Texty: SCHEJBALOVÁ, Pavlína: AMADIS je takové moje dítě (o vzniku a životě souboru). AS 8.6.2016.

AMADIS je takové moje dítě

Josef Širhal je zakládajícím členem souboru Amadis, proto také tím nejpovolanějším, kdo může prozradit víc o tom, jak „jeho“ divadlo vlastně vzniklo. Jak to tedy bylo?

Činoherní | Krajské postupové přehlídky | Rozhovory

Letos už máme dvacátou sezonu! Dvacátou premiérou jsme oslavili dvacátou sezonu, právě letos na jaře. Kdysi jsme si s kamarády řekli, že bychom mohli zkusit něco nového, třeba zahrát si divadlo nebo dělat muziku. Nebyli jsme si jisti, jestli to bude zrovna to pravé, ale mysleli jsme, že zkusíme jedno dvě představení a pak se uvidí. Doufali jsme, že někdo přijde. Ani ve snu mě nenapadlo, že strávím s divadlem dneska už půlku života!

Takže na začátku byl studentský soubor?

Ne, byli jsme kamarádi, skupina lidí, kteří spolu jezdili na chatu. Jeden z nás založil kapelu, další pak něco jiného, postupem času se osazenstvo měnilo, lidé přicházeli a odcházeli a náš současný soubor je už třetí Amadis. Ten první trval dva roky, kdy jsme netušili, co a jak na jevišti dělat, neměli jsme žádné lektorské vedení. Pak vznikl druhý Amadis, kdy už jsme chtěli něco více umět, mezi námi už byli studenti JAMU a ti nám ukazovali základy práce na jevišti. A my jsme se rozhodli dělat divadlo opravdu co nejlíp, když už to děláme. Ale každá inscenace měla dvě, pět, sedm repríz a tuto druhou éru jsme uzavřeli v roce 2001 parodií na Monty Pythonův Létající cirkus a měla 25 repríz. To jsme vůbec nečekali. Byla to napůl improvizace. Soubor ale tehdy skočil tím, že jsme se rozešli studovat každý jinam, někdo divadlo na JAMU, někdo šel do ciziny, život nás rozdělil v době, kdy bychom možná byli schopni pokračovat dál. Pak divadlo asi dva roky nefungovalo, ale roku 2003 se sešel Amadis třetí, který existuje dodnes, i když i tam se lidé vyměňují. Někteří, např. Klára Havránková nebo Ondra Buchta, zůstávají déle a naším cílem je, aby inscenace byly co nejlepší. Snažíme se učit, pochytit od profíků, co se dá. Jde nám o tom, aby naše divadlo bylo co možná nejvíc kvalitní.

Co to podle Vás je – kvalitní divadlo?

První a nejdůležitější je text. Ovšem je zase otázka, co je dobrý text. Někdo řekne, že hry dvojice Doležalová-Vencl jsou odpad. Co je dnes bulvár, bude možná za pár let umění a naopak. My se nesnažíme podlézat žádné porotě, snažíme se divadlo dělat konzistentně, máme určitý okruh diváků a našim cílem je nepodlézat divákům, ale zároveň dostat do divadla i lidi, kteří tam dosud nikdy nepřišli. Mají je za nudné, hloupé, televize je pro ně zábavnější. A čas od času se nám povede vybrat lepší text, někdy ne, zahrát líp a někdy ne…

Čili se snažíte o jakousi osvětu, kulturu pro co nejširší publikum?

Nedostali jsme za dvacet let ani korunu dotace. Musím přiznat, že jsme se o to ani nijak zvlášť nesnažili, ve velkém městě je to ostatně dost velký problém. Díky tomu, že máme tituly divácky zajímavé, nás ale oslovují firmy, které nám nabídnou peníze za vystoupení na vánočním večírku atp. a ze vstupenek a sponzorských darů dáme dohromady peníze na sezonu, a jsou to peníze nemalé, protože sezona nás stojí skoro tři čtvrtě milionu.

Říkáte, že se snažíte dostat lidi do divadla. Na co je tedy lákáte?

