Texty: TOMAS, Karel a HOMOLOVÁ, Michaela: Přehlídka dětského divadla Jablonec nad Nisou, 8.–10. 4.2016. Deník Dětské scény, č. 0., str. 15 - 17, 10.6.2016.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
JABLONEC NAD NISOU, 8. – 9. 4. 2016

Jablonecké krajské kolo Dětské scény je vždy pestré a inspirativní, kvalitě mnohých inscenací pomáhá skutečnost, že některé části Libereckého kraje (ne všechny) mají svá předkola. Nejinak tomu bylo i letos. Objevilo se široké spektrum od dramatizací prozaických předloh přes čistě autorskou tvorbu až k dramatizaci dramatizace či dramatizaci pohybem. Od přístupu metodami dramatické výchovy přes dětské divadlo až k pokusu o interpretační divadlo. Tematicky pak od pohádek přes poezii, dětské současné příběhy až k fantazijním tématům. Objevily se jak soubory, resp. jejich vedoucí tradičně se účastnící, tak i zcela noví.
Lektorský sbor se rozhodl na Dětskou scénu 2016 nominovat Soubor Bezejména ZUŠ Aloisina Výšina Liberec s inscenací Leni, kterou volně na motivy knihy Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni upravil soubor pod vedením a v režii Miloslavy Čechlovské a Jarmily Šírlové. Vedoucí původně s tématem knihy pracovaly s mladšími dětmi metodou strukturovaného dramatu. Téma nicméně zaujalo děti starší, a tak došlo k této inscenaci. Nejprve byly zpracovávány „sny“, poté propojeny texty, které vybrali vedoucí, dále se pracovalo zejména přes improvizace souboru. Téma tak
bylo objevné a zajímavé pro mnohem větší záběr dětí, než je pouze tento soubor. V českém světě dětského divadla se nabízí porovnání s ostrovskou inscenací, liberecká však vznikla zcela samostatně bez znalosti ostrovské, děti se předtím s knihou vůbec nesetkaly. Mimochodem, vlastní knihu (nikoli příběh a divadlo) označila většina dětí za nepříliš kvalitní kýč.
Sama inscenace přináší silný divadelní zážitek. Soubor v ní akcentuje představy, sny, které jsou prezentovány většinou kolektivně, objevuje se podivný snový ‚danse macabre‘, střídající se se scénami reálnými. Divák má pocit běhu mezi klipy, ze kterých se mu skládá vlastní příběh. Volba Leni z mladší kategorie, než je celý soubor, se ukázala jako výborný nápad. Divák se tak na téma dívá nejen pohledem vlastním a souboru, ale i
očima ještě mladšího dítěte, pro který je okolní svět, dav, hmota neobjeveným, často nepřátelským prostředím, se kterým se musí vyrovnávat. Lidé se proměňují v loutky, ať již v ‚tanci‘, nebo při hře s panenkami. Hudba nahrávek doprovázejících zejména sny, je programově kýčovitá. Mezi snem a realitou se např. pohybuje i scéna hledání kufru na půdě, kdy kufr ‚utíká‘ před Leni, nechce se nechat nalézt.
Práci v inscenaci je však třeba zpřesnit, pracovat na slabém hlasu Leni, aby nevadil sdělnosti situací. Špatná slyšitelnost vadí i při ‚mluvení zády k divákům‘ u jiných postav. Není dopracován vztah s novým učitelem, pro neznalého diváka je třeba i upřesnit ze začátku nezřetelnou dobu, kdy se příběh odehrává.
Do širšího výběru DS 2016 navrhl lektorský sbor inscenace tři: Soubor Šumák ZUŠ Turnov sLetem světem s Karkulkou(autor soubor, úprava a režie Romana Zemenová), Divadelníky z Vikýře Jablonec nad Nisou s Tajemnou cestou (podle Gianni Rodariho, původní dramatizace Miroslava Vydrová, tu zdramatizovala a upravila Alena Telenská, režie Alena Telenská) a Taneční a pohybové studio Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou s pohybovou dramatizací na motivy knihy Martiny Drijverové Sísa Kyselá (zdramatizovala Magdaléna Pupík Rellichová a děti, režie: Magdaléna Pupík Rellichová) pod názvem Jak to bylo se Sísou...
