Texty: RYCHECKÁ, Petra: Brnkání ve hvězdách (2016, recenze). AS 2.6.2016.

Brnkání ve hvězdách

Jaké bylo 23. Brnkání? Hvězdné! Rok od roku se do Brna sjíždí soubory dětského divadla, ale ne soutěžit! Vidět a být viděn. Ukázat. Poradit a radit se. Hledat cesty

Dětské

23. BRNKÁNÍ V BRNĚ – nesoutěžní přehlídka dětského divadla

Hlavním leitmotivem Brnkání je dlouhodobě kontinuita. Rok od roku se do Brna sjíždí soubory dětského divadla, ale ne soutěžit! Vidět a být viděn. Ukázat. Poradit a radit se. Hledat cesty. Už všichni máme konec května – začátek června dlouhodobě ve svých kalendářích a všichni se celoročně těšíme. Na setkání s dalšími lidmi, na další představení, na vstřícné i kritické publikum, na diskusní kluby, happeningy, někdy i ohňostroje, na Brno, ale hlavně na lidi. Kontinuita je v Brnkadlech. Tím i v organizátorech. Ti, kteří na počátku vystupovali jako děti, se teď chodí dívat na své děti. Každý rok přebírá organizaci další oddíl Brnkadel a mají na co navazovat. Organizace je pořád lepší, nápady na hlavní téma zajímavější, představení kvalitnější. Můžeme-li se Brnkání zúčastnit, bereme to jako poctu.

Pro letošní ročník (26. – 29. 5. 2016) bylo „Brnkání ve hvězdách“. Sešly se v Brně mnohé hvězdy, hledali jsme všichni tu svou. Byli jsme v Planetáriu pozorovat celý vesmír. A mohli jsme zblízka vidět i mnohá hvězdná představení. Pohybovali jsme se kontinuálně v několika galaxiích: Na Stadecu, na Hvězdárně Kraví hora, v Ornise v Lužánkách, ve školní jídelně, v Lužáneckém parku. Každá galaxie měla své zákonitosti, pravidla – ale všechny byly dostupné díky mezihvězdné Brnkadelské technice a všechny byly zajímavé.

Mohl bych celý program popsat chronologicky, ale lepší bude pomalu zaostřovat od rozmazanějších hvězdiček, až po ty supernovy. Protože i tady byla kontinuita. Všechna představení byla poctivou prací, snahou o výpověď, o hledání a sdělení tématu. A je pochopitelné, že se to některým podařilo více, jiným méně. Nebyla ale žádná z hvězd, která by se na obloze Brnkání nerozzářila, nebo dokonce zhasla. I obloha byla celou dobu jasná…

Mezi vycházející hvězdičky řadím:

Soubor Herky – Moravské Budějovice s představením „ORFEUS“. Vzali si na sebe přetěžký úkol vměstnat složitý filosofický příběh do půl hodiny. Ale velmi si pomohli hudbou, která děj dokreslovala a posouvala. Práce se znakem. Problém s podsvětím („nikdo nechtěl dělat „křoví“), skvělý Hádes. Hráli s plným nasazením. Problém je rozdílná technická vybavenost dětí, ale to se časem všechno srovná…

LDO3 Prdky a Prdeláč – Brno: „INTERNÁT. Ambiciózní pokus o ztvárnění současného tématu, který ovšem narazil na složitost příběhu a hereckou nevybavenost. Hercům musí být rozumět, co říkají, ale i proč to říkají. Ovšem jako pokus nesmírně poctivé a přitom skromné.

