Texty: ŠEF RNOVÁ, Blanka: 50. Třebíčské loutkářské jaro. AS 14.4.2016.

50. Třebíčské loutkářské jaro

Tak tedy padesát přehlídek tří krajů prošlo a to je důvod k ohlédnutí, k rekapitulaci, i když všichni samozřejmě doufají, že vše půjde dál jak má i v příštích letech. To ohlédnutí za všemi ročníky zde představovalo promluvu paní ředitelky MKS Třebíč, vzpomínání Jaroslava Dejla, ředitele přehlídky, setkání členů už neexistujícího souboru Zdravíčko, který kdysi pod vedením chirurga Mudr Miloše Blahy tento festival založil.

Krajské postupové přehlídky | Loutkové

A pro nás ostatní vyšla brožura, výborně zpracovaná paní Mirkou Čermákovou, posledních osm let dobrým andělem této přehlídky. Víte, líbí se mi, jak v Třebíči všichni co se divadlem zabývají, udržují povědomí o tom, co bylo a kdo byl. Váží si místních lidí, mluví o nich kdykoliv se to hodí, často před dětmi. Je to milé a chytré. Všichni víme, jaký význam má udržet tradici v místním společenství.

Všechny letošní inscenace nesly spoustu práce a nadšení. Viděli jsme různé typy loutek, složité scénografie i činoherní výkony. Prostě pracovití Moraváci. Sobotní i nedělní dopoledne hrály děti. Na zkušenou přijelo Maňáskové divadlo Třešť, vedené Luďkem Kovářem. Přivezli pohádky O Budulínkovi a O zlé koze. Po vzoru marionetářů se rozhodl sympatický vedoucí souboru rozdělit interpretaci a mluvené slovo se nahrálo. Nedovolilo to příliš dětem se divadelně projevit. Přesto celek nepůsobil strojeně, ale mile a radostně. Asi proto, že děti s loutkami pracují rády a mají důvěru ke svému vedoucímu.

Tři sněhuláci, Hana Kratochvílová a Blučina. To už je za ta léta v loutkářství známá značka. Spíš velký odznak zlatý, ten by si paní Hana za svou práci s dětmi zasloužila. Letošní malé děti si v pěkné hříčce M. Pavlíka zkusily své první loutkářské kroky. Hrály zaujatě a živě, i když někdy trochu nemotorně. Přesto dokázaly svůj příběh dobře vyjádřit.

Dobrodružství pavouka Čendy, Loutkino Brno, které vedla a autorkou scény a loutek byla Kamila Prokopová. Loutkino Brno je známý, hledající soubor dětí ze Soukromé základní školy, který byl už čtyřikrát nominován na LCH. No a letos to bude popáté. Sáhli po předloze Pavla Čecha a byla to dobrá volba. Přinesl ve svém příběhu téma přátelství, v případě nutnosti až oběti. Soubor zpracoval příběh harmonicky a vytvořil působivý rámec inscenace poetickou animací. Jejich loutkářsky zpracované situace byly drobné, ale přesné. Vynalézavý hudební doprovod určitě dotvořil ducha této inscenace. Doufejme, že jim bude v Chrudimi dařit.

Děti také hrály v inscenaci známých Karafiátových Broučků, v podání Divadla Brod z Uherského Brodu. Dokonce celé rodiny se podílely na představení, které dramatizoval a režíroval Roman Švehlík. Tento výrazný herec a pilný člověk udělal velký kus práce. Dramatizace se podařila, bylo přidáno připomenutí střídajících se ročních dob a část scén byla odehrána stínohrou. Což také nebyl špatný nápad, víme, že v Broučcích je nejsilnější slovo a to spojení se stínohrou, střídající marionety, mělo dobrý důvod. Inscenovat Broučky není lehké, právě kvůli tomu nejdůležitějšímu a nepominutelnému,což jsou klidné a dobře zaměřené promluvy. Dramatického je méně. Inscenace Divadla Brod se spíše vrátila do minulosti, a to rozdvojenou interpretací, scénografií, akcentací poetických chvil. Na druhou stranu, tuto inscenaci je nutno brát jako službu etice, krásnu (z pohledu dětí) a oceníme určitě čisté, procítěné mluvené slovo. Na nahrávce taky slyšíme původní, lehce romantickou hudbu Tomáše Lekeše. Soubor by rád tuto nahrávku vydal. Jestli se to podaří, určitě tak udělá další dobrý krok ke svému dětskému divákovi.

Příběh Jiřího Kahouna U všech čertů si letos dramatizovala brněnská Bedruňka (Alena Valášková) pod režijním vedením Radomíra Prokopa. Tito šikovní divadelníci tady, myslím co se týče předlohy, sáhli vedle. Asi je okouzlila zdánlivá akčnost postav, která ale není opravdová. Je samoúčelná, nezakotvená v ničem podstatném. A tak situace působí banálně. Začátek představení vás okouzlí, uvidíte nádherný vydlabaný kmen, otevírá se krásně nasvícený. Je to originální scéna a má své možnosti, které jsou využity. Odhalíte tedy přemýšlivé loutkáře. O to víc je líto, že vlastně nemají co hrát. Zachycují se nutně na vtípcích, které ale malým dětem, kterým je to určeno, nic neříkají. Představení má tradičně pěknou, promyšlenou hudbu, hranou živě na kytaru. Tento spolek ovšem neřekl své poslední slovo, je plný energie a dobrých úmyslů.