Snažíme se vybrat zajímavé tituly. Nemám rád hry, které hraje každý. Když jsme hráli Doležalovou-Vencla, nechtěli jsme titul Když se zhasne, proto jsme tehdy vybrali S hlavou v oblacích. Text se mi moc líbil, jak jsme to zahráli, to už je další věc. Například Benátky pod sněhem, které jsme zahráli na Dačickém kejklování, to je text, který se mi líbil už před mnoha lety a vždycky jsem ho chtěl hrát. Není to žádný Shakespeare, ale je to moc pěkně napsaná komedie, podle mě nemá slabinu. Autor je herec a velmi dobrý herec, a tak moc dobře ví, že herce i diváky štvou vysvětlovací části her, které musejí posunout děj o kus dál. Tady v Benátkách tohle není, zaplaťpánbu. Tady to stojí na herectví. Buď to dáme, nebo ne, ale není to chyba autora.

Podle toho, co o vás vím, je zřejmé, že tíhnete k zábavnému divadlu…

Ano. Za těch dvacet let jsme se vydali několika směry. Převážná část jsou opravdu komedie. Nikdy jsme ale třeba nehráli Cooneyho, protože ho hraje každý a tak my jsme se mu záměrně vyhnuli. Moc rád bych si zahrál třeba Brouka v hlavě, tam je hodně postav a krásných situací. Rád bych si zahrál Kamila, který může nabídnout jen samohlásky. To je jeden z titulů, který se mi textově nesmírně líbí. Jsem angličtinář-francouzštinář, proto si možná i vybírám takové texty. Vydáváme se zkrátka různými směry. Jiný styl komedie byla třeba hra Vše o ženách. S Klárou Havránkovou jsme se objevili ve Smíšených dvouhrách, což bylo pět aktovek od pěti různých anglických autorů ze 70. a 80. let. To byla zábavná věc, ale hodně o vztazích a hodně k přemýšlení. Vydali jsme se i jinou cestou: Plný kapsy šutrů od Marie Jonesové. Pravděpodobně jako jediné amatérské divadlo na světě. Práva jsem vyjednával dva a půl roku. Dál jsme dělali Ženu v černém, což je divadelní horor. Hráli bychom ji dodnes, ale je pro nás nesmírně náročná ve smyslu stavby scény. Měli jsme točnu, složité svícení, dvě promítačky, speciální efekty… Chtěli jsme si zkusit megalomanské divadlo. Na diváky to mělo dopad, který jsme chtěli, fungovalo to, ale museli jsme zkrátka ustoupit. Čtyři a půl hodiny stavění, stejný čas na bourání, k tomu přičtěte cestu, takže jsme často v poledne vyjížděli na štaci, ve dvě ráno se vraceli a mezitím jen pětaosmdesát minut hráli. To bylo prostě neúnosné. Pěkný titul, možná se k němu i vrátíme, ale v úplně jiném, minimalisticky scénografickém řešení. Máme teď dost nastudovaných komedií, takže do budoucna se chystáme zase trochu jinou cestou, mohl by to být třeba Zabiják Joe.

Co všechno máte v současnosti na repertoáru?

Od 5. března to jsou Benátky pod sněhem, (premiéra proběhla na přehlídce v Dačicích – pozn. aut.) už máme prodané po půlce republiky, ačkoli je ještě nikdo neviděl. S tím jak se nám rozrůstají rodiny, rostou děti, je míň času na zkoušení, ale nechtěli jsme premiéru odpískat. Měli jsme dvě možnosti, ale nechtěli jsme Dačice vzdát. Tenhle festival pro nás totiž před časem nastartoval novou éru. Vlastně jsme chtěli úplně přestat jezdit na festivaly, říkali jsme si, že budeme jezdit po okolí, nejde nám o postupy a ceny, ale zdejší porota má velmi zajímavé názory a my zjistili, že má smysl po přehlídkách jezdit. Pro mě jsou Dačice srdeční záležitost, bývám tu každoročně a na celou dobu. Z dalších titulů můžeme nabídnout hru Doležalové-Vencla S hlavou v oblacích a máme i jednu bláznivost – Souborné dílo W. Shakespeara ve zkrácené verzi, které se objeví v červenci na Shakespearovských slavnostech v Jihlavě. To jsme nazkoušeli, protože jsme se chtěli pobavit a udělat klauniádu. Máme i starší tituly: Úžasná svatba, se kterou jsme objeli celou republiku a pořád se lidem líbí, jsou tu dále Smíšené dvouhry, Plný kapsy šutrů…..už zjišťuju, že mám plnou hlavu textů. Člověk si toho musí hrozně moc pamatovat. Chci také říci, že chystáme velkou novinku. Dosud jsme nedělali, ale chceme zkusit představení pro děti. Ale ne klasickou pohádku, spíš představení, kde by si děti zazpívaly, zatancovaly, přitom by šlo o příběh, který by si děti zahrály s námi. Prostě si to chceme s dětmi užít. Nemáme to ještě úplně domyšlené, ale doufáme, že by se něco takového mohlo dětem líbit, bude to zase něco úplně jiného. Děti se pobaví a něco snad i o muzice dozvědí.