DS MLADIDLO – Brno: „TANČI, DOKUD MŮŽEŠ“. Představení napodobovalo – ne parodovalo – velké televizní soutěže v tanci. Dva uvaděči byli spíše na obtíž, hlavně žvýkající raper, taneční vystoupení postrádala základní znalosti tance a pohybové vybavenosti dětí. Přesto lze konstatovat, že si děti zahrály ve své vysněné atmosféře, publikum jim fandilo, herci si užívali. Představení chybí pevný řád, struktura i vedení a je otázkou, zda je možno vždy dětem ve všem vyhovět…

DDS Brnkadla – Mimoni: „JAKUB A HVĚZDY“. Velmi silné téma, které začínající soubor zvládá jen s obtížemi. Složitá struktura, přesto mnoho krásných momentů, které slibují spektakulární podívanou, až se vše doladí a usadí. Celkově působí představení velmi poeticky – a o celé atmosféře vypovídá, jak svým nejmladším fandili zbývající členové souboru, jak velký měli potlesk. Opět tak kontinuita v souhvězdí Brnkadel…

DDS Brnkadla – Pepíci: „HODINOVÝ STROJEK“. Měli jsme možnost vidět skutečnou premiéru. Komplikovaný příběh, v němž jsou vedle sebe, přes sebe, hned tři roviny příběhu, které se překrývají, doplňují. Využití stínohry (včetně loutek koně, vozu, hradu, domů) je krásně funkční. Celé představení potřebuje získat větší tempo v návaznostech, dramatické situace musí být viditelně dořešeny, technicky složité věcí – zatím úkol nad jejich síly. Ale je cenné, s jakým úsilím a nadšením se pokoušejí všechno zvládat. Velcí s malými tvoří celek, navzájem si pomáhají. Na této hvězdě je cenná vzájemná přitažlivost… DS Ty-Já-Tr, Před oponou – Praha: „AMÉLIE A TMA“. Snad nejdelší ze všech představení. Je pak i logické, že neudrží pozornost diváků, tah příběhu až do konce. Ale moc cenné je, jak se vyrovnávají s tím tajemným, duchařským textem, jak hlavní představitelky jsou samy naprosto zaujaty příběhem a dokáží jej sdělit. Struktura filmových střihů a krátkých situací, oddělovaná stále stejnou hudbou, je nakonec monotónní. Bylo by snad třeba škrtat, i když je těžké si vybrat, co asi, aby sdělili vše, co si dali za cíl. Herecky výborné byly představitelky hlavních rolí. Opět pokus o velké, ambiciózní představení – což je pro děti ze souboru nesmírně cenné. Na tom se naučí nejvíce.

Koš – Plzeň: „AMÉLIE“. Není asi náhoda, že se na jedné přehlídce sešla hned dvě představení, opírající se o stejnou předlohu. A je to i dobře – mohli jsme porovnat různé přístupy. Plzeňský soubor řešil vše s větším nadhledem, v pěkných znacích i zkratkách. Scénograficky skvělé bylo využití igelitu jako řeky, pak povodně… Stejný problém byl s opakující se a už pak monotónní hudbou předělů, zato ale skončili v textu dříve, našli si možný konec, který byl překvapivý, ale naprosto logický.

Další hvězdy v galaxii Brnkání byly už jasněji zářící:

BaF – Praha 1: „NÁMLUVY KRÁLE PEDROLÍNA“. Představení pro diváky nádherně začalo tančícími vílami a veršovaným textem. Mělo to atmosféru a bylo to přesné. Ovšem žánr Commedie dell Arte je svým způsobem naprosto nemilosrdný. Měli masky (ale mluvit do nich je těžké), měli skvělou hudbu, spoustu krásných nápadů a drobných situací, ale celkově se postupně vytrácelo tempo. Místo, aby všechno gradovalo, představení zvadlo, diváci se v tom přestávali vyznávat. Každopádně to byl ale skvělý pokus – musí se vše usadit, uvolnit se, a pak to bude bavit až do konce.

