Texty: Toronto, Nové divadlo: k premiéře Šest žen Jindřicha VIII., čas. Nový domov, říjen 2016

Písně Suchého.Šlitra hezky česky
Věra Kohoutová

Procházet se (nebojím se to slovo použít) dějinami Semaforu je jako prodírat se pralesem. Ne, že by bylo všechno na jedné hromadě, ale je toho tolik, že pokud člověk není znalcem této éry, směru či žánru, pak se lehce ztratí. Protože i toto divadlo procházelo svými obdobími vývoje, a že mnohdy byly pěkně tuhé, o tom ještě dnes mohou vyprávět pamětníci let komunistických zákazů. Připomeňme si jen, že panu Suchému bude 1. října pětaosmdesát a že je pořád nesmírně aktivní a stále vystupuje ve svých představeních a ještě píše a skládá, organizuje a hraje… nejenže je ojedinělý a nevyčerpatelný talent a neskutečná energie, ale i velká píle a houževnatost v jednom..
Písničky legend Jiří Suchý a Jiří Šlitr (zemřel 26.12. 1969, oslavil by tedy devadesátku) jsou doslova uskladněny v jejich hrách, filmech, recitálech, scénářích, knížkách, básnických sbírkách atd., ale nejvíce v myslích a srdcích těch, co si Semafor oblíbili a kterým se stal zdrojem pohody a optimismu. Po smrti spoluhráče tvoří dvojici až dodnes Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou. „Jiří Suchý obohacuje českou kulturu svou tvorbou přes 60 let. Má na kontě přes 1300 písňových textů a je autorem více než 120 divadelních her a revuálních představení. Podílel se na vzniku řady filmů, k některým napsal námět, scénář, texty písní, složil hudbu či si v nich zahrál,“ uvedly Hospodářské noviny (21.9.2016) u příležitosti bilance díla Jiřího Suchého.
Nestává se každému skladateli a interpretovi, že se jeho písně (k nimž skládal Suchý slova a Šlitr hudbu) rozezněly doslova plošně celou zemí bez ohledu na věk a sociální postavení jejích obyvatel. Zpívají si je u táboráků, v kuchyni, u piva, na besídkách. Pro mnohé znamená Semafor mládí a období prvních doteků s moderním světem hudby, jejíž prvky rád Šlitr přenášel do svojí tvorby.
A dnes máme příležitost se k té době vrátit hrou Šest žen Jindřicha VIII. z roku 1959, kterou ve své premiéře a ve své 48. sezóně uvádí Nové divadlo pod režijním vedením Jany Fabiánové a hostujícího Eduarda Váni z Českých Budějovic, jehož scéna uvádí v hlavní roli.
Hra obsahuje na dvaadvacet písní. Co list ve skriptu hry, to text jedné či dvou písní. Je to velký a především hudební projekt. Byl režisérkou svěřen vynikajícímu muzikantovi Josefu Musilovi, co se hudební stránky týče, Lenku Novákovou oslovila v případě choreografie, která se ve spolupráci s Bohdanem Zatovkaňukem ujala i nácviku písní a vokálů. “Úžasný nápad, po mnoha letech se na scénu našeho divadla vrací muzikál s živou kapelou!“ uvítala námět Lenka. Kapelník potvrzuje a dodává „určitě to bude zajímavá práce… vyrůstal jsem v rozmachu S Š a Beatles, takže je mi tato hudba blízká. Oslovuje mě především symbióza vtipných textů s muzikou, která má mnoho charakterů, čehož je Šest žen dokladem: blues, swing, twist, rock ‘n roll, bigbeat, valčík... Nemohu říci, že bych preferoval některé semaforské období, protože celé období Semaforu je velice produktivní.“
Jak se vlastně začíná s takovou hudební hrou, když nejsou k dispozici noty, neexistuje záznam hry, kterou divadlo předvede?
"Začíná se analýzou hlavní melodie, pod kterou je harmonie, akordy. Potom se musí 'odposlouchat', které tóny tvoří akord. Skladba se musí několikrát přehrát, někdy akord tvoří tři noty, jindy pět i více. Je to zapeklitá práce, některá skladba má pár akordů, jiná mnoho... některé vokály jsou čtyřhlasé atd., pracoval jsem na tom přes léto. O jistou průpravu v tomto smyslu se postarala i Lenka, která je známá tím, že si obyčejně vybírá skladby se složitou harmonií na svá vystoupení, takže jsem si na složitější přepisy již zvykl.
Ale nebojím se té práce, protože Bohdan je zběhlý v mnoha aspektech muzikanství, v minulých představeních nahrál složité hudební doprovody. Rozdělení úkolů uvnitř hudební práce přišlo úplně samo sebou, bez říkání, protože už známe svoje přednosti a dovednosti, rozumíme si.
Čím se řídí složení hudební skupiny?
"To je podmíněno rytmickou sekcí (basa, bicí, klávesy) plus jeden nebo dva dechy, ale to je maximum kvůli omezení hlasitosti.
Rád bych vyzdvihl trumpetistu - Ian MacGullivray je skutečně profik. Společně s Ondřejem Rozehnalem (bicí, nováček v divadle) jsou nejmladšími členy souboru. A tím nejstarším bude bezesporu profesionální muzikant, pianista Milan Bučil, který se ujal basy."
Spolek Nového divadla má ve svém středu velice talentované lidi. K nim jednoznačně patří Lenka Nováková, která i tentokrát vydala ze sebe to nejlepší, choreografie je v rozhodující části dílem jejím. „Už v první chvíli mně přišla na mysl choreografie, které je v revui celá škála.“ Lenka v minulých letech přispěla „svou troškou do našeho divadelního mlýna“, jak se vyjádřila, ve hrách a muzikálech, kupř. Divotvorný hrnec, Hledám děvče na Boogie-Woogie, Holka nebo kluk, Ve státním zájmu nebo i Rozmarný duch. A nutno dodat, že pokaždé sklidila divákovo ocenění.

