Databáze českého amatérského divadla

Texty: ŠOTKOVSKÁ, Jitka: Chrudim viděná z kočárku (No. 2) /informace o inscenacích, uvedených v r. 2016/. AS 3.7.2016.

Chrudim viděná z kočárku (No. 2)

Sobotu v Chrudimi stíhaly dešťové přeháňky, na rozdíl od Wimbledonu to ovšem nemělo na festivalový program žádný vliv. Prvním ze soutěžních představení byla Past na myši pražského souboru Bazilisk. Nejedná se ovšem o inscenaci detektivní předlohy Agathy Christie, jak by mohlo leckoho zmást, ale o adaptaci stejnojmenné povídky Selmy Lagerlöfové, která má mnohem blíže k žánru morality.

Loutkové

Soubor si jako východisko volí Bondyho text „Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet…" a touto optikou vypráví příběh chudého prodavače pastiček na myši, který sám uvízl v pasti tohoto světa. S villonovským poznáním, že „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“ můžeme sledovat hlavní postavu, zde představovanou loutkou-manekýnem, na cestě k jejímu morálnímu selhání, od kterého ji nakonec přece jen uchrání dobrota továrníkovy dcery, kam byl nuzák pozván na Štědrý den. V nijak originální předloze tak zaznívají ozvuky klasických děl Dickensových, či nejzřetelněji Hugova jeanvaljeanovského motivu lidskou laskavostí napraveného hříšníka. Past na myši má všechny přednosti i problémy tzv. „zuškovských“ produkcí. Na jednu stranu zřetelné limity v technické vybavenosti herců a až přílišnou jednoduchost jevištních, zejména scénografických prostředků, na stranu druhou pak upřímný pokus o autorskou výpověď, ze kterého je cítit silné osobnostní ručení. A v neposlední řadě pak velmi dobrou hudební vybavenost všech aktérů, kdy zásadní složkou inscenace jsou živě hrané skladby Plastic People of the Universe.

Kašpárek s Honzou v zakletém hradu Loutkového divadla V Boudě z Plzně patří k inscenacím, které z profesionálního českého divadla už téměř vymizely, v amatérském světě mají snad ale stále své pevné místo a rozvíjí odkaz tradičního českého loutkářství. Pomocí vyřezávaných marionet a malovaných kulis Plzenští vyprávějí jednoduchý příběh, kterak se Honza s Kašpárkem vydali do světa, zvítězili nad mocnostmi pekelnými a prověřili pevnost svého přátelství. Můj čtyřletý doprovod seděl jako přikovaný a znovu se ukázalo, jak silnou hraje příběh v dětském divadle roli. Škoda jen, že soubor v něj postupně ztrácel důvěru a snažil se děj „oživit“ zcizovacími vsuvkami – inscenace zde ztrácela na tempu, humor byl příliš „vyráběný“, hra na ztracené rekvizity až příliš průhledná a poněkud vousatá. A přitom herci např. ve scéně, kdy ozvěna na hradě znesnadňuje komunikaci mezi hrdiny a jimi osvobozeným duchem, ukázali, že odlehčit příběh by zvládli i bez antiiluzivních obezliček.

Nad tématem či vyprávěním příběhu pak v obou inspirativních představeních včerejšího programu získala navrch řemeslná dovednost. Dřevěný cirkus souboru Karromato je sledem jednotlivých varietních čísel, v nichž, jak název napovídá, vystupují místo akrobatů, cvičených zvířat, žonglérů a klaunů dřevěné loutky. Sled tu lépe, tu hůře pointovaných výstupů okouzluje jak zručností vodičů, tak technickými možnostmi marionet. Zároveň je ale loutkový cirkus oproti cirkusu běžnému z podstaty ochuzen o neustálé přítomné napětí plynoucí z nebezpečí, která mají náročná artistická čísla pro živé akrobaty. Škoda tedy, že se víc nevyužívají možnosti, které jsou naopak dány jen divadlu loutkovému, jak se to povedlo třeba v krásném obraze kankánové tanečnice, která posupně ztratila ruce i nohy, její krinolína se změnila v horkovzdušný balón a tanečnici odnesla kamsi do dáli, pryč od veškeré cirkusové drezúry.

Argentinec Roberto White se ve svém programu Criaturas particulares pohybuje někde na hraně mezi estrádním komikem a melancholickým mimem. Už jeho příchod na scénu, kdy roztleskává diváky, aniž by ještě cokoliv předvedl, může na někoho působit poněkud protivně, pro mě ale nastolil téma, které se pak jemně vinulo celou produkcí, a to jakýsi lehký smutek nad nepříliš důstojným údělem entertainera, který vyvrcholil choreografickou scénou na Jacksonovu Billie Jean, kdy se vodič-loutka nechal rychlými změnami písní téměř uvláčet. Zároveň je White jakýmsi demiurgem, který na scéně oživuje předměty každodenní potřeby, jako jsou sítka na čaj, igelitové pytlíky, budík, nafukovací balónky… jindy mu stačí ještě méně, třeba jen vlastní prsty. Jednotlivé výstupy by zcela jistě mohly být pointovanější, jindy hlubší či absurdněji znepokojivější, přece jen ale technická zručnost, s jakou White oživuje hmotu, má v sobě něco rudimentárně magického.

Autor: Jitka Šotkovská
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':