DS Poškoláci DDM – Týniště n.O.: „CESTA KOLEM SVĚTA ZA JEDNU HODINU, aneb Kde jinde, než v divadle“. Prokazatelně autorské divadlo. Nabité divadelními nápady, všichni ví, co a proč v daný okamžik dělají a kým jsou. Výborná hlavní představitelka, měla i skvělé protihráče. Neskutečná smršť, až jsme byli v sále zahlceni a nestačili všechno sledovat. V tom tempu vydrželi až do konce – jen by to chtělo místy ukáznit a v kostýmech i rekvizitách by méně bylo mnohdy více. Tam, kde šli po jasném znaku, tam byli výborní. Sami se tím všichni neskutečně bavili – a část té své zábavy přenesli i do hlediště. Škoda, že ne všechnu. Ale stačí málo. Stačí sjednotit, srovnat, ukáznit (trochu) – a bude to TO!

DS Loutkino – Brno: „DOBRODRUŽSTVÍ PAVOUKA ČENDY“. Od souboru jsem viděl už daleko lepší a emotivnější představení. I když musím uznat technickou dokonalost, živou hudbu, stínohru – projekci, ale všechno to bylo přetechnizované, strojené, bez prožitku. S loutkami jsme moc akcí neviděli. Snad jen v okamžiku zloděje došlo k oživení – ten chlapec byl výborný a cokoliv vzal do ruky, to dokázal oživit. Proč ne – skvělý profesionální výkon celého souboru, hlavně vedoucího, ale trochu studený…

DS ZDIVIDLA LDO ZUŠ E.Runda: – Ostrava: „UKRADENÝ MĚSÍC“. V devětadvacetileté historii souboru je to už třetí pokus o inscenování krásného, poetického Aškenazyho textu. Je ovšem nutno přiznat, že původní ironický, až satirický příběh časem trochu vyčichl, zplaněl. Takže byly nutné razantní zásahy do textu a příběhu – ne vždy ku prospěchu věci. Aškenazyho jazyk zůstává nádherný, ale těžko se transponuje do dnešní uspěchané, akční doby. Ale mladé dámy (a jeden chlapec) souboru ZDIVIDLA si vyzkoušely větší tvar, jistou dávku herectví – a vyrovnaly se s tím celkem dobře. Snad jim to pomůže v další cestě vesmírem…

LDO1 – Brno: „VE SPÁRECH ČASU“. Krásné, silné téma. Až herci dorostou do svých úkolů, až představení získá řád a pevnou strukturu, pak bude moc dobré. Ale – je na tom ještě moc a moc práce. Ovšem potenciál souboru je velký a dá se předpokládat, že pokud to nevzdají, pak se dostanou do další vesmírné dimenze… Je musí být trpěliví a poctiví, nic nesmí odbývat.

DS Brnkadla – Žabinec: „NESNESITELNÁ“. Premiéra autorského divadla nejstarších členů a vedoucích Brnkadel, spojujícího svět konzumu a svět poezie. Setkání typických postav dnešní doby – manažera, podvodného pojišťováka, drbny, telefonní vědmy a ženy z erotické linky, soutěžících z Riskuj! – kouzelníků s prázdnými slovy – a skutečné poezie, pronášené v okamžicích pravdivosti. Vše ještě potřebuje usadit, vyostřit a dotáhnout, aby ústřední téma bylo jasné a čitelné, ale položený základ je zajímavý a slibný.

V našem putování vesmírem Brnkání se dostáváme k těm nejjasněji zářícím hvězdám, které oblohu zdobí i za denního světla:

DDS Ty-Já-Tr, Mrňata 1a2 – Praha: „HRAJEME SI JAKO KDYSI“. Představení je postaveno na krátkých říkačkách, bipolaritě holčičího a klukovského vnímání. Děti skvěle mluví, zvládají společný chór, ale i individuální akce. Všechno je přesně postaveno, má to temporytmus – je to o nich, za ně – i pro ně. Spousta krásných drobných divadelních situací. Příjemno…

