Texty: PRŮŠA, Alexandr: Z festivalu divadelníBAF! poprvé: Co chtějí divadla? AS 20.11.2015.

Z festivalu divadelníBAF! poprvé: Co chtějí divadla?

Máme za sebou první den festivalu, v něčem skromný, v něčem pestrý, určitě však již je o čem psát, o čem přemýšlet, ideálně tedy v opačném pořadí. Formou mého textu budiž několik zápisků jednoho z organizátorů psaných v různý čas v různých místech a rozpoloženích.

Činoherní | Experimentální | Hudební

Malé představení na úvod

Abych nebyl za nezdvořáka, trochu festival představím. Jsme nepostupovou, nesoutěžní přehlídkou, na čem si zakládáme, jsou rozborové semináře, o každém představení se bavíme asi půl hodiny, a pokud má divadlo zájem i odvahu, může si vyslechnout hodnocení a kritiku nezaobalovanou do různých obezliček, mířící na problémová místa inscenace, samozřejmě z pohledu lektorů. Lektory letos jsou Káťa Baranowska, Eva Spoustová a Petr Váša. Letos máme pátý ročník a vlastně poprvé jsme vyrazili z centra Brna do Líšně, klidné čtvrti na okraji a sami jsme tak zvědavi, co to udělá s diváckým zájmem.
Přijet, zahrát, odjet

Už druhý rok po sobě je zájem divadel o festival takový, že jsme přemýšleli, jestli nepřistoupit k nějakému výběru, program by pak byl méně našlapaný, nemuseli bychom se trápit se čtvrtkem a pátečním dopolednem, kde tradičně bývá nejméně diváků a i skládání programu je všelijaké. Zatím jsme si vždy řekli, že do programu zahrneme všechna divadla, vždyť je to v souladu s cílem našeho festivalu. A už druhý rok se nám to trochu vymstívá, když některé divadlo odřekne téměř na poslední chvíli.
Na každý ročník spekulujeme, jak to vymyslet, aby bylo pro koho hrát. Nechci tedy dělat dojem, že u nás se hraje zásadně jen do prázdného sálu, ale za festival vždy tak tři taková představení z patnácti, šestnácti máme. Člověk jde na podium uvést divadlo, těší se na publikum, má připravený nějaký vtípek a pak pod sebou vidí jen pár hlav, slyší mrazivé ticho a říká si, jak je to nepříjemné. A to je jen pár vět, nikoli celé představení. Ideál je, pokud soubory zůstanou déle, než jen na své představení a rozbor, to se pak hlediště plní samo a dost přehlídek takto funguje. U nás se z nějakého důvodu tohle daří spíše zřídka. Nevím, co to znamená. Třeba něco děláme blbě. Ale beru to tak, že k nám jezdí divadla, která mají zájem se něco dozvědět, diskutovat. Že by chtěla diskutovat jen o sobě? Nebyl čas? Nezajímalo je, co dělají jiní? Nevím. Ale to jsou jen tako čtvrteční úvahy, na víkend to by to jako vždy mělo být lepší.
Už se hraje

Máme za sebou první tři představení a více se od sebe už asi lišit nemohla. To mě na festivalu baví, jak neděláme žádný předvýběr ani témata ročníků, člověk do poslední chvíli někdy zcela neví, co které divadlo předvede, jaké bude. První soubor, Divadlo Hysterie, dvou mladých a sakra talentovaných kluků vystřihl komedii plnou nápadů, energie, vtípků, zcizováků. Bavit devadesát minut ve dvou lidech ve skoro prázdném sále, to je pane výkon. Druhé, Divadlo Na stromě, zahrálo krásný, poetický text, tam se naopak zdálo, že energie místy spíše chyběla. Rozborový seminář pak nejvíce řešil, jestli si lze s takto náročnou věcí vůbec obstojně poradit, to by byl oříšek i pro profíky. Poslední představení dne zase zavdalo k diskuzi o uvěřitelnosti postav a situací, o gestech, která někdy působila spíše křečovitě a nuceně, o pohybu na jevišti a držení těla. Jelikož jsme byli na samém konci dne, rozbor se protáhl v delší diskusi. Zdálo se, že soubor baví a zajímá, a to je dobře, právě proto festival děláme.
Toliko k prvnímu festivalovému dnu. I druhý slibuje zajímavé zážitky. Jedno divadlo bude hrát poloimprovizovanou hru s loutkami, druhé se ukáže v rámci „malého nanečista“ (což je vědomý odkaz na libereckou přehlídku), kam nám jezdí divadla s představeními, která nejsou zcela či vůbec hotová, ale chtějí právě v této fázi slyšet, co tak dál, co ještě změnit. A poslední bude asi docela dobře známé slavičínské divadlo. Jsem zvědav a těším se.

Autor: Alexandr Průša