„Karkulka“ staví poměrně jasný model á la Cimrman, který spočívá ve fiktivním hledání Karkulky ve světě. Tento princip je kladem i záporem celé inscenace. Na jednu stranu nic neřeší, divák i soubor si užívá radost ze hry (fiktivních) příběhů, jak mohl Karkulku zpracovat ten který národ, těší se na nové nápady a prostředky, kterých bude použito, na druhou stranu dostane přesně to, co mu bylo nabídnuto. Nic víc. Výrazným kladem představení je přirozený a spontánní herecký projev dětí, zajímavé a humorné ztvárnění jednotlivých zemí z pohledu dětí. Soubor ve svém hledání připravil asi deset Karkulek, ze kterých vybral pro představení tři: Karkulku grónskou, čínskou a indickou. Inscenace si nehraje na řešení velkých témat. Jde o to si zablbnout a naplnit schéma: ‚vědecký‘ úvod, modifikovaný příběh Karkulky v novém prostředí, nápady, nějaká společná akce na závěr. Zde divákovi chybí pouze návrat k původnímu ‚vědeckému‘ rámci.
Z použitých materiálů a prostředků je cítit pozitivní ruka loutkáře, materiál i jeho animace však umožňuje mnohem více (zejména zvířata, drak, atd.). Problematické je nezdůvodněné míchání imaginárních a reálných rekvizit. Je třeba zapracovat i na vyváženosti, aby dílčí výstup (Hare Krišna) nepřebil vlastní příběh.
„Tajemná cesta“ přináší svět fantazie, do kterého proniká hluboká filozofie a obecně lidská témata očima dětí. Předloha nabízí dvě základní témata: odvahu vyrazit na neprobádanou cestu, i když veřejné mínění, konvence, klišé jsou proti tomu; a myšlenku, kterou napsal sám autor, tedy že odměna přísluší jen tomu, kdo se na danou cestu vydá jako první. Soubor více akcentoval tu první možnost.
Vydal se cestou ztvárňování prostředí pomocí vlastních těl, tak vznikla v použití scénických prostředků velmi čistá a propracovaná inscenace. Pohyb byl kompaktně propojen s hudební složkou, nejsilnější je asi moment, kdy hrdinka dorazí na konec cesty, která nikam nevede, a kdy oproti předloze není pojmenováno, co zde objeví. Vidíme scénu s tajemnými světýlky, která dává prostor fantazii a představivosti diváka, působí kouzelně a nabízí tematické přesahy do oblastí abstraktních hodnot apod. Chce to na ní však ještě pracovat, aby odpovídala i rytmu celé inscenace. Hrdinku postupně hraje několik děvčat, předávání role prostřednictvím převlékání sukýnky přímo na jevišti však nepůsobí dobře. Je potřeba i zpřesnit zapojení dětí do jednotlivých scénických prvků (vnitřní napětí, úkol, chtění) tak, aby pouze nesplňovaly svoji funkci v daném celku, ale byly naplněny významem (např. ukazatel – ukazuje směry, ale vlastně je nevidí, nezajímají ho...).
Do „Sísy“ se pustil zkušený taneční soubor, jemuž není cizí přirozený herecký projev ve spojení s taneční a pohybovou průpravou. Do notoricky známé předlohy o vztazích mezi klukem a holkou se pustil převážně pohybem, přesto základní téma přináší v čistě dívčím souboru problémy. Vedoucí souboru dobře vybrala jednotlivé dílčí scény, které nesledují lineárně příběh, ale pouze některé jeho momenty včetně představ, dětské škorpení a uvědomování si hodnot včetně závěrečného sblížení se. Tím z realistického příběhu vznikla výrazně stylizovaná podoba, která souzněla s možnostmi souboru a přinášela nový neotřelý pohled.
Rozdíl kluci-holky řešil soubor kostýmem, výrazně barevnou sukní, jejímž přetočením o půlkruh vznikly namalované ‚kraťasy‘. Dívky se však pochopitelně nepohybovaly pouze čelně k divákovi, ale i bokem, občas i zády do hlediště (kdy se původní holka vlastně neúmyslně proměnila v
kluka a naopak). Pohyb byl sice odlišný, ne však tak výrazně, aby obě skupiny oddělil, proto byl celkový vjem na diváka spíše zmatečný. Scény, které od tance směřovaly spíše k pantomimické práci (zejména ‚loď), prozrazovaly nepoučenost na daném poli a přes výraznou výtvarnou složku (nasvícení) nepůsobily dobře. Lépe působily scény nepopisné. Pěkně vypadala scéna ‚hon za myší‘, kdy většina dívek tvořila nápadité překážky, které bylo třeba (v rámci tanečního projevu dívky-Jeníka) překonávat. Důvod, proč poté došlo ke spřátelení Sísy a Jeníka však již přeletěl jako téměř nepodstatný fakt, čímž zpochybnil vlastně důvod celého příběhu.
