



Která fáze režijní práce je pro tebe nejpřitažlivější?

Jednoznačně společné zkoušení. Používám takové přirovnání – zkoušky jsou jako milenecký vztah, něco jako rande, a to nebývá jen idylka. Milenci se pohádají, občas si neporozumějí, trucují, rozejdou se, ale vždycky jde o velmi emotivní a intimní záležitost. Premiéra – to je svatba. A reprízy jsou manželství. Když fungují, tak je to fajn. Stejně jako milující manželství. Vše je otázkou míry privátnosti a intimity. Když s někým chodím, tak je to velmi důvěrné. Svatba vztah zveřejní, stejně tak premiéra – kde už je možnost posouzení, hodnocení. A najednou někdo říká, tak tohle se moc nepovedlo a tohle se naopak povedlo. I manželství se musí neustále obhajovat a občerstvovat, jinak ztroskotá.



Takže to úvodní oťukávání spojené s nejistotou, očekáváním a adrenalinem je pro tebe nejsvůdnější?

Ano. To je ta nejkrásnější tvůrčí fáze, kdy jsou ještě otevřené všechny možnosti. Samozřejmě, že mám svou představu o charakterech, o tom, jak bude vypadat scéna, o jejím výtvarném řešení, ale zároveň to beru tak, že to, co mám v hlavě, je jen nouzová varianta, aby bylo kam ustoupit, pokud nás společně s výtvarníky, dramaturgem, herci a dalšími spolupracovníky nic nenapadne. Což ale považuji tak trochu za prohru. Říkám si, no dobře, tak takhle to může být vždycky, ale když do toho ještě vstoupí herec, rozvine myšlenku a přinese něco nového, co mě vůbec nenapadlo – to je teprve krása synergie!



Letos jsi oslavil padesátiny… Co jsi pochopil už jako zralý režisér?

Dřív jsem se soustředil především na výsledek – ten mě pochopitelně zajímá dodneška, a myslel jsem si, že ta cesta se musí přetrpět, že zákonitě musí být spojena i s bolestí a někdy i s konflikty, protože dobrá inscenace nakonec všechno obhájí. Jak čas pokročil, už mi není jedno, jak strávím s herci ty dva měsíce svého života. Jestli budou plné křiku, hádek nebo jen profesní rutiny, nějaké studené zdvořilosti, či zda to budou dva měsíce vřelosti, setkání, vzájemné inspirace a smíchu, během kterých se samozřejmě velmi tvrdě pracuje a směřujeme společně k co možná nejlepšímu výsledku. Přeji si, aby to byly dva měsíce života, na které budu rád vzpomínat. Jde o společný životní čas, který nám už nikdo nevrátí.



Radku, plachý básníku, – když tě vidím, jak se po představení ukrýváš v publiku a ne a ne se jít děkovat na jeviště, chodíš si ještě dnes zalistovat ve sbírkách svých milovaných básníků?

Ježíšmajrá – pořád!



Je to potrava pro tvou duši – krajinu širou?

Samozřejmě. Právě minulý týden jsme měli básnický happening na Bieblově ulici v Ostravě, kde jsem kdysi žil. Byl to se ženou náš první vlastní společný byt, prožili jsme tam krásné čtyři roky a přivezli si tam z porodnice Anežku, chodila tam za námi spousta návštěv, jako třeba Vláďa Morávek, Petr Matásek, Lenka Lagronová, Jaroslav Vostrý, Petr Hruška a mnoho dalších skvělých lidí; tam vznikla Šumná města, tam jsem psal vůbec první scénář – Šumnou Ostravu a vymýšlel své rané ostravské inscenace. No a ono to má takovou symboliku: v Praze jsem bydlel na Smíchově u Marie Bieblové, ženy Konstantina Biebla, takže když jsem pak dostal v Ostravě možnost bydlet na Bieblově ulici, vnímal jsem to jako znamení, jako osud. Ale abych se vrátil k tvé otázce, když jsem odcházel z Ostravy, vymyslel jsem a předal tamnímu Okrašlovacímu spolku, jehož jsem stále členem, na rozloučenou ideu tzv. Poetických atentátů, což jsou vlastně takové literární či výtvarné happeningy na ulicích, které nesou jména básníků. A to se ujalo, takže k poctě básníků a spisovatelů se už uskutečnil Poetický atentát na ulici S. K. Neumanna, v Komenského sadech, ve Všehrdově sadu, Gorkého ulici, teď tedy Biebl. Spolu se dvěma studenty herectví z ostravské Janáčkovy konzervatoře, kteří ztělesňovali Konstantina Biebla a jeho milou Marii, jsme šli po jejich stopách a z Bieblových básní jsme složili 200 papírových lodiček, které dovážejí čaj a kávu. A rozsypali jsme kávová zrnka a po stopách těch lodiček jsme procházeli Bieblovou ulicí a na různých zastaveních zněly básníkovy texty, milostné dopisy a básně. A v jednu chvíli – jako překvapení pro putující – se otevřelo okno v domě číslo 26 a ozval se Bach na hoboj. Takhle se s poezií pořád ještě potkávám.