DDS Tlaminy – Strakonice: „MATYLDA“. Kouzelné představení těch nejmenších dětí. O zlobivé, uražené Matyldě, která ostatním ubližuje. Matyldu hrály různé holčičky, je vlastně v každém z nás. Je taková, protože její maminka je taková… Jednoduchý, ale moudrý příběh, přesně k jejich věku. Hrají s plným nasazením, na chvíli nevypadnou z role. Skvělá scénografie – plastové bílé kyblíky, z nichž lze postavit cokoliv, pet láhve. Rytmus, krásná výslovnost, má to tempo, švih, zkratky, vazby situací, jasnou strukturu. Děti umí i zpívat. Moc silný moment: „Mamka mě nevidí…, nikdo mě nevidí“. Polepšení není prvoplánové a laciné, Matylda k němu sama dozraje. Jen škoda poslední propagační písničky, to už je zbytečná sebereklama Tlamin. Ta písnička tam patří – ale ne o Tlaminách, ale jako zobecnění.

DS Brnkadla – Zbytci: „NAŠE BOŽKA“. Nádherný příklad systematické výchovné práce s dramatikou. Inscenace vznikala před rokem na letním táboře Brnkadel, kdy všichni šli po stopách Boženy Němcové, sháněli informace, zážitky, studovali její život, mluvili o něm, hledali – a nacházeli, až nakonec našli divadelní tvar. Soubor hrál před Planetáriem na Kraví hoře, dokonce i zvuky a hudba z Planetária se organicky do představení zařazují. Je to náhoda – ale ta přeje připraveným! Stejně tak při premiéře v Náchodě zazněly zvony kostela přesně tehdy, kdy měly. Je to smysluplné, obsahové – a hlavně je to jednoduché a nesmírně silné divadlo. Důkaz toho, jak jednoduchost může být silnější, než složitost. Krásný zážitek!

DDS Brnkadla – TyJáOn: „GO.WAITING“. Nesmírně silné téma, naléhavé herectví. Skvělá expozice, jasně navozující to, co přijde. Pracují se vztahy, jsou pravdiví, skoro až naturalističtí. Párty na chatě… Skvělé typové rozlišení, jasná práce se zkratkou a znakem. Ani chvíli nepustí diváky z pozornosti, příběh má tempo, tah, graduje, překvapuje. Jen je to trochu smutný a beznadějný svět, v němž žijí – a pro mě je deprimující, že je tolik pravdivý. Jediné, co vyvolalo rozpory, byl konec. V inscenaci úmyslně otevřený a nedořečený, ale asi by to chtělo nějakou katarzi, vyústění. Přece jen na divadle očekáváme trochu jasno, k čemu vše směřuje. Jako základ si zvolili „Čekání na Godota“ a naprosto dokonale to převedli do dneška – a do svého věku. Nastolili otázky – a mnozí jsme na ně v duchu odpovídali dlouho.

Kategorie supernov byla zastoupena hned dvakrát:

DDS Ty-Já-Tr, Pátečníci – ZUŠ Praha: „SPOČÍTEJ HVĚZDY“. Neskutečně silný příběh, hraný s plným nasazením. Dokázali se vyhnout laciné popisnosti, pracovali s jasnými znaky, se zkratkou, která byla víc, než výmluvná. Vrstvili na sebe pomalu jednotlivé situace, představení gradovalo bez spěchu, ale v přesném načasování. Dokázali najít paralelu emigrace židovských rodin s dneškem. Začátek – leží na zemi ve hvězdě, hlavy u sebe, baterky, počítají a jmenují hvězdy – až oznámí 1–9–4–3 – rok 1943. Je to rok příběhu. Vstupují postupně do různých rolí, které jsou jasně charakterizovány v půlkruhu na zemi ležícími čepicemi, klobouky. Nasadí pokrývku hlavy – a jsou v roli. I ty jsou stručné. Všechno je jako břitva ostré. Vojáci – čepice, intonace, dvě přidupnutí – a je to! S ničím nespěchají, všechno má svůj čas – ale nic se netáhne. Má to neustále gradující napětí. Vlak – jak jednoduché, stejně tak loď. Nádherné herectví v sólech – ale práce s chórem (šepot). Závěrečná hvězda opět vleže na zemi, zase baterky a počítání hvězd – tentokrát ale hlavy ven z kruhu, nohy uprostřed. Pro téma emigrace výmluvné. A opět počítání: 2–0–1–6 – rok 2016! Co lze čekat víc? Nikomu z nás se nechtělo mluvit, doznívali jsme si všechno v sobě uvnitř! Jak je vlastně divadlo jednoduché, když víme, co chceme říct, když to umíme sdělit, jsme k tomu vybaveni, je to naše téma – a rezonuje s dneškem. Velký obdiv!