Půjde asi o autorský text?

Budou tam autorské písničky, anglické lidovky s českými texty, jednoduché choreografie. Mělo by to být představení pro děti od čtyř do devíti let.

***Tak to vypadá, že prorazíte i na Popelku Rakovník. Vraťme se ale ještě o dvacet let zpět. Řekněte více o tom, jak se vyvíjel AMADIS…na začátku parta kamarádů divadlem nepolíbených…kde jste vlastně začínali? ***

Nazkoušeli jsme v podstatě na koleně autorské představení Busta Járy Cimrmana. Od pánů Smoljaka a Svěráka jsme získali práva na takový ten „cimrmanovský mix“, co zkouší kdekdo. Bylo to, jaké to bylo, bohužel záznam neexistuje, ale žádné velké umění to nebylo. Hráli jsme to jenom jednou v pronajatém sále v Brně, vlastně jsme si vůbec nevěděli rady. Obvolali jsme tehdy kulturní domy, všude chtěli obrovské peníze za pronájem a našli jsme to jediné místo, kde chtěli tisíc korun. Řekli jsme si, že tisícovku riskneme a třeba vyděláme něco ze vstupenek. Vstupenku jsme dali za stovku, přišlo sto dvacet lidí a my jsme vydělali jedenáct tisíc a řekli si, že to není zas tak špatné.

Čili jste zkoušeli po domácnostech, na představení si pronajali sál a hned takový zisk. Co bylo dál?

Potom jsme se pustili do titulů zastupovaných. Myslím, že první byl M. Frayn – Za scénou.

Takhle složitá komedie hned na začátek?!

Nám v té době přišlo, že je to to nejjednodušší. Dveřová komedie. Vtipné a všechno je tam přece napsané, autor řekl, jak to máme dělat.

Jak to dopadlo?

Lidem se to líbilo. Tohle už na videu bohužel nahrané máme… Nazkoušeli jsme to na koleně. Hráli jsme už brněnském divadle Barka, které bylo otevřeno divadlům malých forem, nájem tam byl řádově ve stokorunách a kapacita něco přes sto míst.

Připadá mi to obdivuhodné – začít dělat divadlo bez peněz, bez prostor, bez vize…co vás pohánělo?

Já to vlastně nevím. Možná i ta parta, přátelství… Když jsme dělali parodii na ten Létající cirkus, tam jsme viděli, že už se chceme učit hrát. Možná zrovna to dalo ráz i současné naší práci. Kdo nás zná, ten ví, že téměř v každé hře hrajeme několik různých postav. Možná tam na začátku se nám zalíbilo, že můžeme hrát víc postav, učili jsme se praxí…neměli jsme vedení…

Byl jeden z vás režisérem?

Vždy jsme měli hrající režiséry. Teď už naštěstí ne a máme vždy nějakého půjčeného režiséra. Tomáš Hradil s námi dělal Ženu v černém a Benátky pod sněhem…ale, my jsme nezvladatelní. Ondřej, Klára i já, potřebujeme spíš někoho, kdo nás bude zklidňovat. Myslím si, že dnes už jsme schopni herecky utáhnout inscenaci, ale nepotřebujeme někoho, kdo nám bude říkat tady stůj a dělej tohle, ale potřebujeme slyšet tady nestůj a tohle už nedělej

Takže vaše invence, herecká práce je hlavní a potřebujete někoho, kdo vás koriguje?