Veliká krása – a co tvoje vlastní tvorba? Objevuje se výhradně jen ve scénáři k Šumným městům, nebo máš ještě autorské ambice?

Já myslím, že ne. Ty básně občas vyšly v nějakých výborech, antologiích – třeba V srdci černého pavouka apod., chvilku jsem i uvažoval o tom, že bych je smetl na jednu hromádku a vydal jako sbírečku, ale když jsem to neudělal dosud, nic tak zásadního se nestalo a myslím, že svět skutečně o nic nepřijde. Co mě ale v této souvislosti potěšilo, že se druhou říjnovou sobotu v Klatovech otevřel Poeziomat. Manželé Kosovi, obdivuhodní „zapadlí vlastenci“ – po léta tam vedou Hifi-klub a pořádají literární večery, vyšťourali mé poetické hříchy mládí a naprosto vehementně mě umluvili k účasti na projektu těchto poeziomatů, jaké jsou dnes ve veřejných prostorech v různých městech u nás i v zahraničí. Nedali jinak, než že musím být ve společnosti dalších dvanácti až patnácti autorů, kteří načetli svoje básně. A tak jsem se jejich zásluhou a vytrvalostí nachomýtl v Klatovech mezi skutečné básníky.



Není nakonec právě slovo tím, co má svou váhu a co tu přetrvává? Navzdory tomu, že je divadlo pomíjivé…

Tak to je, pokud platí zákon zachování energie, a není důvod, aby neplatil. Když se divadelní představení podaří, prostě vyzáří do hlediště nebo do vesmíru silnou emoci a energii. Neztratí se, jenom promění směr. To představení je už dávno pryč, zůstalo jen pár fotek, nějaké výstřižky, chabý záznam, dekorace je už dávno zrušena, kostýmy přešity, ale ta energie pořád tady někde je.



A překvapivě se dotkne i okoralého srdce?

Koneckonců, vždyť to všichni známe, potkáme se s někým a zavzpomínáme, jak jsme tenkrát v hradecké Besedě viděli Pastýřku putující k dubnu, anebo někdo jindy a jinde vzpomene zážitku z Krejčova Romea a Julie. Co to je, když nás to tak zasáhlo, že si to člověk pamatuje dodneška?



Podobně si mnozí i po letech připomínají Romanci pro křídlovku, kterou jste adaptovali pro ostravské divadlo spolu s Markem Pivovarem, a dokonce ji považují za vrchol vaší spolupráce…

Tam se to krásně sešlo nejen s Markem, ale i Petrem Matáskem. Hrubína, kterého jsme měli rádi, jsme dělali z čiré rozjívenosti, na konci sezony a na volnou kasu. Usmyslel jsem si, že publikum bude sedět na točně na jevišti, kam se vešlo 66 lidí. Představení se hrálo dvakrát za sebou, vždy od šesti a pak od osmi hodin večer, protože trvalo jen 70 minut. Takže každý večer Romanci vidělo nějakých 120 lidí. To už je zhruba kapacita Činoheráku! Během šesti let jsme v Ostravě odehráli asi 120 repríz. Křehká básnická skladba na jevišti industriálního města na volnou kasu! A hrálo by se to dál, kdyby část herců neodešla do Prahy – jako Milan Kačmarčík, Milan Šulc či Jana Bernášková. Takže ta inscenace neskončila pro nezájem diváků, ale proto, že jsem představení nechtěl přeobsazovat.



A jak si po letech vybavuješ montáž z básnických textů Václava Havla Zpěvy šílence pro divadelní festival v Hradci Králové?

