Texty: RUMLER, Martin: Trochu chudé dožínky. Moc řepky, málo obilí (Hronov 2016). AS 3.9.2016.

Trochu chudé dožínky. Moc řepky, málo obilí

Na poli amatérského divadla to v sezóně 2015/2016 asi moc nerostlo, a tomu odpovídala i scénická žatva na Jiráskově Hronově. Na nějaký ten pecínek chleba to sice bylo, ale dramaturgické řepky bylo tak nějak pořád víc a plody scénické práce byly spíše malé a trošku scvrklé.

Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Pohybové | Studentské


Zpětně a znovu tak děkuju například lektorskému sboru činoherního Pikniku Volyně, který raději jednu nominaci neudělil, než aby posílal hronovský program k (pod)průměru víc, než by se slušelo. A zadoufám, že stejně se zachovají i lektoři přehlídek ostatních druhů, pokud dospějí k tomu, že se zkrátka neurodilo. Ony kvóty jsou fajn věc, ale plná nůše ještě nemusí znamenat, že vše z ní je špičkové a poživatelné.

Že by katarze střídala katarzi? Že by vás jedno či dvě představení vystřelilo jako katapult? Že byste toužili vidět nějaký soubor už už znovu a ve velkém na něj posílali i kamarády, pro které je vrcholem divadelního umu Mirek Donutil v jarmilkách? Ani jedno se letos nestalo, ovšem přece jen bylo k vidění několik představení, díky kterým jsme (narozdíl od jídelny) nechroustali na hronovských dožínkách jen kamení z poloprázdných otlučených talířů.

Pusťte k tomu holky!

Co vše dokážou děvčata, s údivem zjišťuju už tak od mateřské školy. Jeden by řekl, že toho tedy vím až dost. Jenže to bych nesměl mít to štěstí vidět představení Ušubraná. Režisérka a dvě protagonistky ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř mě v slabé půlhodince daly nahlédnout do takových zakoutí ženské duše, že se tetelím ještě teď. Nastoupit na mě s Erbenem a dorazit K. J. Obrátilem (který po vesnicích bral kde co, jen servítky to nebyly) byl skvělý dramaturgický nápad doplněný výtečným herectvím a přesnou prací s rekvizitou. Ano, padala vulgární slova, ano bylo to o sexu, ano naplnilo to definici slova pornografie. Ale nebylo to šmírácké a uslintané. Bylo to divadelní a ve výsledku vlastně vkusné. A když si ještě představím, jak to asi zapůsobilo na výroční akademii lidušky: prvňáčci s flétničkami, malé housličky, příjemné veršíky Jiřího Žáčka a na konci…kunda.

Velmi divadelním zážitkem pro mě byl i F. Racek (život a dílo) souboru Relikty hmyzu. Začíná tam, kde Čechovův Racek končí, aby nás provedl (inspirován krom ruského klasika i Karlem Čapkem) osudy génia průměrnosti. Té, po mém soudu, dnes tolik oslavované průměrnosti, které punc výjimečnosti dodávají selfie tyče, počty lajků na facebooku, to-do listy a fakt, že flákání se říká prokrastinace. A opět to bylo divadelní. Pravda s možná málo vystavěnými situacemi, ale s mnoha jevištními obrazy, které se vypalovaly do mozku až bolestně.

Trojici plodů, do kterých se s chutí zakousnu a které pro mě znamenají úrodu i v jinak chudším roce, uzavírá Dokonalá svatba.** Ty-já-tr Hrobeso Praha** se stopkami v ruce skvěle načasoval situace, bravurně je dovedl k pointám a to vše za pomocí soustředěné a partnerské herecké akce. Mělo to hlavu a patu, mělo to náboj, přes forbínu se valila do hlediště energie a vsadím se, že jí nemálo letělo od diváků na jeviště. Důkaz, že smyslupná, uvědomělá a nápaditá inscenační práce dokáže zvednout i text, který, přiznejme si, ve svém žánru k úplné špičce nepatří.

Nestrašte mě Noidem!

Pokud bych měl dál přebírat letošní úrodu, našel bych jistě ještě pár klásků, které něčím potěšily. Třeba ten, který klasické pohádky ukázal v dospělém a poněkud znepokojivém světle (Vozichet Jablonec nad Nisou – V jednom lese, v jednom domku). Nebo ten, jenž dokázal, že i za zpackanými životy a neuskutečněnými revolucemi mňouká nějaká kočka (Ty-já-tr Hrobeso Praha – Martin McDonagh: Poručík z Inishmoru). I vosy mám teď nějak radši díky hostu přehlídky Tanečnímu studiu BUFO a jeho představení Ze života obtížného hmyzu.

Buď jak buď, ač obsahem spíš průměrný, pak atmosférou, semináři a probdělými nocemi to pořád byl Jiráskův Hronov. Zábavný, veselý, hlučný i pracovní. Zase přijedeme, zase se zpotíme v divadelním sále a osvěžíme ve Stovce nebo Tritonu. A když už letos nebyl Horor, zvládlo nás postrašit vystoupení Václava Noida Bárty. Já osobně se přiště raději nějak postraším sám.

Autor: Martin Rumler