Texty: ŠOTKOVSKÝ, Jan: Chrudim viděná z kočárku (No. 3) /informace o inscenacích, uvedených v r. 2016/. AS 4.7.2016.

Chrudim viděná z kočárku (No. 3)

Letitá festivalová moudrost praví, že třetí den je kritický. Na letošní LCH se to projevilo tam, kde bych to až tolik nečekal: v kvalitě inscenací.

Loutkové

Nešlo ani tak o Sedm jednou ranou pražského souboru Akafuňky – to je inscenace, kvůli které jako by byl přímo vymyšlen termín „milá drobnička“. Maňáskové převyprávění známé pohádky má vkus a smysl pro míru, zároveň však nepůsobí nijak zvlášť invenčním či svěžím dojmem. V porovnání s takovým Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým jaroměřských to vynikne přímo transparentně.

Nad Antikrysem plzeňského souboru Rámus stojím lehce zaražen – měl jsem sice k předchozím inscenacím Rámusu (který se už podruhé na LCH zjevil rozhojněn o „dětskou sekci“ s názvem Krtek) různé výhrady, ale pokaždé pro mne patřily k vrcholům amatérské sezóny. A to jak pro velkou divadelní inteligenci souboru, tak pro jeho osobitý lidský půvab. Oboje platí pořád, krysařské téma je v inscenaci vyloženo aktuálně a bez zbytečného moralizování (možnosti zbavit se pomocí krysaře nepříjemného bližního využije nakonec v Hameln prakticky každý), některé obrazy jsou velmi sugestivní (šňůry na prádlo s ponožkami znázorňujícími krysy, které visí z krysařova kabátu na všechny strany), některé nápady chytře hravé (například blesková proměna akordeonu v psací stroj). Přesto mi vcelku lineární zápletka přijde místy hodně rozvleklá a bohužel i divadelně popisná, navíc občasné činoherní výstupy zbytečně obnažují herecké limity souboru (třeba v rádobyúsporném, „kovbojském“ pojetí postavy Krysaře). Je to pořád inscenace, která stojí za vidění, ale je bohužel tím nejslabším, co jsem od Rámusu (a Krtka) viděl.

A teď musím kousnout do kyselého jablka – ***Soumrak světů* NANOdivadla Svitavy** je inscenací, o jaké se běžně píše „přes jisté problémy se odvážně dotýká palčivých problémů světa, v němž žijeme“. Jenže o tom světě se od svitavských dozvíme jen to, že je v něm právo gumové, svoboda iluzorní a vládne mu lůza. Chabý příběh o Kašpárkovi, kterému si chodí stěžovat na své trable různé „oběti systému“, aby byl na konci oběšen dvěma českými hospodskými burany (proč k tomu dojde, mi poněkud uniklo), kterým dle všech indicií svět patří, je zároveň přerušován poněkud nesouvislými vstupy Karla Šefrny, hrajícími roli jakýchsi „vsuvek k zamyšlení“, tak songy, které se zde objevují ve funkci komentující a reflexivní. (Kdybych byl zlý, tak bych podotkl, že je v nich zjevná snaha vyvážit nedostatek hudební a textařské invence jakousi permanentní naléhavosti pěveckého projevu.) Obojího bylo bohužel tolik, až pod tím příběh takřka úspěšně zmizel: místy to spíše vypadalo, že sledujeme koncert angažovaných písní s občasnými pololoutkářskými vsuvkami. Ambice silné výpovědi o současnosti je z jeviště čitelná víc než dost – pro mě z ní zbylo ale jen stálé a dost protivné braní se vážně, s kterým se pronáší z jeviště věty typu „K čemu je to vaše právo, ta vaše demokracie, když se nechováte lidsky?“

(V rozporu s postojem, který běžně panuje při úvahách o amatérském divadle a který řekněme občanský postoj, společenské téma a snahu o apelativnost staví hodně vysoko, si totiž myslím, že v době internetové, kdy své názory a postoje vyjadřuje veřejně s velkou vehemencí kdekdo, není divadelní vyjádření vzteku na svět kolem apriori o nic lepší aktivitou, než hrát třebas Sedm jednou ranou.)

No a pak ještě došlo na tradiční Loutkářský bál, který se vyvedl, a vyvedl by se dokonce velmi, nebýt toho, že spontánní půlnoční jam-session v čele s Jarmilou Parčiovou z Rámusu značně překonal svou kvalitou i energií předchozí regulérní koncert. Ale i tak to bylo hezké, nadto se přední český režisér Jakub Vašíček projevil v popůlnočním čase jako zručný kytarista i citlivý hoch s folkovým srdíčkem na pravém místě. Chrudim pokračuje, zůstaňte na příjmu!

Autor: Jan Šotkovský