Texty: PRŮŠA, Alexandr: Z festivalu divadelníBAF! počtvrté: Poslední den AS 23.11.2015.

Z festivalu divadelníBAF! počtvrté: Poslední den

Poslední den festivalu nám slibuje, že se již brzy budeme moci vrátit do svých „normálních“ životů, ale příliš se nám nechce, ještě bychom pár dní zůstali pod náporem divadla… nicméně ať chceme nebo ne, beztak už nám při pohledech po různých zákoutích kulturáku v hlavě běží, co vše bude třeba uklidit, odnést, vrátit a tak. Také se čím dál častěji bavíme o tom, co příští rok určitě uděláme jinak (nebo stejně).

Činoherní | Experimentální | Hudební

Den začal představením Spolku DivOch s tématem nesvobody a věčného špiclování za komunismu. Komunismus, totalita či nesvoboda byla ztvárněna herečkou, která procházela dějem, ovládala jeho aktéry a nic dobrého jim nečinila. Nad pojetím se posléze vedla diskuze, jestli to není příliš jednoduché sdělení; přece jen, ukázat dnes, že za komunismu byli na některé lidi nasazováni tajní agenti, není tak provokující (či objevná) věc, jako v sedmdesátých letech, kdy Škvorecký svou předlohu napsal. Zajímavé ovšem je, jak si všimla Káťa Baranowska, že to byla již třetí hra na letošním festivalu, která se totalitou zabývala. Možná tedy, že téma, které dříve tolik netáhlo, nyní přichází na přetřes. Uvidíme.

Druhé představení dne bylo zároveň úplně prvním muzikálem na BAFu vůbec a na svědomí ho měl soubor Zpátečníci a kapela Magnetikum. Představení to bylo zdařilé, na nedělní dopoledne jako dělané – poněkud nenáročné, ale svěží, vtipné a s velkým drajvem a energií. Pravda, to za předpokladu, že některé okamžiky byly míněny jako určitá nadsázka až jemná parodie, neb samy za sebe by neobstály. Rozbor však potvrdil, že právě tak to bylo míněno. Soubor vede Ivana Sobková (stejně jako o den dříve hrající KUK!) a v obou případech klobouk dolů. Při diskuzích k oběma představením mluvili především sami herci, oba soubory zůstávaly téměř celý festival, účastnily se rozborů… myslím, že takový přístup a zájem o divadlo přispívá k velmi dobrým výsledkům. Jak poznamenal Petr Váša (v jiné diskuzi), dělat amatérské divadlo znamená dělat ho s láskou, tedy i s potřebnou péčí. Za pět ročníků BAFu už jsem zažil dost těch, co přijeli, zahráli a ještě v půlce rozboru odjížděli (neb ve druhé půlce se řešilo něco jiného, tak nač zůstávat). Na čestné výjimky si nepamatuji, že by hry těchto souborů patřily ke zdařilejším.

Předposledním vystupujícím bylo divadlo P.U.D. a už jen fakt, že divadlo žije a funguje, mě těší, kdysi dávno jsem ho na fakultě zakládal (a také již dávno předal nástupcům a opustil). Předvedlo nám autorskou hru, která byla pravda více přehlídkou křiku, hysterie a absurdity, tedy i rozbor přinesl několik hodnocení, která mohla soubor pramálo těšit. Byla však vyřčena ve víře, že by divadelníky mohla posunout dále, pokud se nad nimi zamyslí, ve víře, že je lepší tvrdá nepříjemná pravda (ve smyslu upřímnosti), než několik neurčitých frází.

Wong-hou je jméno souboru, který náš festival uzavřel, autorskou variací na děti ze stanice ZOO. Soubor a jeho herectvo je spíše na začátku své divadelní cesty, což bylo místy znát, ale zhoštění se poměrně náročného tématu zvládl se ctí. Diskuze se souborem zdála se býti pro něj přínosná a to jsou ty chvíle, kdy mám vždy chuť vidět za rok, za dva nějakou jeho další tvorbu. Tak třeba na některém z příštích BAFů…

Festival skončil. Je to ta chvíle, na kterou – a už i to je klišé – slova nestačí. Vždycky je pro mne zvláštní, když čtyři dny stráví něco, co tým šesti lidí chystal skoro celý rok. Je zvláštní, když v jednu chvíli stojím uprostřed sálu plného divadelníků, nadšení pro věc, radostí, ale i nervozity a smutků, když je všude živo, plno lidí, spěchu a úkolů, které se musí udělat co nejdříve… a chvíli na to zamykám poslední dveře prázdného, uklizeného a tichého kulturáku a odcházím. Inu, slova vskutku nestačí, nemá proto cenu kupit další a další. Díky všem, co jste byli u toho, a za rok zase!

Autor: Alexandr Průša