Texty: Toronto, Nové Divadlo k premiéře Šest žen Jindřicha VIII. - Paul Grof: Šest vzpomínek na dva Jiří, Nový domov - říjen 2016

noviny Nový domov č.

Šest vzpomínek na dva Jiří
Paul Grof

Šest žen Jindřicha VIII. - skvělá a veselá hra Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra po mnoha letech konečně dorazila z Prahy do Toronta. A tak jsem byl požádán o pár osobních rozpomenutí na tyhle dva autorské velikány našeho mládí. Moc vzpomínek na ně mi už za ta léta v hlavě nezbylo, ale pár jich tam přece jen setrvává.
Oba Jiří začali v Divadle Stanislava Kostky Neumanna před založením Semaforu v r. 1959, kde k nejzajímavějším hrám divadla patřil muzikál Jesse B. se žení, v níž se oba dva uvedli. Ač původem americký muzikál, i v komunistické éře cenzury prošla, protože byla o utlačovaných černoších. Oba Jiří k ní dodali řadu moc hezkých písní - Jiří Suchý texty a Jiří Šlitr muziku. Dodnes se mi ty líbivé melodie honí hlavou. Šlitr miloval jazz a americkou hudbu, a hra mu dala příležitost tyto žánry veřejně provozovat. Jinak by mu to nebylo tehdy prošlo.
Za studentských let a krátce po medicíně jsem se přiživoval jako hudebník v několika orchestrech. Tehdy ještě byly v módě malé skupinky hudebníků, které doprovázely divadelní představení, a velké orchestry, které hrály k tanci a pro zábavu. A pro studenta i začínajícího doktora byly takhle vydělané peníze moc vítány. Jako začínající psychiatr jsem dostával tisíc korun (přibližně padesát dolarů) měsíčně. Hudba nesla víc.
Naše hudební skupina byla tehdy přizvána k účinkování v první koprodukci Suchý - Šlitr Jessie se žení, a Jirka Šlitr s námi hrál na klavír. Byl výborný společník a užili jsme si moc legrace.
Začal jsem tehdy pracovat v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích a po divadelním představení to vždycky byl veliký fofr chytit poslední večerní vlak na Mokropsy. Jirka Šlitr byl tehdy jediný z nás, kdo vlastnil auto, a tak mě často, když bylo v nejhorším, svým Peugotem odvezl na vlak na Masarykovo nádraží.
Přitažlivá na tomhle způsobu obživy byla nejenom muzika, ale to intenzivní kamarádství, které se v orchestru rychle vytvoří. A to mně v těchto aktivitách dlouho drželo i jako mladého lékaře. Když se mi začala blížit třicítka, krok života se nějak zrychlil a já se musel rozhodnout mezi medicínou a muzikou. Téměř všichni moji přátelé zůstali u muziky, ale mně to nebylo dáno. Muzika těší víc jako koníček než jako povolání, a navíc psychiatrie a záhady lidské duše jsou fascinující na celý život.
Ta další vzpomínka je bohužel bolestivá: za pár let nato si Jirka Šlitr totiž vzal život. Jak to často v takových situacích bývá, byly dlouhé dohady, co se vlastně stalo. Zřejmě jako řada vysoce tvořivých, múzami nadaných lidí trpěl také depresemi, a jednou ho to postihlo ve zvlášt silné formě. Je v tom něco životní ironie, že on napomáhal do psychiatrické léčebny mně, a asi by to bývalo mělo být spíš opačně.
Semafor se stal pro Jiřího Suchého hlavním podiem. Rychle nabyl slávy, bylo stále vyprodáno. Stalo se prakticky nemožné do Semaforu normálním způsobem dostat lístky. Měl jsem tam ale v ambulatní péči několik účinkujicích s medicínskými problémy, tak mi vždycky někdo nějaký ten lístek přinesl. Viděli jsme tehdy v Praze skoro všechna představení Semaforu včetně Šesti žen, ale po roce 1968 mi ovšem “sklapla klec”, jak se tehdy říkalo.
Předposlední vzpomínka je tři roky stará. Byl jsem v Praze na pár dní, měl jsem dva volné večery a přátelé nám obstarali lístky do nového Semaforu v Dejvicích. Hráli Suchého Kytici, nové skvělé pobavení. Obdivoval jsem, že herci mají svoje vlastní divadlo, že se Jiřiho tvořivost stále rozvíjí a že jim to všem dobře jde bavit mladé publikum. Ale uvědomil jsem si také podle věku návštěvniků, že velká podpora je hlavně od staršího publika, od lidí, kteří Suchého obdivovali už od svého dětství.
Poslední vzpomínka přišla nedávno poštou. Jiři Suchý se dožil pětaosmdesátky a publikoval v Praze úvahu o stárnutí. Krátký článek Stáří a mládí začíná písní krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen: Čas letí jako spřežení/Nad kterým práská bič/Člověk se párkrát ožení/A hned je mládí pryč…
Suchý píše o rivalitě, která vládne mezi stářím a mládím a jak se on, ve své pětaosmdesátce, s ní občas setkává, aniž by to nechalo nějakou stopu na jeho duši. Leč jeho mysl si žádala odpověď, jak ono to vlastně se stárnutím je.
Tak jako Henry VIII. ve hře Jiří Suchý se už dnes vlastního stáří dožil a už ví, jaké to je. Ale setkává se s paradoxem. Potkává dvojí druh mladých lidí: jedni ho zahrnují úctou a poctami, jakými zahrnuje společnost různé tvůrce v pokročilejším věku, tak jako se to stalo těm, ke kterým on v mládí vzhlížel, s obdivem k předcházející generaci. Poctami včetně státního vyznamenání od prezidenta republiky, čestného občanství a čestných doktorátů.
Na druhé straně popisuje na příkladech nepříjemná setkání s mladými muži, kterým zřejmě vadí, že on už je v pokročilém věku. Přičítá ty konflikty generačnímu rozporu.
Cituje krále Jindřicha VIII. který ve hře Šest žen říká na adresu těch, které nechal popravit: "Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl".

Suchý psal tuhle větu, když mu bylo sedmadvacet a prý už tušil, že stáří není něco, nač by se měl těšit.
Těšit-netěšit: já moc doufám, že tak pár skvělých her jako je Šest žen ještě napíše.

Pozn. red: Autor: Paul Grof, M.D., PhD., FRCPC, vysoce erudovaný odborník psychiatr specialista, dnes již ve svém oboru světoznámý, vystudoval v Praze a od r. 1968 žije a působí v Kanadě.

Když ráno vstanu z postele tak už je poledne
a do večera vesele mi hlava zešedne.

Stárnutí

Čas letí jako spřežení
nad kterým práská bič
člověk se párkrát ožení
a hned je mládí pryč.
Ve škole sedíš a nedutáš při časování sloves
stárnu stárneš stárne
až přijdeš na to že už máš
vousy jako oves
a že je všechno marné.
Čas letí jako spřežení
nad kterým práská bič
člověk se párkrát ožení
a hned je mládí pryč.