Texty: ČERNÝ, Lukáš: Sněženky a machři na Šrámkově Písku (2016 - recenze). Amaterská Scéna 23.6.2016.

Sněženky a machři na Šrámkově Písku

Ačkoliv někdo považuje pídění se po experimentátorství za oblígátní píseckou problematiku, jiní už tuto posedlost uhájením žánrové příslušnosti vidí spíše jako zbytečný přežitek v beztak interdisciplinárním světě améterských přehlídek. Já se postavím zbaběle doprostřed: nepřikládám tomu sice velkou důležitost, ale začal bych toto zhodnocení tvrzením, že letošní ročník nabídl experimentu více, než ten loňský, zčásti ryze činoherní.

Experimentální

To i přesto, že některé tyto experimenty, a to zvláště v podání mladších souborů, představovaly experiment spíše v rámci vlastní souborové práce, nově objeveným místem na postupně oraném poli vlastního tvůrčího rozvoje; spíš, než že by ukázaly nové formy i divákovi. A možná právě v tom, nakolik soubor experimentuje pouze s vlastní dramaturgií a nakolik už je schopen vytvářet komplexní nové formy a inspirovat jimi nejen sebe, ale i diváka, lze možná nalézt i dělení Vladimíra Hulce, který v letošním programu nalezl podle vlastních slov dvě linie: „divadlo na začátku, které ohledává svou pozici, a na druhé straně hotové soubory, které mají velice rafinovanou, komplexní metodu práce.“

Nemohu samozřejmě vědět, kde koho vidí Vladimír Hulec, ovšem pravděpodobně lze tušit korelaci se soubory nominovanými na Jiráskův Hronov: těmi byli letos stejně jako vloni Teď, nádech a leť a dále i na scénu se navrativší Relikty Hmyzu, kteří z Písku postupují poprvé. A Kámen, samozřejmě; zde se ze strany poroty žádný experiment nekonal. Doporučení pak získal Teatr Vaštar, Antonín Puchmajer D.S. a Děvčátko a slečny, brněnský to relikt jaroměřského Mikrle. Minimálně tři z těchto „hotových souborů“ spojuje společné téma/metoda autenticity a naopak je rozděluje naprostá rozdílná práce s ní. Autobiografická inscenace teatrologického Puchmajeru JAKO (škorperetka) diváka o své pravosti neustále znejišťuje a sebe sama jakožto dokumentární divadlo neustále paroduje. Naopak Teď, nádech a leť bere tuto svoji dokumentaristickou úlohu s naprostou vážností. Obraz válečné ukrajiny podávají přesvědčivě živý, bez jakéhokoliv romantizujícího folkloru, na základě jistě autentických sebraných příběhů i jistě autentických vlastních zážitků z této oblasti. Nicméně zatímco část ensamblu svým záměrně civilním neherectvím přiznává, že nejde o jejich vlastní příběhy, jejich ukrajinsky mluvící kolegyně může u diváka lehce vzbudit dojímavou iluzi autenticity, klamné zdání, že je skutečnou pamětnicí popisovaného (když navíc právě „její“ příběh je ten nejsilnější).

Relikty Hmyzu pak propašovali do své čechovovsko-čapkovsko-autorské inscenace autenticitu bez povšimnutí většiny diváků: jejich F.Racek /život a dílo/, kabaretní esej o vztahu života a umění, o umělém životě a živoucím umění, představuje herce skrze umělecké aktivity, kterým se sami v životě věnují (hudba, herectví a architektura). To vše navíc v rámci dalšího umění, v rámci další reflexe, další reprodukce, kterou je samozřejmě inscenace sama. Obsah se tu tak v nejlepším slova smyslu propojuje s použitými prostředky, respektive s použitými lidmi, jak to má být.