A byla tu i další pekelná pohádka Kašpárek v pekle, divadlo Povidlo z Otrokovic. Podle starší předlohy přepsal soubor sám a hru režíroval Robert Bázika. Vzhledem k tomu, co jsem už viděla od tohoto souboru v minulosti, myslím, že tvorba pro děti není úplně jejich parketa. Ačkoliv si ten děťátkovský kabát příště stejně oblečou. Je to jejich tradice, odjakživa hrají dětem. Jejich humor, herecká razance ale směřují hlavně dovnitř souboru. No aspoň děti vidí, jak se umí tatínkové pěkně odvázat. Dámy se tu spíš drží stranou. Kašpárek v pekle má pěknou, ve více úrovních postavenou scénu, využívá i skluzavku a trampolínu. Problémem jsou loutky přivázané k jedné noze vodiče. Je to originální, ale omezující, špatně ovladatelné a svítitelné. Září spíš hlavy herců, než loutky pod nimi, jsou vzdáleny ve stínu, vedeny dlouhými čempurity. Aby se hra dětem více zapsala, potřebovala by víc upřímnosti a jasněji vybudované jednání hlavních postav. Divadlo Povidlo, to je opět zajímavý a pilný spolek, který určitě jednou překročí svůj stín.

Uherský Brod má ještě další talentované osobnosti, třeba Lenku Sasínovou. Kromě toho, že hrála tři role ve zmíněných Broučcích, spoluvytvořila inscenaci Pohádka z plakátů. Byla u úplného začátku, je to její autorský pokus. Zdramatizoval ho Roman Švehlík, se kterým se dělila o režii a spolu také příběh odehráli. Oba jsou dobří herci, Roman zde výborný! Zvládli spolu spoustu situací. Bohužel inscenace tahá za příliš mnoho nitek (malý loutkářský bonmot). Rozehrává problém starého krachujícího krámku, vztah Jakuba a Adélky, vztah muže a ženy, vánoční tématiku, je toho na nás moc. Někdy ne zcela logicky zřetězené příhody postav a (ne)navázání příběhů nás může unavit. Kdyby se vše pročistilo, neboť oč tu nejvíc jde, co se má završit?, měla by inscenace větší šanci. Má totiž své charizma.

Již pár let vede Dominika Suchánková skupinu Happy Theater Brno. Sídlí v Salesiánském středisku, stejně jako Bedruňka, jejíž jsou odnoží. Jde o šikovné dívky a jednoho chlapce, kteří užívají supervize Ladislava Miky z Bedruňky. Letos se jim v Třebíči dařilo. Michaela Hemková napsala předlohu, pohádku, Nevěřící Janek. Musí to být pohádka, protože zde jde o zázrak. A taky malý divadelní zázrak se tu přihodil : mladá autorka napsala text s etickým záměrem, smysluplně. A tak, aby se dal hrát marionetami, se kterými skupina právě pracuje. Marionety mají svou výtvarnou kvalitu. Snad jen až příliš (protože zbytečně) insitní scéna nebyla úplně sladěna s ostatními prvky inscenace. Happy Theater mě velmi potěšilo. Nejvíce svým jednoduše zacíleným záměrem, pro téma se zde hraje vše! Tak hodně štěstí inscenace Nevěřící Janek byla doporučena do programu LCH.

Písně pohnutlivé i veselé, to je titul kramářských a staropražských písní, v podání loutkového divadla Starost Prostějov. Vede je Ivan Čech, scénografii vytvořila Jitka Tláskalová, oba již dávno zkušení divadelníci. Tady, vzhledem k námětu, soubor opustil své tradiční marionety a vsadil na výpravu, která je velmi šumná a na úrovni. Oko se opravdu potěší. Také páni herci a dámy herečky jsou nebojácní a radostní. Jak jinak, představení nese muzika, která je výborně zahraná a zazpívaná. Jen škoda, že zůstalo u prostého řazení písní-výstupů a nenašly se vnitřní souvislosti, které by celou záležitost zdivadelnily. Už proto, že soubor po plnokrevném divadle touží. Ale opravdové potěšení by nastalo ve větším rozehrání loutek, které často v písních jen statují. Možná by nezaškodila i změna, překvapení, ve stále stejném štengrování dvou skupin herců, vyhazující se navzájem z jeviště. Leč nevadí, doufejme, že toto svižné představení obohatí open program letošní LCH a že nebude zrovna pršet.

Kramářských písní bylo devět, stejně jako počet představení na tomto jubilejním festivalu. Jak jsem ho za poslední roky poznala, je to festival, který dýchá poctivostí a přesvědčením, že hrát loutkové divadlo dětem je správné a zdravé.

„Třebíčskému loutkářskému jaru přeji další roky krásných setkávání těch nádherných bláznů, kteří jsou ochotni ve svém volném čase oživovat loutky a přibližovat dětským divákům (a nejen jim) kouzelný svět pohádkových příběhů. Svět, který rozvíjí fantazii a je naplněn osobním setkáním herců a diváků.“ Toto napsal do sváteční brožury Jarda Dejl (krásně, že?) a já a můj muž Karel se s radostí připojujeme. A přejeme všem mnoho divadelního štěstí.

Autor: Blanka Šefrnová