Texty: Nositelé 2015

Nositelé Zlatého odznaku J. K. Tyla ocenění v roce 2015:

ing Josef Hejral, předseda SČDO, Vysoké nad Jizerou
Nominace: Svaz českých divadelních ochotníků

Jiří Hnilička, Karlovy Vary
Nominace: Svaz českých divadelních ochotníků

František Zborník, Vodňany, Česká Lípa
Nominace: Svaz českých divadelních ochotníků

Eva Punčochářová, Přerov
Nominace: Česká obec sokolská a Skupina amatérských loutkářů SČDO

Ivana Richterová, Police nad Metují
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků

Jiří Vencl, Česká Třebová
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků

Jaroslav Vik, Třebechovice pod Orebem
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků
----
SČDO

Ing. Josef Hejral
člen DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou
narozen 6. 3. 1954 v Jilemnici
bytem Vysoké nad Jizerou čp. 115

Josef Hejral, který v roce 2014 oslavil šedesátiny, je již třetí funkční období předsedou největší ochotnické organizace v ČR, Svazu českých divadelních ochotníků. Ve svém domovském souboru Krakonoš Vysoké n. Jiz. působí jako herec, technik, loutkoherec, hudebník, organizátor, propagandista, scénograf aj.
Mládí prožil spolu s bratrem u svých prarodičů v divadle Krakonoš. Odmala tak nasával atmosféru ochotnického divadla a velmi záhy začal hrát drobné dětské role. Později působil také jako technik, osvětlovač či zvukař. Samozřejmostí bylo, že začal hrát a plnit další úlohy také v loutkovém divadle.
Sice svou činnost na pár let kvůli rodině přerušil, ale v roce 1995 se opět naplno zapojil - jako technik, ale i herec. Jeho role jsou veměs zdařilé - Dovypravovač v Malovaném na skle, čert v Ševcovské pohádce, k níž vytvořil i scénu, stejně jako úlohy v inscenacích Bejvávalo, Limonádový Joe (hráč na basu, který zpíval za herce nezpěváka - cena na vysocké přehlídce), Tři mušketýři a Měšťák šlechticem ve spolupráci s Francouzi, Hrátky s čertem, Cesta kolem světa za 80 dní, z těch starších role v operetách Nazdar, tati, Nejlíp je u nás, Študáci a kantoři, v Krkonošském pásmu a dalších hrách včetně současného Zločinu v posázavském Pacifiku (muzikant).
V loutkové scéně patří k těm nepostradatelným jako mluvič, vodič i technik.
Málokdo ví, že je vynikajícím muzikantem a zpěvákem; obojího se v divadle hojně využívá.
Velmi mnoho znamená pro Národní přehlídku venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim. Kromě úlohy spoluorganizátora zajišťoval veškeré tiskoviny pro přehlídku, dnes část práce předává mladším, ale redakce přehlídkového oběžníku Větrník je jeho doménou. Čas, který tráví i na oblastních přehlídkách, nelze spočítat.
Dlouhá léta pracuje i ve výboru DS Krakonoš.
Měl také významný podíl na spolupráci Vysockých s francouzskými divadelníky, kde se využilo nejen jeho hereckých a technických zkušeností, ale i jazykových.
Není mnoho takových osobností, které se věnují ochotnickému divadlu v různých oborech a dobře.

Formulace ocenění: za významný přínos rozvoji českého ochotnického divadla

Místo předání: NP KDP Vysoké nad Jizerou, říjen 2015



Jiří Hnilička
člen Divadelního studia D 3 v Karlových Varech
narozen 2. 6. 1947 v Ústí nad Labem
bytem Karlovy Vary, Škroupova 5

