Texty: ŠOTKOVSKÝ, Jan: Chrudim viděná z kočárku (No. 1) /informace o inscenacích, uvedených v r. 2016/. AS 2.7.2016.

Chrudim viděná z kočárku (No. 1)

Ze všech českých divadelních festivalů je Loutkářská Chrudim nejvíce, jak se říká, babyfriendly. Zdali pokračuje i komerční vytěžování této skutečnosti, nemůžu potvrdit – do parku za Divadlem Karla Pippicha, kde loni stály různé atrakce zřízené na tahání peněz z kapes nebohých rodičů, jsem se prozatím bál nahlédnout. Nicméně kočárky jsou, kam se člověk podívá, a náhon vedle divadla byl už rodinami s potomstvem taky solidně obsypaný. Nebude proto překvapením, že autorem tohoto blogu je „moderní manželský pár“, poctivě si dělící svou práci podle hesla „kdo nehlídá děti, ten bloguje – a naopak“.

Loutkové

Děti mají ovšem svou výhodu v tom, že se na ně dá mnoho svést. A proto bez dalšího vysvětlení prohlašuji, že za to, že jsme dorazili na Chrudim až v polovině druhého dne přehlídky (a i z něho stihli jen dvě představení), můžou výhradně a jedině děti. Tak.

Oba včera viděné kousky spojuje jedna sympatická vlastnost – vychází z klasických pohádek, které berou vážně, respektují a chápou dětského diváka a přitom mají nachystáno leccos i pro toho dospělého. Což po všech taškařicích, parodiích, parafrázích a pohádkových záminkách k nezávaznému blbnutí a nejrůznějším legráckám, vesměs bohužel mířených přes hlavy dětí k dospělé části publika, které jsem v posledních letech musel vidět na poli profesionálním i amatérském, je věc vysloveně potěšující.

Soubor Convivium při ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři hraje tudíž Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého s přirozeným respektem k pohádkové předloze – a zároveň v dovedné dramatizaci, která umí šetřit slovem a nechat patřičný prostor obrazovému sdělení. Kdo viděl od Jaroměřských jejich loňskou vydařenou inscenaci O Šmolíčkovi, může být potěšen, jak drží a rozvíjejí nastoupenou cestu.

V Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém se ctí už skoro vyhynulý půvab klasického loutkového iluzivního divadla: vidět najednou bez vypravěčských obezliček realizováno, jak z černokněžníka spadne třetí obruč a ten se změní v havrana, to je kus divadelního kouzla (Eva Spoustová vedle mě si povzdechla, že to poprvé opravdu vidí). To se zároveň obohacuje jemnými zcizujícími nápady, které dokazují, jak inteligentně se zde „v materiálu“ myslí – nejvíc se mi líbilo to „obrácení perspektivy“, kdy princovo bloudění znázorňuje vahadlo jeho marionety, osaměle se kývající nahoře nad portálem. Jaroměřští působí na jevišti jako soubor, který přistupuje k pohádkovému sdělení s jakousi přirozenou vážností a přitom se nebere nijak přehnaně vážně – což je velmi sympatická kombinace. I když na včerejší repríze ve čtyři se v technice a timingu ne vše povedlo, byl to vstup do LCH víc než příjemný.

O bílé lani hradeckého Draku, suverénním díle tria Jarkovský – Vašíček – Vyšohlíd (že klasik českého loutkového divadla složil opět magickou a divadelně sugestivní hudbu, by se nemělo přejít jako samozřejmost), píšu vlastně nerad – je to inscenace, na kterou bych šel raději ještě jednou a napsal o ní něco důkladnějšího než blogískovou glosu. Už jen proto, že způsob, jakým se v inscenaci zachází s ústředním obrazem studánky a prastarou metaforickou spojnicí mezi lovem a erotikou, je vícevrstevnatý a vybízí k důkladnějšímu interpretačnímu pojednání.

Bílá laň není rozhodně „běžná pohádková inscenace“, je to lyrický kabaret zrozený z ducha koncertu (což je model, v kterém se pánům Vašíčkovi a Jarkovskému velmi daří – viz jejich Perníková chaloupka v Minoru). Pohádka je zde jakoby rozložena do jednotlivých poetických stop-timů, které nám dávají možnost vychutnat zastavený obraz v rovině výtvarné nebo hudební (a nejčastěji v obojím zároveň).

Abychom se neutopili v sentimentu, tvoří protiváhu jevištní poezii prudké vpády humoru – nejvíc se mi líbil ten s dějem úplně nesouvisející, klaunský výstup Jana Popely a Václava Poula na oslavě princezniných patnáctin, ve kterém oba pánové v mistrné zkratce zparodují komerční hoblovačky „veselých šášů“. Jediné, bez čeho bych se obešel, je zprofanovaná (byť krásná) Skácelova Píseň o nejbližší vině – tady se tvůrci podle mne nechali zavést tím, že je to „taky báseň o studánce“, tematicky míří Skácel myslím jinam než oni. Ale to je nepatrná výhrada k inscenaci, která mi přijde v mnohém mimořádná.

Autor: Jan Šotkovský