Texty: DLÁBKOVÁ, Markéta: Mezi slávou a zapomněním (O životě a díle Adolfa Liebschera)

Mezi slávou a zapomněním

V 80. a 90. letech 19. století patřil Adolf Liebscher (1857–1919) k nejpopulárnějším českým umělcům – vítězil v soutěžích, získával prestižní zakázky, tisk jej velebil. Na přelomu století se ale situace obrátila a on se ocitl pod palbou umělecké kritiky z řad nastupující generace, která v něm viděla pouhého nudného rutinéra. Po vzniku republiky pak upadl téměř zcela v zapomnění. Podobný osud potkal řadu jeho vrstevníků, u Adolfa Liebschera je však kontrast mezi někdejší oblíbeností a následným zapomenutím překvapivě výrazný.

Liebscherovu průřezovou retrospektivu je do konce června možné zhlédnout na Novoměstské radnici v Praze. Od 6. července do 12. srpna pak bude reprízována na zámku Potštejn ve východních Čechách. Je svým způsobem příznačné, že organizátorem výstavy není žádná z tuzemských galerijních institucí, ale občanské sdružení Liebscher, v jehož čele stojí dva malířovi pravnuci.

Profesionalita především

Hlavním rysem tvorby Adolfa Liebschera je jeho umělecká všestrannost. Vedle velkých výzdobných celků a monumentálních historických obrazů vytvářel podobizny, krajinomalby a ilustrace, dovedl navrhnout diplom i ozdobnou vizitku, stejně jako kulisy loutkového divadla. V uměleckém světě se pohyboval se sebevědomím člověka, který si je dobře vědom svých kvalit, účastnil se snad všech soutěží, které byly na konci 19. století pořádány, a své služby nabízel i bez vyzvání.

Liebscherův umělecký výraz v sobě nese jisté kolísání mezi různými vlivy. Zásadní pro jeho tvorbu bylo studium ve Vídni, kde v té době probíhal „boom“ dekorativní malby, spojený s výzdobou staveb vzniklých na nově založené Ringstrasse. Liebschera ovlivnili jak příslušníci starší generace pozdního romantismu, tak i mladší generace nastupujícího neobaroku. K těm prvním patřil jeho učitel Ferdinand Laufberger i Josef Matyáš Trenkwald, profesor pražské akademie a učitel Františka Ženíška, Mikuláše Alše či Josefa Tulky.

Hvězdou druhé skupiny se stal Hans Makart, jehož vliv je patrný v Liebscherových návrzích pro foyer Národního divadla. Bylo to právě toto „vídeňské“ ladění jeho tvorby, které mu z počátku vyčítala kritika a které se snažil při výzdobě spojovací chodby usměrnit. Na přelomu 80. a 90. let je však dokázal v očích českého publika ospravedlnit vlasteneckým obsahem svých obrazů a v letech 90. se s ním zcela prosadil – jako příklad lze uvést malbu v Národním domě na Vinohradech.

Důležitý byl v tomto směru také vliv díla Vojtěcha Hynaise, jenž odlehčil jeho světelný a barevný výrazový rejstřík a v jeho nejlepších pracích jej dovedl až na hranici dobového naturalismu (opona lublaňského divadla). To je však nejzazší mez, po kterou se Liebscher přiblížil soudobým uměleckým trendům. Na rozdíl od příslušníků mladší generace, například Alfonse Muchy nebo Karla V. Maška, nikdy tuto hranici nepřekročil směrem k čistě symbolistnímu či secesnímu projevu.

Liebscher zůstal „umělcem Generace Národního divadla“ po celý svůj život. S grácií a samozřejmostí, která dnes působí lehce schizofrenně, se pohyboval mezi rolemi rakousko-uherského oficiálního umělce a českého „vlasteneckého“ malíře. Nejlepším příkladem je rok 1903, kdy vytvořil portrét císaře Františka Josefa I. a zároveň představil vyhraněně vlastenecký cyklus Českých elegií. Současně s nejoficiálnější možnou zakázkou tak vznikla jedna z jeho nejprogresivnějších prací, reagující na soudobé umělecké trendy. Nikdy nepřekročil rámec své doby, svou všestranností ji však přesně ilustruje.

text: Markéta Dlábková

Autorka je absolventkou dějin umění na Univerzitě Karlově. O životě a díle Adolfa Liebschera napsala diplomovou práci.

(text převzat ze stránek © http://www.sdruzeniliebscher.cz)