Z turnovské líhně přijel soubor A/D háďata ZUŠ Turnov s dramatizací několika povídek ze stejnojmenných knih Martiny Drijverové
Nezbedníci a Zlobilky (dramatizace Alena Tomášová, režie Alena Tomášová, Romana Zemenová). Povídky jsou přehrávány po pseudokonfliktu ‚nezbedníků‘ a ‚zlobilek‘. Sborový projev dětí působí roztahaně a kolovrátkově, má ještě velké rezervy. Přesto herectví působí uvolněně, přirozeně (někdy až do té míry, že není určeno divákům). Dobré je využití jednoduchých výtvarných prostředků a jejich proměna (krabice, skateboard) i
pohybově-výtvarné nápady – želva, mixér, rentgen... Inscenace obsahuje přemíru zbytečných ilustrací (slovo i obraz), osvěžujícím způsobem působí použití refrénů, kterým jde soubor nad původní text („A zrovna šel kolem úplnou náhodou kouzelník.“).
Dramatický kroužek ZŠ 28. října Turnov přivezl dramatizaci pohádky Jana Wericha Královna Koloběžka I. (dramatizace i režie Klára Šimicová). Soubor vsadil na přehrání děje a rozehrání některých situací kolektivně (včetně zpěvu) – příběh je tak ucelený a srozumitelný, přesto se ‚vynález koloběžky‘ nějak vytratil. Kolektivní herectví je často mechanické, chybí vnitřní zaujetí, zbytečné opakování a ilustrování retarduje tempo představení. Některé výtvarné prostředky jsou nadbytečné, přesto se objevilo několik pěkných scén (sny krále – jeho dilema provedené černou a bílou látkou, svatba na koloběžkách, vrabec na prutu, atd.)
Bohužel se objevila i inscenace, která výrazně potlačovala dětskou přirozenost interpretů. Dětský divadelní soubor Tyl Dolní Stakory přijel s autorskou muzikálovou pohádkou režisérky Ivany Müllerové O vodnickém štěstí. Kladem určitě bylo, že soubor a jeho vedoucí mohli vidět ostatní inscenace a účastnit se diskusí, že si i mohli uvědomit kontext současné práce s dětmi a jeho metodiky. Soubor z malé obce se bohužel dostal do spárů organizátorů „talentovaných dětí“ a podobných zhůvěřilostí, je obdivován a chválen, a tak ztrácí pohled jak sám na sebe, tak i kolem sebe. Vlastní autorský text pohádky je slepencem nejrůznějších rádoby pohádkových klišé, je v silném vlivu špatné televizní kultury spojené s tradiční představou ochotnického divadla z období první republiky (no, přiznejme, leckde se tak hraje dodnes). Najdeme zde vše, co do tohoto „stylu“ patří: mrckování do diváků, naddimenzování výtvarné složky inscenace – kostýmy, paruky, líčení včetně vousů, malované kulisy nejrůznějšího
stylu, ale i reálný orobinec, igelitové tašky, ze kterých rarášci sypou květiny, exponovaný hlasový projev některých aktérů až za hranici zdravých hlasivek, okázalost, estrádní charakter (včetně podivného ‚baletu‘), předscény paní před oponou včetně násilného zapojování diváků, epřirozenost gestiky atd.
Přes evidentní pěveckou vybavenost děti zpívaly na playback, což se projevilo v absenci výrazu, texty na většinou vypůjčené melodie (výběr postrádal jakýkoli styl) využívaly nesmyslné rýmy na první dobrou, estrádní pohyb při zpěvu znásilňoval přirozené kvality pohybu.
Největším neštěstím této tvorby není ani tak nesmyslná nepoučená a zastaralá metodika, ale to, že ‚se to líbí‘, děti jsou označované jako ,talenty‘, je to ‚jako v televizi‘ atd. Doufejme, že se soubor probudí a jeho energie bude v budoucnosti napřena jiným směrem.
Soubor ZŠ Aloisina Výšina, Bezejména 5.B Liberec připravil dramatizaci stejnojmenné pohádky Václava Bárty z knihy O zpěvavém království a jiné muzikantské pohádky O muzikantské duši (dramatizace Miloslava Čechlovská, režie Miloslava Čechlovská a Jarmila Šírková). Děti jsou na začátku tvorby, evidentně nebyly připraveny na prostor jeviště a hraní ‚pro diváky‘, proto vznikala řada problémů s mizanscénou (hlavní děj se odehrával téměř v šálách, nebo na horizontu a dominantní byly děti tvořící prostředí vody). Kladem bylo jednoduché a čisté kostýmování i využití kostýmů (modré peleríny) jako scénografických prvků, citlivá práce s hudební a zvukovou složkou, zejména povedená situace zpívajících dušiček – odkrývaných hrníčků. Dobré je i dopracování motivu z předlohy, kdy vodník má důvod, proč chytá lidi (u rybníka se nehuláká, nehádá, ruší ho házení žabek). Škoda, že vodník je pojatý příliš vnějškově (fajfka, fráček,...) a příliš forsíruje hlas. Působí tak méně přirozeně.