Jiří Hnilička je dlouholetým členem karlovarského souboru, kde působí nejen jako kvalitní herec, ale i jako výtvarník. Byl dlouholetým zaměstnancem dílen Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, později vedoucí dílen Městského divadla v Karlových Varech, poté pracovníkem Galerie umění v Karlových Varech.
Je absolventem Střední průmyslové školy keramické v Karlových Varech. Absolvoval Scénografickou školu SČDO, vystavoval na pražské výstavě amatérské scénografie pořádané SČDO.
Od roku 1969 je členem Divadelního studia D 3 v Karlových Varech. Navrhuje výpravy inscenací pro Divadelní studio D 3 a další ochotnické soubory v západních Čechách. V současné době navrhl již na stovku scénografických řešení divadelních inscenací a většinou je realizoval. Tento vynikající scénograf amatér spolupracuje nejen s domovským souborem, ale i řadou dalších amatérských souborů.
Je držitelem Čestného uznání Václava Klimenta Klicpery, Zlatého odznaku SČDO a řady dalších ocenění za scénografii a herecké výkony.

Formulace ocenění: za dlouholetou aktivní výtvarnou činnost v ochotnickém divadle a celoživotní zásluhy o jeho rozvoj

Místo na předání: NP KDP Vysoké nad Jizerou, říjen 2015



PaedDr. František Zborník
narozen 27. 12. 1950 v Písku
bytem Dolní 73, 470 01 Česká Lípa - Lada

Pedagog, režisér, herec, dramatik, spisovatel, určující osobnost divadla Šupina Vodňany (70. a 80.léta 20. stol.), jednoho z nejúspěšnějších amatérských souborům té doby, nyní principál rovněž významného Divadelního klubu Jirásek Česká Lípa a vedoucí kulturního centra v Liberci – Vratislavicích.
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích v oboru bohemistika-germanistika a později speciální studium dramatické výchovy na DAMU Praha. Byl středoškolským učitelem ve Vodňanech, od roku 1986 odborným asistentem na PF Jihočeské univerzity na katedře jazyků a později bohemistiky. Specializoval se na didaktiku literatury, zvláště pak na využití dramatických principů a divadelních technik ve výuce. V letech 1990 až 1994 působil jako starosta města Vodňany. V roce 1999 byl pozván na katedru pedagogiky a primární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2002 se stal ředitelem Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) a o šest let později byl jmenován ředitelem odboru umění a knihoven Ministerstva kultury ČR. Celý život se rovněž věnuje divadlu, a to na amatérské i profesionální úrovni. Spolupráce s profesionálním divadlem probíhá zejména v oblasti autorské (vlastní hry, adaptace literárních děl) a režijní - Jihočeské divadlo Č. Budějovice, ABC Praha, Divadlo A. Dvořáka Příbram, Městské divadlo Č. Krumlov...
Je také autorem knih pro děti, rozhlasových her a dalších scénářů a režií. V oboru dramatická výchova a divadlo publikoval řadu článků v odborných časopisech, stejně jako recenzí her pro tisk i rozhlas.
Je lektorem divadelních seminářů, kursů dramatické výchovy i porotcem (např. Divadelní Třebíč, JH, Dětská scéna, KDP Vysoké n. J.), ale i přednášejícím v kursech pro učitele či podnikatele.
Významné inscenace v jeho režii - 1979 Tetauer: Úsměvy a kordy (JH), 1980 Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (vítěz WP, účast ŠP), 1981 Klicpera: Každý něco pro vlast (JH), 1983 Vančura, Zborník: Markéta (JH), 1983 pásmo lidové poezie Před duchnou za duchnou (WP), 1984 Dunskij, Zborník: Johanka 1920 (vítěz Nár. přehlídky rus. a sov. her ve Svitavách), 1985 Zborník: Vyber si, synku (JH), 1988 Zborník: Lišťastní a liveselí (inspirováno Giuliverovými cestami).
Šupina se úspěšně zúčastnila zahraničních festivalů v Anglii, Maďarsku, Německu, Polsku, SR.
S DK Jirásek Česká Lípa nastudoval autorské hry Na druhé straně řeky (JH 2003), Penzión Svět (2007) aj., pro Divadlo ABC Praha zdramatizoval Klapkův text Tři muži ve člunu a pes (prem. 2004), hru pak uvedl i DKJ Česká Lípa.

