Texty: ZUNTYCH, Ondřej: Být na cucky a zkusit přežít. Olomoucký deník, 28. 11. 2007, str. 17

Být na cucky a zkusit přežít
Olomoucké studentské Divadlo na Cucky funguje i přes občasné potíže již několik let

OLOMOUC - Nadšení, amatérství (nikoli amatérismus), vzájemné obohacení a kamarádství. Tak nějak by se třeba dala shrnout do pár slov tvorba olomouckého Divadla na Cucky. Nemají peníze, nemají stálý prostor, ale mají elán, a proto hrají. Všechno ale mohlo být jinak.

Asi dva roky se různí divadelní nadšenci scházeli v olomouckém Domě armády, „ale nic neudělali. Pak jsem přišel já, prohlásil se za režiséra, přejmenoval divadlo a do půl roku bylo představení,“ říká směle někdejší režisér souboru Lukáš Večerka.

Soubor s názvem na Cucky, což mělo vyjadřovat přístup k divadlu, jak k tématům, tak formě, skončil s hrou rakouského dramatika Felixe Miterrera Účtování v domě božím v roce 2003 na přehlídce souborů Armádních domů v rámci Bechyňského kulturního léta třetí. To byl začátek.

Víme, kam jdem?

Soubor potom nastudoval hru Kolář(ž) neví kam jdem? složenou z básní Jiřího Koláře. Představení žánru divadla poezie režíroval Večerka, tehdy ještě student Slovanského gymnázia. Inscenace mělaúspěch, vyhrála krajské i celostátní kolo festivalu poezie Wolkrova Prostějova, čímž získala nominaci na festival amatérských divadel Jiráskův Hronov.

Možnost představit se dostala i na Mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. „Byl to asi nejúspěšnější kousek na Cucky,“ hodnotí Večerka.

Jednu z postav ztvárnil i tehdejší gymnazista Jan Žůrek, jenž nyní soubor vede. Úspěch hry, kterou s ostatními Večerka nazkoušel v sále Domu armády, ho prý přesvědčil, že divadlo má smysl. „Byla to velká motivace do budoucna. Zcela jsem divadlu propadl a rozhodl se mu dál věnovat,“ vzpomíná.

Záhy šly věci dost rychle. Šéf tehdejšího Divadla Tramtarie, které sídlilo v budově hodolanského divadla (bývalé Studio Hořící žirafy Davida Drábka), Michal Zetel nabídl souboru spolupráci. Mezitím se ale původní ansámbl Divadla Tramtarie rozhodl skončit a odejít zpět do Brna, protože nezískali dotaci.

„Najednou se naskytla v podstatě jedinečná příležitost mít vlastní divadlo. Už tedy ne při Domě armády, kde jsme zkoušeli dřív, ale být ve vlastních prostorách, vymýšlet si vlastní program. Šli jsme tedy do Hodolan místo původní Tramtarie.“ Značka Tramtarie tedy nezanikla, jen se proměnili členové.

Zajatci systému

V mezičase šel Večerka do Brna na JAMU a Žůrek uvedl inscenaci vlastní hry Anna co teď? a odbyl si tím svou režisérskou prvotinu.

Na Cucky v divadle na periferii města koexistovali jako Ateliér autorské tvorby (AAT) Divadla Tramtarie zároveň se skupinou několika studentů katedry mediálních, filmových a divadelních studií. Ti jsou v současnosti zapojeni do provozu Divadla Tramtarie ve Slovanském domě.

„Působili jsme tam spolu půl roku, od začátku mi ale přišlo, že jsme dvě vyhraněnější skupiny,“ vybavuje si Žůrek. Večerka to vidí podobně: „Tvořili jsme půlku souboru, rozdíly tam samozřejmě byly. Nicméně co si pamatuji, byla to naše nejlepší sezona.“

Další hrou byl Systém, příběh o lidech zachycených v síti televizních obrazovek, manipulace a reklamy, kde se stávají jen mechanickými loutkami, které se různými způsoby snaží ze systému uniknout. V Hodolanech postupně přehráli i všechny předešlé inscenace.

Když už bylo jasné, že divadlo nemá na provoz peníze a že na tomhle místě končí, uspořádal AAT přehlídku svých projektů Inventura obecného vkusu. Tím se s domem u rušné křižovatky, který je dnes pokryt reklamními plachtami coby inzertní plocha, rozloučil.

Pak následovalo krátké působení v Divadle hudby. Tam na Cucky odpremiérovali hru ruského romanopisce Jurije Mamlejeva Šatuni. „Šatuni šlo naprosto proti představám Tramtarie, určité rozpory se vyhrotily a Večerka a já jsme odešli,“ říká Žůrek.

„Byl to asi náš zatím nejrozsáhlejší projekt, který byl ale od začátku problematický. Zejména proto, že zkoušky v Divadle hudby byly drahé. A bez zkoušení divadlo neuděláte. Problém s námi měla i samotná Tramtarie, nakonec byly asi jenom tři čtyři reprízy, pak to bez vysvětlení stáhli,“ vzpomíná zkušenost, která nakonec stála za definitivním rozchodem s Tramtarií.

Nesouhlasili s dramaturgií, ani se způsobem, jakým mělo být divadlo vedeno.

Hledání nové tváře

Žůrek, student filozofie a divadelní vědy, pokračoval se skupinou mladých lidí, povětšinou žáků dramatických kroužků a studentů univerzity. Celý další rok se několikrát týdně scházeli v „armáďáku“, v konviktu nebo v parku a zkoušeli různá herecká i jiná cvičení, prováděli drobné experimenty, až našli společnou myšlenku.

Byla z toho HRA - variace na téma úzkost. „HRA měla hodně fanoušků, ale i lidí, co to vůbec nepřijali. Nicméně podle mě to šlo z nitra lidí, co se na tom podíleli. Něco takového vždycky potěší.“

Chuť do další práce vyústila v představení v Bezručových sadech HRA - variace na život. Komediální kus vycházející z libreta Mozartovy opery Kouzelná flétna, v němž hrálo devět dívek a muzikant, potom rozesmál publikum na Svátku bláznů ve Veselí nad Moravou i na Divadle evropských regionů, v obou případech opět pod širým nebem.

Zatím poslední premiérou na Cucky byl prázdninový počin v duchu konceptu site-specific jménem HRAna ŠÍLENSTVÍ na zřícenině kartuziánského kláštera v Dolanech. Po prázdninách následovala příprava kabaretu, který bude mít premiéru příští týden.

„Nesnažíme se jako někteří tvářit profesionálně, abychom přilákali diváky,“ porovnává Žůrek. „Naši herci nejsou profesionálové, ale jsou šikovní. Někdo šel i herectví studovat,“ dodává. Vazby podle něj vznikají spíš přátelsky, nejde jen o to naučit se hrát, ale i o jakési obohacení.

Divadlo nemá jednoznačný repertoár, každý občas hraje, občas ne. Peníze většinou seženou sami, jde přeci jen o tisícovky. Finanční nenáročnost je zároveň svazující i osvobozující. Na nikom nevisí.

„Kdyby byl větší projekt, asi bych peníze získával přes Divadlo Konvikt, jinak to zaplatíme ze vstupného. O sponzorovi nepřemýšlíme. Z divadla na Cucky se podlemě může ze dne na den stát repertoárové divadlo. Chce to ale neobyčejnou nabídku nebo nutnost,“ uzavírá.

Kabaret se olomouckým divákům poprvé představí v pondělí třetího prosince v olomoucké hospodě Kaldera. Začíná se v 19.30 hodin, vstupné je 50 korun.

Ondřej Zuntych