Kromě obligátního Kamene tak do tzv. hotových souborů patrně spadá ještě Teatr Vaštar, který představil svoji loutkovou parafrázi Lorkovy Krvavé svatby, pojatou jako velmi příjemné a vlídné setkání herců a diváků, kde jednoduchý Lorkův příběh hraje vedlejší roli, a jaroměřsko-brněnské Děvčátko a slečny, tedy rovněž loutkářský soubor. Zde ovšem, ač nerad, chci polemizovat nad hotovostí souboru: ačkoliv samotné dvě protagonistky jsou co do úrovně řemeslných kvalit (vedení loutky i přednes) dost možná největšími machry přehlídky, jejich kompilace (s)prostonárodních textů Ušubraná je přeci jenom inscenací sněženkovskou, možná spíše ohledávající nové cesty, kudy by se mladé a talentované tvůrkyně mohly dále rozvíjet, než že by nabízela rafinovaný scénický tvar či snad působivou výpověď, osobní či interpretační.

Soubor, který se mezi nominované a doporučené již tradičně nedostal (k úteše hronovských funkcionářů), který by však přesto měl naprosto jistě spadat do souborů hotových, tj. který již pouze rozvíjí vlastní specifickou poetiku, je mezigenerační spolek divadelních rouhačů D.R.E.D. Byť tentokrát s notně menší dávkou rouhačství: tentokrát je jejich nahota nezpochybnitelně konstruktivním prvkem přímo vycházejícím ze zvoleného tématu, organickou součástí metafyzické eseje na biblické a balabánovské motivy. A i zde se opět setkáváme s onou autenticitou: tentokrát herci obnažují vlastní, ale i universálně lidskou tělesnost, a to slovy i činy.

Z těch, na koho se nedostalo s Hronovem, se divákovi obnažilo i Buddeto: v inscenaci „Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu“ konfrontuje domnělou velikost rytířských příběhů s prostými příběhy z dětství a vzpomínkami plzeňských herců. Na dětství, respektive dospívání, pak vzpomínají i dvě dívky ze souboru Děs, byť tentokrát za pomoci literární předlohy. Ty však určitou chudost scénického řešení nejsou schopny kompenzovat zapáleným šoumenstvím nebo upřímnou lidskou přítomností tak dobře, jak to dělají Plzeňští.

Se sofistikovaným autorským textem přišel Jihlavský Šubrd, který vytvořil vlastní hru na motivy absurdního divadla, především pak asi Havlovy Zahradní slavnosti. Inscenace Štempl těží především z výborně napsaného textu, kolektivního díla mladého souboru, i z mnoha zajímavých režijních nápadů, avšak trochu trpí na místy nevyrovnaná nebo nevyjasněná herecká pojetí jednotlivých postav.

Moravskou sekci zastupovaly (pomineme-li ne zcela brněnské Děvčátko a slečny) soubory Valaši v pohybu a NJ. feat Uhřík. V případě druhého ze jmenovaných dokonce moravský původ hrál svoji roli: mírně dadaistická skica Třicetosm dva má svoji silnější stránku v první půli, kterou tvoří jakási stand-up show úsměvně nemotorného a mimo jiné i svým přízvukem bavícího herce neherce (nebo lépe lie-down show, jak vzhledem k tělesné poloze aktéra i vzhledem k jeho záměrné práci s trapností napsal Michal Zahálka).

Publikum částečně pobavili i Valaši v pohybu se svojí pseudoimprovi­zovanou introspektivní sondou do života lehce přestárlé rockové hvězdy prožívající krizi středního věku. Zapojení náhodně vybraných vět, které měli diváci za úkol napsat na papírek před vstupem do sálu, bylo možná zábavné, ale rozhodně nijak nesouviselo s tématem ani s jinými použitými inscenačními prostředky (živý hudební doprovod, živá projekce vznikajícího obrazu), které by jinak mohly fungovat poměrně dobře, nebýt zastíněny samoúčelným bavením diváků.

Ačkoliv inscenace nížeji jmenovaných souborů divákovi možná nové dimenze divadla neobjevila, v jistém ohledu může jít leckdy o troufalejší experimenty, než jaké tvoří divadlo Kámen i všechny další „hotové“ soubory, kteří svoji poetiku sice stále rozvíjí a posouvají vždy o krok dál, ale přeci jenom se bezpečně drží jimi už nalezené, osvědčené cesty. Letošní „druhá linie“ vlastní rukopis možná ještě hledá, ale právě autorské hledání je v amatéském divadle, místy vždy strnulém a neosobním, pokaždé tak cenné.

Lukáš Černý (za přispění kolegů písecké redakce)

Autor: Amaterská Scéna