Texty: Ivan Slavík o Rekviem 1988

PRAHA - BRÁNÍK
Ant.Dvořák, Rekviem - Studio pohybového divadla, v režii Niny Vangeli, tj. Jarky Hruškové, dcery Lojzy Hrušky, mého vršovického spolužáka a někdejšího kamaráda (kdysi pro mně excerptovala časopisecké verše Irmy Geisslové). Tahle produkce má prý proslulost a přitahuje diváctvo; opravdu bylo skoro plno. Ampliony hrály tu nádherno Dvořákovu hudbu, ke každému jednotlivému oddílu se odehrávala pantomimicá scéna, která 1) buď neměla s hudbou nic společného a bylo těžké hádat, co měla představovat, 2) vyjadřovala subjektivní nápady režisérky na téma smrti - jakési třesení zásvětných stínů , zmítaných sem a tam -, 3) aktuální výjevy ze současnosti - pochody s transparenty a máváním fangličkami, zatýkání a fízlování, popravování od paní H. (to zřejmě obecenstvu sedělo) -, 4) zřejmá rouhání - šest Kristů parodovalo ukřižování a šklebilo se na duši Niny Vangeli, představovanou její dcerkou; zparodovaná Kalvarie ve stylu oltářního barvotisku; apoštolové ve stylu figurek z orloje se pitvoří a nakrucují; při Agnus figury u stolu žerou a popíjejí - to by ostatně mohla být bloyovská věc, kdyby její zášť pramenila z pozice víry - ale takto celá ta záležitost na mě působila jako exhibicionismus, jako štěkání psa na měsíc. Ještě k tomu Rekviem: jestli jsem se podivil, jak ty politické parodie cenzura pustila, hned jsem byl doma, vida rouhačství. Zesměšnění svatosti, to je přece argument nad všechny argumenty, to se žádá, to se rentuje, a původci jsou "odvážní nekompromisní" bořitelé!,
Úterý 13.12. (1988), sv. Lucie.
Ivan Slavík, Hory roků, s. 532-533,