Formulace ocenění: za významný přínos rozvoji českého amatérského divadla

Místo předání: JH, srpen 2015




Česká obec sokolská a Skupina amatérských loutkářů SČDO
(společný návrh)

Eva Punčochářová
členka LS Přerovský Kašpárek
narozena 6. 4. 1978 v Přerově
bytem U Tenisu 10, Přerov

Eva Punčochářová, rozená Veřmiřovská, je patriotkou ve svém rodišti – Přerově. Díky loutkohereckému nadšení své matky Marie Veřmiřovské hrála v loutkovém divadle Sokola Přerov pravidelně již od svých šesti let. Společně se sestrou Janou plnila zpočátku jen malé loutkové úlohy. Brzy však prokázala schopnost nejen vodičskou a recitační, ale i ve všestrannou zručnost a později i obratnost v organizačních věcech.
Po „něžné revoluci“ se jí otevřely nové možnosti spoluprací s Pavlem Novákem, který zval ke spolupráci jak amatéry, tak profesionály. Eva se tak začala podílet na experimentech i individuálních programech, osvědčila invenci i spolehlivost a v neustálém hledačství stanula na prazích kontaktů loutkového divadla a klasické hudby i módních trendů.
Přes své tehdejší mládí, za tragické povodně v roce 1997 na Moravě, iniciativně zachraňovala a pomáhala rekonstruovat ojedinělý loutkářský historický materiál (knihy, časopisy, dokumentaci, kroniku z roku 1936 ležící tři dny pod vodou) včetně neopakovatelných loutek a textilií (opon, závěsů, převleků) atd. Bez jejího zásahu a obětavosti by se sotva co ze zasaženého divadla zachovalo.
Poté v Přerově pracovala dál na obnově loutkového divadla, zapojila se nejen jako nejlepší vodička Kašpárka, ale stala se spolu se sestrou pravděpodobně jednou z nejmladších režisérek loutkového divadla ve své době. V Přerově i při zájezdech je považována za režisérku v její věkové kategorii nepřekonanou: samostatně režírovala „Sněhurku“ i „Pekelnou nudu“ a již dříve spolu se sestrou upravila scénář pro pohádku „O zatoulaném kotěti“, která se zcela netradičně hrála v nově otevřeném obchodním domě na ochozech s alternativním využitím výkladních skříní a prostor.
Hudbu k loutkovým produkcím vybírá hlavně z klasických oblastí podle vlastního širokého rozhledu, přesvědčení a vkusu. Na nové scénické hudbě však spolupracuje také s hudebním skladatelem Martinem Pazderou.
Se souborem, nazývaným od roku 2000 Přerovský Kašpárek, sehraje za rok nejméně 40 představení na jeho vlastní scéně a v dalších aktivitách přiláká ročně na 4000 až 5000 diváků.
Od roku 2002 se každý sudý rok v Přerově podílí na celostátních přehlídkách Loutkářské letnice. Každým lichým rokem je spoluorganizátorkou celostátních přehlídek sokolských loutkových souborů Přerově.
V roce 2008 se podílela na zisku prvního místa pro přerovské loutkové divadlo na Loutkářské Chrudimi v kategorii individuálních výstupů.
Loutkářskou kariéru Evy Punčochářové nepřerušily ani opakované mateřské dovolené po narození tří dětí. Zůstává oporou také v mediální a programové informaci a propagací. Po plná tři desetiletí tak potvrzuje svůj celoživotní postoj k loutkovému divadlu, prací a láskou, zdravým patriotismem a zásluhou o zachování divadla i jeho historických skvostů.