To byla velmi specifická záležitost. Vladimír Morávek mě vyzval, jestli bych neudělal inscenaci z raných juvenilních veršů Václava Havla (tehdy ještě prezidenta ČR) jako jednorázový happening u příležitosti jeho návštěvy na hradeckém Festivalu evropských divadelních regionů. V Hradci měla zároveň za účasti českých literátů také proběhnout konference o generaci šestatřicátníků a součástí těchto oslav měla být i zmíněná montáž. Tak jsme dali dohromady s tehdejším dramaturgem Karlem Tománkem scénář a nazvali ho Zpěvy šílence, protože Václav Havel v jedné své rané básničce říká, že chce napsat sbírku s tímto názvem. Vymysleli jsme, že se to bude hrát venku, na dvorku provozní budovy Klicperova divadla. Zkoušelo se jen krátce, v takovém ukradeném čase horkého červnového týdne, vždy odpoledne, protože ještě dopoledne herci hrávali na festivalu. Premiéra byla pro Václava Havla a jeho přátele opravdu kuriózní, protože na okolních střechách byla rozmístěna prezidentova ochranka s vysílačkami a sluchátky v uších. Její členové, zpočátku velmi komisní a odměření, během představení, tak jako Václav Havel a jeho přátelé, roztáli a stali se zaujatými a vstřícnými diváky. Na závěr představení se šel děkovat sám autor. Drželi jsme se za ruce, bylo vidět, jak neuvěřitelně je rozechvělý, a to i přesto, že jako zkušený divadelník, jehož hry se hrály a dodnes hrají po celém světě, zažil x miliónů premiér inscenací svých textů. Ale tohle bylo poprvé, že někdo vytáhl na světlo světa „hříchy mládí“ – milostné básně z šestnácti, sedmnácti let. V jeho výrazu obličeje i stisku ruky byl najednou přítomen ten plachý student, který zrovna píše básně a někdo ho přitom přistihne. Bylo to opravdu dojemné a vzácné. Pak jsme si povídali, Václav Havel poděkoval za krásné představení a řekl: „Mám k němu jenom jedinou podstatnou výhradu.“ Zeptal jsem se, jakou? A on řekl: „Ty texty!“ (smích) O představení byl nakonec takový zájem, že se přeneslo do Besedy, hrálo se posléze i v Praze na dvou festivalech. Takže cosi, co vzniklo za sedm dnů parného léta roku 2000, v té Besedě žhnulo ještě dva roky. Dnes je na Havlově dvorečku pamětní deska – a to je taky docela srandovní. (smích). Já nejsem fotbalista, ale měl jsem tehdy pocit, že tohle pěkné setkání na konci sezony a divadelního maratonu bylo jako vstřelit gól v poslední vteřině utkání. Takhle si to nějak představuju, kdybych hrál fotbal a rozuměl mu.



Vizitka
Radovan Lipus, Mgr., vystudoval režii na DAMU, v roce 1991 působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu; v letech 1992 až 2008 režisér činohry v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, režíroval zde např.: Věc Makropulos, Romance pro křídlovku, Zlaté rouno, Hra lásky a náhody, Klasik v pornoshopu, Vůně peněz aneb Turcaret, Matka aj. Úzce spolupracoval se scénografem Petrem Matáskem. V letech 2008 – 2010 režisér Švandova divadla v Praze. V současné době je ve svobodném povolání.
Hostoval např.: Národní divadlo Praha, Národní divadlo Brno, Divadlo na Vinohradech, Měststká divadla pražská, Studio Jorik Košice, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Alfa Plzeň atd. Celkem má na svém kontě kolem 90 režií divadelních inscenací od loutkového divadla přes činohru až po operu.
Autor a režisér úspěšného televizního projektu Šumná města (66 dílů), na kterém je scenáristicky spolupodepsán s architektem Davidem Vávrou a návazného cyklu Šumné stopy (zatím 40 dílů z Argentiny, Brazílie, Bulharska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Izraele, Japonska, Rumunska a Slovinska), sledujícím osudy českých architektů ve světě.
Vyučuje na DAMU. Je členem Česko-polského kulturního fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR a působil jako vědeckovýzkumný pracovník Centra základního výzkumu AMU v Praze.
Publikuje prózu, fejetony, eseje, např. Scénologie Ostravy (KANT 2006), O smutné továrně (Meander 2013).
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':