DDS Brnkadla – Pulci: „ZŮSTANU JEN JÁ“. Absolutní vrchol přehlídky, nejzářivější supernova! Téma strachu, traumat, fóbií věku hrajících (ale i nás všech) – jednoznačně jejich téma, jejich výpověď, divadelně dokonale zpracovaná. Scénář, režie – vrchol toho, co jsme mohli vidět! Jednoduché, ale silné znaky, zkratky naprosto sdělující, výmluvné. Ataky do diváků, šel z toho strach. Postupné vrstvení po věku – nádherný strach dítěte z bubáků, depka školy, zrcadla, fobie (letadlo!)… Dvorský tanec a strach ze seznámení se ve dvou plánech. Dokonalá technika herectví, pantomimy, mimiky, jednání v roli. Geniální výběr hudby. Den štěstí – televize Nova a děsivé zprávy, ilustrované akcí. A závěrečné Ravelovo Bolero…!!! Orloj, stáří. Poslání – motto na závěr z Duny: „Copak se máme celý život jen bát? Budu svému strachu čelit!“. Tohle jsem musel (a nejen já) vidět v Ornise, za dusna a horka na omdlení, ještě i po druhé – a zase jsem si užil každou chvilku! Vysoká škola současného, autorského divadla. O nich, za ně – a pro nás všechny. S nádhernou katarzí na konci. Nemám k tomu už co říct, chtěl bych to vidět ještě několikrát a užít si totálního divadla!

Nakonec už několik drobných planetek hvězdného Brnkání 2016:

Vycházel časopis BRK, snažil se postřehnout každodenní dění, byly tam drobné recenze, ale i podstatné informace – a bylo to hodně dobré.
V Planetáriu jsme viděli pořad „Cesta za miliardou hvězd“. Fascinující, jen nebýt toho moderátora, který se snažil ze všech sil se ztrapnit – a dost úspěšně.
Happening na Kraví hoře – nakonec představování jednotlivých souborů strhlo všechny, a bylo to hodně kreativní.
Prostory Stadecu poskytly velké jeviště (ne každý soubor se s nimi dokázal vyrovnat, ale byla to šance), v Ornise jako obvykle bylo na omdlení, dusno a horko, každý soubor hrál dvakrát – ale i to byla škola a dobrá zkušenost.
Sobotní Hvězdný tanec ve velkém sále Lužánek byl skvěle zorganizovaný, měl atmosféru – a bylo to jejich! Všechny to hodně bavilo.
Organizace klapala skvěle. Technika, informace, řešení drobných problémů – vyšlo vždy, nikdy nikdo na nic si snad nemohl stěžovat…
Dílny a diskusní kluby v režii Brnkadel skvěle postavené, vedené. Účastníci si je užívali a těšili se na pokračování.
Školní jídelna jako obvykle (nikdy nelze vyhovět všem, ale nikdo neměl hlad). Snídaně v Lužánkách zaslouží obdiv a poděkování. Nedělní Pizza neměla chybu – to tu ještě nebylo!
Ubytování jako obvykle skvěle zorganizované, škoda je jen těch dvou sprch na tolik lidí – ale i to si mezi sebou sami řešili a nikdo nenaříkal („Vždyť jsem se koupala před rokem, tak proč už zase?“).

Děkujeme za možnost být součástí 23. Brnkání a doufáme všichni, že jsme neudělali ostudu a budeme mít tu čet být pozváni i v dalším roce.

V Ostravě, 1.června 2016 Saša Rychecký ZDIVIDLA Ostrava

Autor: Petra Rychecká