Není to poprvé, kdy ses takové práce ujala, v čem jsou rozdíly v porovnání s těmi předchozími?
"Největší rozdíl je v objemu - dalo by se snad i říci, že písně jsou jen propojené slovem. Víceméně jsou všichni stále na scéně a součástí všeho dění. Musíme tedy s režisérkou šikovně propojit hraní s choreografií, aby do sebe všechna kolečka pěkně zapadala. Zároveň musíme dávat pozor, abychom si zpívající herce a herečky neuhnali pohybem, aby se nám moc nezadýchali - nemáme luxus playbacku, vše bude naživo."
Co tobě říká semaforské období, čím tě oslovilo-oslovuje?
"To je prostě skvělá atmosféra vytvořená jiskrnými osobnostmi, chytře a vtipně psané hry i texty písní se stále živoucími melodiemi."
Na co se podle tebe může divák těšit nejvíce?
"Na písničky, které vlezou pod kůži. Ve hře jich je spousta, které jsem si už dávno doma zpívala, jako např. Študent s rudýma ušima a Kapka žárlivosti. Našly se ale i mně neznámé, ovšem do mnohých jsem se okamžitě zamilovala, jako např. Slunce."
Bohdanovi, kterému režiséři svěřovali různé přepisy a skládání melodií pro nespočet her coby schopnému muzikantovi, je mnohem bližší než cokoliv jiného lidová a trampská hudba či klasika. „Z tohoto hlediska jsem byl vždycky ochoten to dělat pro divadlo, ale toto je jiná hudba, v té je mnohem lepší Pepa (Musil). Je rozhodně na tyto písně, na druh hudby nesrovnatelně kvalifikovanější. Pokud to má mít správnou atmosféru 60. let, není jiná volba, je to jeho specialita - jazz a populární hudba. K jeho práci mám obrovský respekt. Muzikanti vůbec mají mezi sebou vzájemný respekt, protože vědí, jak je obtížné se k něčemu dopracovat a každý zkušený muzikant dokáže ocenit silné stránky kolegy právě proto, že sám hudbě rozumí.
Téměř od počátku bylo jasné, aby se - a já jsem to silně prosazoval - doprovodu ujal Pepa Musil. Že to bere za správný konec, je zřejmé už na zkouškách. A doplní nás ještě další hudebníci.“
Bohdan má na starosti především korepetici a nacvičuje s herci písničky, které mají určeny buď sólové anebo nějaké doprovodné hlasy, „a pár doprovodných hlasů jsem také napsal tam, kde písnička snese obohacení - ve srovnání s originální verzí to chceme udělat zajímavější. Nemáme k dispozici paletu pěveckých a hereckých hvězd, které se podílely na původních produkcích – Karel Gott, Pavlína Filipovská, Pavel Sedláček a pozdější, ale máme možnost udělat úpravy zajímavé jiným způsobem, než je měla některá z písniček v originále.“
