Texty: ŠOTKOVSKÝ, Jan: Chrudim viděná z kočárku (No. 5) /informace o inscenacích, uvedených v r. 2016/. AS 6.7.2016.

Chrudim viděná z kočárku (No. 5)

Předposlední den Loutkářské Chrudimi sice místy pršelo, zato v kvalitě toho, co bylo k vidění, se loutkářská obloha značně projasnila. Světlo na konci tunelu pak přicházelo zejména z míst, odkud by se to dalo teoreticky očekávat, kde však podle zlých jazyků nemívá loutka zrovna na růžích ustláno – z KALD DAMU.

Loutkové

Den to byl divácky náročný – i když jsem přenechal O koblížcích plzeňského Střípku své drahé polovičce do zítřejšího blogu a z obav o diváckou hygienu nakonec vypustil i Klauzury loutkářské konzervatoře, pořád zůstávalo šest představení. Z nich o absolventském projektu studentky scénografie na DAMU Zuzany Vítkové (hraném pod hlavičkou Studia DAMÚZA) Sólo Matches jste si tu na blogu mohli číst už včera (protože se hrál už předevčírem), zatímco o představení libereckého Naivního divadla Čechy leží u moře si budete moci přečíst až zítra (protože se hrálo ještě dneska; kdo se neztratil v časové smyčce, může si oddechnout, nejtěžší část tohoto blogu má za sebou).

Aspoň telegrafickou zmínku si ovšem oba kusy žádají, jednak proto, že jsou oba dosti vydařené, jednak proto, že jsou takříkajíc z jednoho ranku – ambientního, meditativního divadla, které chce vtahovat do proudu lyrických obrazů za doprovodu minimalistické, vesměs elektronické hudby. Zatímco Naivní ovšem vytváří poetickou „mateřinku“, která chce na podkladě „mořských“ čtyřverší Radka Malého okouzlit (nejen) děti líčením tlumeného a ztišeného podmořského světa (a je v tomto ohledu jaksi z jednoho kusu, i když s rizikem toho, že postupně upadá do jisté monotónnosti), pak Sólo Matches nabízí sled snově rozporných a bizarních obrazů, jen volně propojených kontrastním tématem dětství a stáří. Celistvější dramaturgickou linku představení pravda nemá, přiznám ovšem, že mi jednotlivé obrazy přišly natolik silné a Lucií Valenovou a Danem Kranichem natolik citlivě rozehrávané, že mi za čtyřicet minut produkce ani nezačala chybět.

Den ovšem začal paradoxně zcela neloutkově – a sice vypravěčsky. Martin Hak se v MEDu posadil proti publiku a začal vyprávět čtyři klukovská dobrodružství svého Dědy Jožky. Příběhy (až na poslední) vlastně nijak zvlášť dramatické ani nesměřující k ryčnému pobavení; jemné pointy z nich často vycházely jakoby mimochodem, občas i k překvapení samotného vypravěče. Vyprávění přes zřetelnou promyšlenost působí spontánním dojmem, Hak jej suverénně otevírá diváckým vstupům a komentářům bez obav z toho, že se jimi celý tvar naruší. Tu a tam něco decentně pohybově rozehraje, tu a tam podtrhne důraznějším gestem, ale jinak je téměř vše ponecháno na slovu. Nenápadnou, ale pro výsledek zcela klíčovou atmosféru poklidné rozpravy o půvabu drobných rošťáren umí však vytvořit a udržet zcela suverénně. Mimořádně příjemná třičtvrtěhodinka.

Po představení A pak se to stalo turnovských Čmukařů (tedy dua Daniela Weissová – Jaroslav Ipser) ve 14 hodin jsem si udělal jen krátkou poznámku „Celý trik spočívá ve velmi autenticky působící ležérnosti, s níž Čmukaři obehrávají banální a vlastně nablblé pohádkové schéma: z toho pohodového nadhledu nad stokrát viděným a sehraným – „přece se kvůli té pohádce neposereme“ – plyne většina humoru. Potíž je, že stačí jen krůček a je z toho blbě sehraná blbá pohádka – kouzlo ležérnosti zmizelo a nic ho nenahradí.“ Na repríze v 16 hodin, která byla dle dostupných svědectví přijata mnohem vlažněji, se postřeh zdánlivě potvrdil; při večerní diskusi ovšem tvůrci přiznali, že viděný tvar je pokusem o relativní zafixování úspěšné improvizace z krajské přehlídky. Dodám jen, že i když jsem se místy bavil výborně, mnohem radši bych viděl Čmukaře přiznaně a otevřeně improvizující. I tak ovšem věta Kašpárka, prohlížejícího si obstarožně kýčovité pozadí pekla s čerty u kotlů „Jé, tady někdo namaloval čerta na zeď!“, byla asi nejlepším vtipem letošní LCH.

Celý den pak pro mě vyvrcholil v čase dosti pozdním: o půlnoci byla v MEDu k vidění inscenace studenta režie KALD DAMU Jakuba Maksymova Tisíc tuctů. Klauzurní práce – ale taková, jaká by se neztratila na žádném českém profesionálním jevišti. S jediným scénografickým prvkem (vydatným množstvím plat od vajíček), trojicí herců a kytaristou vystavěl Maksymov na motivy povídek Jacka Londona strhující komediální road-movie z časů zlaté horečky o putování dobrodruha s množstvím vajíček z New Yorku do Dawsonu, kde hodlá toto nedostatkové zboží zpeněžit. Z jednoho principu je zde ukázkově vytěženo až neuvěřitelné množství gagů a obrazů, celá inscenace má vynikající tempo a pod vší komediálností postupně stále zřetelněji vysvítá obecnější podobenství o síle vůle a touze člověka se nevzdat i navzdory tomu, že se jeho počínání může jevit jako absurdní. Čtveřice, která už značně vyšťavené festivalové publikum svou energií i v kritickém nočním čase doslova převálcovala, si zaslouží být jmenována: Dominik Migač, Eliáš Jeřábek, Štěpán Lustyk, Milan Vedral.

Dominik Migač je krom herecké účasti v Tisíci tuctů autorem ještě jednoho mimořádně pozoruhodného projektu, který probíhal po celou dobu LCH – inscenace μSputnik souboru MicroMikro. Jde o desetiminutový „teatromat“,in­scenaci určenou pro jediného diváka. Popsáno triviálně – sedíte před černou stěnou, se sluchátky na uších posloucháte dosti promyšlený zvukový plán a malou dírou v oné stěně hledíte na sugestivní obrazy, které stále melancholičtěji konfrontují technologický optimismus doby, které byla sovětská sonda Sputnik symbolem, s časy, které následovaly. Prozradit víc se ani nesluší, snad jen velmi důrazně doporučit návštěvu MikroSputniku, jakmile se vyskytne ve vaší blízkosti.

Autor: Jan Šotkovský