Vlastní dramatizaci poezie pí. Švarcové a Fr. Hrubína přinesl Dramatický soubor ZŠ Kořenov v inscenaci s názvem Vítr pudivítr (dramatizace a režie Jiřina Mayová).
Kombinace čtyř starších chlapců a dvou malých děvčat je obdivuhodná, vyniká zejména přístup velkých kluků k dětské poezii. Práce s poezií je velmi citlivá a soustředěná, inscenace využívá jednoduché ale účelné výtvarné prostředky, Orffovky i další nástroje jsou na místě a zcela přirozenou součástí. Ve své ukázněnosti však někdy působily děti trochu „sešněrovaně“ a chyběla mezi nimi komunikace. Divák dokáže uvěřit, že děti fantazijní svět dětské poezie ještě znají, svoji představu ale ještě nedokážou předávat dál. Nahrazení poněkud toporného pohybu přirozeným s vědomými úkoly by v další práci mohlo inscenaci velmi pomoci.
O ztvárnění aktuálního tématu vztahů rodičů a děti se pokusil Dramatický kroužek DRKR ZŠ Liberecká Jablonec nad Nisou v autorské inscenaci
To se dá přežít (režie Petra Čermáková). Problémy se však (až na jednu ‚nespravedlnost‘) po scénickém zpracování ukázaly být pseudoproblémy (např. to, že matka neumí pracovat s počítačem, je pouze nešikovnost), které ovšem děti jako problémy můžou chápat. Jednalo se spíše pouze o vyjmenování jistých jevů – vztahů rodičů a dospívajících bez uceleného vývoje. Jednotlivé příběhy byly zarámovány skupinou dětí, které čtou ukradený deník – zde však oproti rolím v příbězích, kdy měly konkrétní úkoly, ať již jako děti, či jako dospělí, působily značně nepřirozeně.
Dalším autorským představením na přehlídce byl Růžový obal souboru ZUŠ Železný Brod (režie Milana Vilušínská). Soubor se pokusil zpracovat téma posuzování lidi podle zevnějšku místo jejich vnitřních kvalit, které se mohou projevit např. v krizové situaci. Situace dětí kdesi v přírodě při hledání pokladu však byla jen naznačená, jednání nebylo zdůvodněné, děti často neměly co dělat, hrálo víceméně několik sólistů, ostatní tvořili neurčité ‚křoví‘. Chybělo jednoznačnější rozehrání krizové situace, kde hlavní hrdinka projeví svůj pravý charakter i názor ostatních na ‚růžovku‘. Zajímavé bylo vědomé zacházení s repeticí („Béďa říká...“, „Týno, dýchej!“), kultivovaný pohybový a hlasový projev, některé pasáže však působily zdlouhavě až rozpačitě.
Výběr povídek Hectora Hugh Munro (Sakiho) z knihy Léčba neklidem zdramatizovala a v podání souboru ZUŠ Turnov Bezefšeho připravila Romana Zemenová pod názvem Odpolední čaj. Inscenace působila hlavně atmosférou – výstižně zachytila britskou ‚čajovou‘ společnost, nudící se prázdninové hosty, českou představu o suchém anglickém humoru. Výrazná byla pečlivá herecká práce s tvorbou charakterů i výborná mluva dětských představitelů. Práce s tempem celé inscenace by však vyžadovala výraznější proměny. Švy mezi povídkami přes tmu rozdělovaly inscenaci do samostatných výstupů. Kladem je ti to, že se skupina dětí dostala k přečtení literatury, kterou normálně vůbec nečte.
Kámoš Drámoš ZUŠ Turnov se představil v autorské inscenaci Neváhej a leť (režie Alena Tomášová, Romana Zemenová). Stále se navracející téma manipulace, tentokrát prostřednictví televizní soutěže, show s názvem ‚Neváhej a leť‘, která přináší jako výhru cestu do minulosti, a čitelný vztah dětí k němu bylo a je velmi aktuální. Inscenace vykazovala autenticitu hereckého ztvárnění jednotlivých postav i nápaditě a kreativně ztvárněný fantazijní svět jednotlivých prostředí, ze kterých se již ‚cestující časem‘ nevrací. Show však musí pokračovat. Problémem inscenace je nedostatečná stavba a rytmus celku a ne vždy zřetelné pointování jednotlivých situací, s tím pak související nastavovaný konec; nebyl jasný ani vztah mezi moderátorem a majitelem show. Velmi kvalitní a zajímavé bylo funkční použití výtvarných prostředků (barevné punčocháče) a scénický pohyb.
Lektorský sbor přehlídky: Karel Tomas, Michaela Homolová, Kateřina Schwarzová, Zuzana Richterová, Tereza Jonová, Karel Tomas, Míša Homolová.
Fotografie: Ivo Mička.