Ano. Máme až moc nápadů.

To musí být pro hostujícího režiséra dost těžké

Je to s námi vůbec těžké. Ať už na Úžasné svatbě, která je přenápadovaná, nebo na Shakespearovi, kterého jsme si režírovali sami a je tam asi čtyřikrát víc nápadů, než by mělo být. Což víme. Ano, my to víme. Ale neměli jsme ambice někam s tím postoupit, chtěli jsme se prostě vyřádit.

Vy sám nemáte režijní ambice?

Já jsem v drahných dobách režíroval deset inscenací, ale nejsem dobrý režisér. Ve chvíli, kdy přišel někdo, kdo byl ochotný to dělat, byl jsem vždy vděčný, že si můžu raději zahrát. To mě baví. Nebaví mě lidem do něčeho kecat a tlačit je někam, baví mě je bavit. Nepotřebuju ceny. Ale kontakt s divákem mi dobíjí baterky. To by mi teď už moc chybělo a to je důvod, proč dělám divadlo. Díky tomu si dokážu představit hereckou hvězdu za zenitem, které už lidé netleskají, jaký je to asi děsný pocit. Přesně to chápu a to jsem herecky nic nedokázal. Jako amatérský herec nemám kam spadnout, ale jsem rád, že dokážu pobavit publikum, aspoň tam, kam jezdíme.

Vaše povolání překladatele je docela osamělé…

Já i učím angličtinu ve firmách, tam s lidmi v kontaktu jsem.

Překládal jste nějaký dramatický text?

Divadlo ne, ale sedm let jsem překládal pro televizní dabing. Třeba skoro celý seriál Jack J.A.G, Pobřežní hlídku, Star Trek Enterprise… Užil jsem si Animal Planet, Zoom Reality…všechny tyhle šílené kanály .

Jak vypadá váš soubor teď? Kdo vybírá tituly, máte právo veta?

Nové tituly navrhuji většinou já, když se neshodneme, tak se zkoušíme shodnout na něčem jiném. Žijeme z toho, co si vyděláme, proto nemůžeme jít do úplně riskantních titulů. Samozřejmě nechceme, aby na nás zanevřeli diváci ani sponzoři. Myslím, že neděláme bulvár, ale – snad inteligentní – zábavu. V Benátkách pod sněhem jsme se například pustili více do scénografie ve smyslu větší výpravnosti.

Jaké máte zázemí? Kde zkoušíte?

Různým způsobem. Ve zkušebně v Sivicích u Brna, což je zároveň zkušebna divadla Stodola. Tam se krásně vejdeme a lehce se podělíme o náklady.

Tam i hrajete? Máte vlastně stálou scénu?

Nemáme. Hrajeme v Divadle Polárka, čtyřikrát až šestkrát do roka a dalších zhruba třicet repríz jezdíme po celé republice. Bývalo toho dvakrát tolik, ale v současnosti je to nereálné. Až nám děti odrostou, tak snad…

Jste generační soubor?

Ano. Jsem teď nejstarší. Nejstarší žijící člen – zakladatel .

Jste vedoucím souboru?

Fungujeme na principu umělecké agentury s.r.o. a já jsem jednatel. Amadis je takové moje dítě. Přeju si, aby to bavilo diváky i nás. Aby soubor nezanikl. Jednou třeba přijde doba, kdy to budu mít komu předat coby starý omšelý herec a už budu jen hrát role dědečků v pozadí.

Co znamená název AMADIS?

Vznikl úplně náhodou. Byli jsme divadlo bez názvu. Byli jsme prostě divadlo. Teprve později začalo padat asi osmdesát názvů. Byl u toho někdo, kdo navrhl AMADIS jako pěknou zkratku názvu Amatérský divadelní soubor. A tak to bylo.

Více o souboru AMADIS najdete na www.amadis.com V příloze tohoto článku fotografie z inscenací Benátky pod sněhem, S hlavou v oblacích, Úžasná svatba a Žena v černém.

Autor: Pavlína Schejbalová