Texty: ZOUBEK, Václav: Chlum, jeviště DS hasičů, opona Oldřich a Božena, autor Jan (Josef?) Horký podle obrazu Josefa Mathausrea, 1923, restaurována 2012 Radanou a Dagmarou Hamsíkovými, depozitář OÚ, kulturní památka

Oponu pro divadelní odbor sboru dobrovolných hasičů, scénu setkání knížete Oldřicha se selkou Boženou, namaloval volně podle barvotiskové reprodukce obrazu Josefa Mathausera Jan nebo Josef Horký na hrubé plátno roku 1923. Malbu signoval vpravo dole jen jako Jxx. Horký 19/6..23. Opona byla roku 2001 zapsána pod č. 6814 jako kulturní památka. Roku 2012 ji restaurovaly Radana a Dagmar Hamsíkovy.
Příběh přemyslovského knížete Oldřicha a selky Boženy (Křesinovy) zaznamenávají už nejstarší české kroniky, latinsky Kosmova, česky Dalimilova a značně přebásněný a zpopularizovaný kronika Hájkova. Stal se námětem literárních, dramatických a hudebních děl a filmu. Zvlášť v devatenáctém století inspiroval i malíře, mimo jiné Jana Antonína Gareise, Antonína Machka, Josefa Mánesa, Františka Ženíška, Josefa Mathausera, Adolfa Liebschera, Františka Horníka Lánského, Antonína Brunnera.
Mathauserův obraz malovaný v duchu akademické manýry konce století Horký převedl na plátno téměř doslovně v rámci daném jeho schopnostmi.
Zleva doprava: Zachoval postavu psáře v červených kalhotách se třemi psy, černým, bílým, hnědým. I chlapec vedoucí Oldřichova bělouše je oblečen také stejně jako u Mathausera, ale rukou Horkého se z něj stala jakási připosražená postavička. Bělouš a na něm sedící Oldřich se stali dominantou kompozice díky znásobení proporcí. Z jezdeckého koně na oponě vyšel obšírný tahoun s pokroucenýma nohama a ze štíhlého knížete zavalitý černovlasý a černovousý tlouštík. Pro další čtyři muže z knížecí družiny pak už nevybylo místo. Ve středu formátu v dolní polovině propojuje mužskou část se ženskou obrácená masivní postava pradleny s nohama v rybníčku, ve kterém stojí ve vodě i Božena oblečená jen v bílé košili se zpola odhaleným ňadrem a prádlem v ruce. Její bílá postava odrážející se od tmavých stromů v pozadí je téměř úplně otočená zády k Oldřichovi, ale přes rameno se mu dívá do očí.
Na Mathauserově obraze byl asi ten kontakt pohledů hlavních postav nejdůležitější, tady se Oldřich dívá trochu níž, asi na selčino ňadro. Ani postava Boženy nebyla ušetřena nesouladu proporcí a jiných deformit. Torzo ženské postavy za Boženou zachoval, ale dítě vpředu vynechal. Skupinu tří žen vpravo dole překreslil celkem věrně, při malbě temnými inkarnáty nepřirozeně podtrhl jejich košile a tím jen zdůraznil přízračné vnitřní světlo v kompozici.
Dá se říci, že tak vzniklo svébytné monumentální dílo. Bylo vnímáno ve specifických podmínkách, především v nepříliš intenzivním umělém osvětlení, a tak je ta kontrastnost pochopitelná.

(Akad. malíř Václav Zoubek, srpen 2016 - příspěvek pro připravovanou knihu Malované opony divadel českých zemí II)
STROTZER, Milan (ed.) Malované opony divadel českých zemí II. Praha, NIPOS 2017. Komentář Václav Zoubek, s. 82 - 83.