Pracovat s lidmi, kteří tak často nezpívají, je asi složité…sama bych si s mnoha písněmi neporadila.
„Nikdy jsem nepracoval s profesionály, takže to je věc, která mě nezaráží. Ano, jsou tam těžké party – třeba půltóny, v harmoniích doprovodných hlasů jsou obtížné, některé velice, ale snažili jsme se vybrat vhodné obsazení – tj. vybrat zpěvákovi příhodnou píseň nebo hlasovou linku tak, aby mu padla povahou a náročností, a potom už jen cvičit a vyhledávat metody, jak jim pomoci hlasy při zpívání 'chytat'. Chce to trpělivost a cvik.“
A ono se jeví, že zazpívat semaforskou písničku je brnkačka, a není. V čem není?
Velice často se stává, že když člověk zná mistrně provedenou a nahranou písničku a zná ji celý život, kupř. Proč se lidi nemaj rádi, ta mě zasáhla ještě v dětství - tak jí nevěnuje zvláštní pozornost. A až když ji sám začne studovat, pak objeví, kolik hudebních nápadů a drobností, obohacení a variací v té na první pohled velice jednoduché písničce je. To je na té práci zajímavé. A navíc, zazpívat semaforskou písničku na jevišti není totéž, jako si ji zazpívat s partou u táboráku."
Proč by měl divák vidět pseudohistorickou revui?
„Mně dělá radost každá česky zazpívaná písnička, natož ta, která má tak vysokou jazykovou úroveň, jakou má tvorba Jiřího Suchého. A jemný humor, který se celou hrou prolíná, je opravdový požitek. Pevně doufám, že se divák bude těšit na klasickou semaforskou hru a na to, že navštíví Nové divadlo. Protože je to závan vlasti, ať se to vezme jakkoliv.“
Bohdan si pochvaloval i přes na čas a energii náročnou práci po večerech a víkendech úžasnou tvůrčí atmosféru a pohodu na zkouškách: „Cítím se tady výborně a věřím, že se nám stejnou pohodu tvoření podaří přenést i do interpretace na scéně.“

A já nemohu, než naši návštěvu na divadelní zkoušce uzavřít citátem více než výstižným Petra Ference na webu aktualne.cz proneseném u příležitosti padesátin divadla Semafor:

"Jiří Suchý je nejlepším popovým textařem, kterého tento jazyk měl a má, a spolu s Jiřím Šlitrem dokonale zasnoubil jazz, kabaret, rock'n'roll a beat. Byla v tom přirozená noblesa, lehká přidrzlost a především jedinečná práce s jazykem a humorem."

► Přijďte se a námi potěšit i pobavit: premiéra v PÁ 21.10. ve 20.00, reprízy SO 22.10. v 16.00 a ve 20.00 a v NE 23. 10. jenom v 16.00 h.
►Rezervace nutné: (416)463-3182, nove.divadlo@gmail.com
FB:www.facebook.com/novedivadlotoronto
►Maja Prentice Theatre, 3550 Dixie Rd., Mississauga, ON.
Info také na plakátku na str. 3.
PŘIPRAVILA VĚRA KOHOUTOVÁ