Formulace ocenění: za významný přínos rozvoji českého loutkového divadla

Místo předání: LCh, červenec 2015


- - -

Volné sdružení východočeských divadelníků


Ivana Richterová
nar. 2. 2. 1945 v Polici nad Metují
bytem K Sídlišti 287, 549 54 Police nad Metují
mail: ivana.richterka@seznam.cz, tel. 603943138

Ivana Richterová je od mládí - rodiče měli divadelní hospodu a celé generace Richterů jsou zapsány ve spolkových knihách DS Kolár, který funguje téměř 190 let - spojena s divadelním životem v Polici nad Metují. V místním divadelním spolku působí řadu desetiletí, ale známe ji i z ochotnických souborů v Teplicích, v Náchodě i Hronově. Dnes je oporou polického Kolára jako režisérka i herečka.
Z někdejších „kádrových důvodů“ nesměla na gymnasium a řadu let pracovala v zemědělství – a hrála divadlo. Pak nastoupila na Okresní kulturní středisko v Náchodě, kde zůstala až do jeho zrušení po sametové revoluci. Už v roce 1979 se pracovně ocitla na Jiráskově Hronovu – řadu let dělala jeho zpravodajství a jiné potřebné profese. Mnozí si Ivanu vybaví i jako všestrannou organizátorku kulturního života na Náchodsku. Po roce 1990, po vážné zdravotní komplikaci, nastoupila do hronovského kulturního střediska a Jiráskův Hronov už měla na plný pracovní úvazek.
V 70. letech absolvovala Východočeskou lidovou konzervatoř, kde jí svět divadla pomáhali objevovat skvělí pedagogové jako Jan Císař a František Štěpánek. Na jevišti se ocitla už ve čtyřech letech (maminka ji půjčila jakési kočovné společnosti). V roli režisérky působila poprvé při Gogolově Ženitbě, režírovala řadu her i pohádek, a současný polický soubor tvoří v podstatě její divadelní odchovanci. Ivana zaujala svými hereckými výkony mj. v Čechovových Námluvách, v Kleci bláznů, v Hrátkách s čertem, v Nušičových Truchlících pozůstalých i ve slavné polické inscenaci Někdo to rád horké, v poslední době září jako Ambra ve své milované hře Tři na lavičce, kterou také režírovala.
Kromě dvanácti režií vytvořila tři desítky vynikajících rolí.
Již v důchodovém věku vymyslela spolu s dalšími spřízněnými dušemi v Polici nad Metují seniorský Klub Ostaš - připravuje výlety, přednášky, různé akce a pořady, toulavým autobusem jezdí se seniory po Broumovském výběžku, čte jim knihy na pokračování, vše pod heslem „Vesele stárnout!“. Pomáhá v novém polickém společenském středisku, stará se o kino, trhá lístky, svítí při školních představeních, hlídá výstavy a podílí se na organizaci polických divadelních her.

Formulace ocenění: za celoživotní všestrannou činnost v amatérském divadle

Místo předání: „Cenění 2015“ v Hradci Králové



Jiří Vencl
narozen 28. 2. 1936
bytem Česká Třebová, náměstí Míru 1745
mail: 1jirka.vencl@seznam.cz,

Od mládí projevoval zájem o recitaci, loutkové i ochotnické divadlo. Začínal v loutkové scéně Junáka, která byla po zrušení Junáka přejmenována na Loutkovou scénu Javorka, kam se chodili mladí začínající loutkáři ze Svitav učit, jak se dělá loutkové divadlo. Později byl jedním z nadšenců, kteří pod vedením ing. Jindry Chudého vybudovali svépomocí velice pozoruhodné, dodnes sloužící divadlo, které nazvali Malá scéna. Právě v tomto divadle byly na začátku sedmdesátých let pořádány první krajské loutkářské přehlídky Východočeského kraje. A právě tam se setkala loutkářská pospolitost s Jiříkem, pořadatelem, loutkářem, veselým recesistou, který stále překvapoval novými nonsensy, velice rád se smál, takže si vysloužil pseudonym Jiřík - Řehtačka. Na ty festivaly s přátelským loutkářským souborem, který Jiří později několik let vedl, všichni ti, kteří byli v těch letech mladí, velice rádi vzpomínají.
Jiří Vencl ovšem není a nebyl jenom loutkářem. Záhy vstoupil do Divadelního spolku Hýbl, kde uplatnil svoje recitátorské schopnosti a postupně se dopracoval i k „velkým“ rolím, jako třeba v komedii V. Šrámkové Křeslo pro hosta.
V posledních letech se Jiří věnuje drobné divadelní tvorbě, každoročně se aktivně účastní soutěží monologů a dialogů Pohárek SČDO, Memoriálu Zdeňka Kokty ve Velké Bystřici a hraje při mnoha dalších divadelních příležitostech.
K dokreslení rozsahu Jiřího zájmů připomeňme i dlouholetou aktivní činnost v Sokole, Skautu a mnohých spolcích, např. esperantistů a šachistů.
Jiří Vencl léta patří k divadelním osobnostem východních Čech. Prožil plodný život s divadlem v srdci i na jazyku, pro divadlo a spolkový život v kraji udělal mnoho. Nikoho v životě nezklamal, mnohé velmi potěšil...

Formulace ocenění: za celoživotní obětavou práci pro amatérské činoherní a loutkové divadlo

Místo předání: „Cenění 2015“ v Hradci Králové



Jaroslav Vik
narozen 18. 8. 1927
bytem Hradecká 881, Třebechovice pod Orebem

K bezpočtu legendárních ochotnických rodin, v nichž se dědí láska k divadlu, patří i Vikovi v Třebechovicích.
Ze vzpomínek kolegy Jaroslava Vika, Rudolfa Faltejska: Coby nezletilý chlapec jsem byl unesen uměleckým projevem pana Vika staršího, když z jeviště zaburácel „Ten punč, platím já!“ - Po letech mě zastavil jeho syn, také Jaroslav, jestli bych si s ním nechtěl zahrát divadlo. A tak se v polovině 20. století zrodilo naše přátelství a společně jsme na prknech Thálie mnohé podrážky prochodili.
Když jsme se poznali, měl už za sebou celou řadu úspěšných rolí. Jeho mužný zjev jej přímo předurčil k rolím hrdinským. Však jich něco oživil. V Jánošíkovi, v antické hře Čí je to dítě, byl i mohutným Janem Roháčem... Ale s noblesou dovedl hrát i postavy salonní - báječného Fadinarda, majora Chateau Guiby v Mam’zelle Nitouche… Nejlépe mu ale bylo, když mohl prokázat svůj smysl pro humor. Je málo ochotnických herců, kteří dokážou tak perfektně načasovat pointu vtipu. Byl skvělým partnerem ve hrách Voskovce a Wericha, kouzelný maršálek v C. K. polním maršálkovi, půvabný Fortunato v Poprasku na laguně, roztomilý Klásek v Lucerně.
Mimořádné ocenění patří také jeho práci při přestavbě bývalé tělocvičny DTJ na dnešní Kulturní dům v Třebechovicích pod Orebem. Nebýt jeho organizačních schopností a také přesvědčovací dovednosti, nebylo by tehdy (a možná ani dnes) v Třebechovicích kde hrát. Navíc sám na stavbě odpracoval přes šest tisíc hodin! Rukama a zadarmo.
Chápu jeho rozmrzelost, když jsme se po deseti letech vynucené nečinnosti do kulturního domu vrátili a nemohli naše jevišťátko ani zákulisí poznat. Přesto se znovu dal do práce a výsledkem byly další krásné role. Však za ně dostal na nejrůznějších divadelních přehlídkách pěknou hromadu cen a čestných uznání. Kolem divadla se točilo celé jeho příbuzenstvo, dnes i vnoučata.
Jaroslav hrál na více než sedmdesáti místech republiky, v roce 1965 účinkoval na Jiráskově Hronově v inscenaci Ze života hmyzu. Kvalitu jevištního prostoru, o nějž se zasloužil, poznali už stovky amatérských i profesionálních umělců z celé země.

Formulace ocenění: za celoživotní všestrannou činnost v amatérském divadle.

Návrh místa předání ocenění: listopad 2015 v Třebechovicích pod Orebem