Texty: ZÁMEČNÍKOVÁ, Ema: Přehlídka dětských recitátorů Pardubice, 15.-16., 20.-21. dubna 2015. Deník Dětské scény, č. 0., str. 20-22, 12.6.2015.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ
PARDUBICE, 15.–16., 20.–21. DUBNA 2015

Záznam vzpomínek, dojmů a postřehů

Středa 15. dubna, I. kategorie
Brzy ráno jsem se vyhnula vlakovým výlukám mezi Hradcem a Pardubicemi. Myslím na děti mířící na stejné místo jako já, i na je doprovázející dospělé, zda vlakový chaos nezabrání klidnému zahájení přehlídky. Dorážím do Domu hudby – u improvizovaného bufíku posedává velký houf klidných doprovodů recitátorů, děti pobíhají bez zlobení po chodbách – České dráhy mohou mít klidné svědomí. Otvírám dveře s nápisem Porota, v místnosti zalité jarním sluncem, nosy v papírech, sedí (stále se svým vzhledem holčičky od Zmatlíkové) Jana Trojanová a Petr Kouba. Znám je oba z loňských ročníků, Jana na pardubických recitačních soutěžích vyrostla, nyní je hlasatelkou na Vltavě, známe se i z Wolkerova Prostějova, Petra vídám jen v Pardubicích, je moderátorem v rádiu Regína – hm, to neposlouchám, neznám, ale tady na přehlídce na mě vždy příjemně zapůsobil jeho citlivý pohled odjinud. A Hanka Cihlová z knihovny, patřící již neodmyslitelně sem, těšila jsem se na její vyzařování klidu a pohody. O všechny, tudíž i o porotce, pečuje s velkou upřímností, ostatně, většinu jich zná od malinka, Janu a Petra určitě. Vnímám nás dvě po těch letech jako sehranou dvojku, moc příjemná spolupráce. Jana s Petrem odkládají papíry, Hana nabízí pohoštění, švitoříme, máme radost ze setkání, místnost se zdá ještě slunečnější. Posléze Jana odchází (je 9.30) za dětmi na rozmlouvačku, tentokrát se já soustředím na seznam recitátorů. Texty nemáme, ty v Pardubicích odevzdávají recitátoři až před samotným přednesem, podle autorů a názvů textů se zatím nedá úroveň odhadnout, v dramaturgii zatím nic objevného, uvidíme… Od dětí se vrací rozsvícená a rozehřátá Jana: jsou to miminka a ňuňánci!, jásá, pak ale podává o dětské recitátorské sešlosti přesnější zprávu – děti jsou živé, uvolněné, těší se, až na jednu holčičku – je jí špatně z auta.
Odcházíme do malého sálku v druhém patře, s velkým klavírním křídlem a s obrovskými okny, je jimi vidět renesanční zámek a pod nimiž hlučí Sukova třída, proto je nutné je občas důkladně zavírat, zahlédnu Aničku Kučerovou, jak se ujímá role Zavíračky, znám ji, skvěle recitovala, učila na lidušce…Má tady někoho? Hana zahajuje, ukazuje se, že její zjev maminkovskotetičkovské knihovnice poněkud klame, projevuje se její příjemně kořeněný specifický humor a dávka dramatického talentu, je zřejmě i skvělou manažerkou, vždyť tolik sladkostí pro každého a velké množství cen pro oceněné nikde nemají… Nejvíce si u ní cením prosazení možnosti uspořádat každou kategorii v jiný den, málokde to tak mají, nikdo nereptá, nikdo neklade argumenty, proč to nejde, na vše je dostatek času – na ranní přípravu dětí, na přehlídku bez zbytečného kvaltování (musíme stihnout oběd v jídelně!, nic nám pak už nejede!, ředitel nezaplatí, neuvolní, není supl, není, kdo by s dětmi jel….) a zejména na povídání s dětmi, s jejich rodiči a pedagogy. Tahle báječná Hana tedy zahajuje, chválí Svitavy, že poslaly včas texty, předává všem moudrost Nechval dne před večerem a ženu před smrtí (šeptnem si s Janou: to neznáme!) a děti recitují.
I přes neustálé prosby o zpomalení nasazují dost velké tempo, přesto si stíhám poznamenávat postřehy:
- vůbec… spěchám, spěchám… kam?
- čím to je, že texty Jiřího Žáčka tolik svádí k vlnkování a kolovrátku? Až budu mít čas, tak si ty svody musím pojmenovat
- před svým vystoupením se rozpláče jedno děvčátko, necháme je odpočinout, pak recituje bravurně!
- mám nový termín: vypravování pro sebe! Vypravěč se textem baví, je na něm vidět radost, ale zcela zapomněl na diváky
- na začátku se příliš energeticky nasadí, pak se nedá gradovat a křičí se
- poněkud těžkou pozici má tichá, ale šikovná Gábinka, recituje totiž po výrazné osobnosti – Martinovi s nekrotnou energií
- dva nešvary přímých řečí: 1. zcela zmizí a nevíme, která postava mluví, 2. křičení, přehrávání, ale stejně nevíme, kdo mluví
- dát důraz neznamená jen vykřiknout slovo nahlas (to slovo mi podtrhla paní učitelka), jeho dominantnost se musí s vědomím celku i prožít
- vypravěče evidentně příběh baví, raduje se v něm, ale spěchá, přímé řeči nerespektuje. Slova radostně chrlí ze sebe, hlava nehlava
- pořád to kouskování vět! Tam, kde je čárka, i kde není, značím si v textech každé klesnutí hlasu, ať mám materiál do semináře
- ach ty KONCE! Útěky před dozněním přednesového výkonu, polknutí posledních, přitom důležitých, slov, nebo domluvit a zůstat rozpačitě viset
v prostoru
- ach ty ZAČÁTKY! Když se uhoní a recitátor dostatečně nesdělí divákům obsah expozice, už se publikum nechytne
- jak to, že v okresních kolech tolik dětí nikdo neupozornil, že nejdříve říkáme jméno autora pak název!
- když se věta nakouskuje, nejde udělat její vyvrcholení
- nevypráví se, ale odříkává…
- pozor na texty, jejíž interpretace stojí na dialogu! viz poznámka k přímým řečem
- spěch je v přednesu vrah sdělení
Děti domluvily. První půlka, druhá půlka. Úroveň je vysoká, pochvalujeme si, vybíráme 4 děti na diplom a 8 na čestné uznání, celkem 12 oceněných z 21. Není to moc? Hanka hlásí: Cen mám dostatek! Samozřejmě, jak jinak. Píší se ocenění, pije se káva, jedí chlebíčky, o nic nejde – děti z I. kategorie již nikam nepostupují. Všichni jsou naposledy svoláni, rozdávají se účastnické diplomy, každý dostane perník, my, lektoři, čokoládu. Hana chválí firmu, která mňamky dodala (zařídila její sousedka), vystupují muzikanti (stále nikdo nespěchá! zázrak!) a Jana Trojanová. Totiž: Hanka letos přišla s novinou, s okénkem hostů! (Hm, hm, jak dlouho jsem nerecitovala na veřejnosti, uvidíme, třeba se z toho vykroutí) Jana mluví o setkání s Jiřím Žáčkem, recituje jeho, pro mne neznámou, báseň. Docela ujde, ta báseň, Jana je skvělá. Předáváme ceny, děkujeme učitelům a rodičům a Haně, ona děkuje nám a je seminář. Rozhlížím se kolem, nikdo neutek? Ne… Každý z lektorů jdeme do jiného rohu, děti spolu s doprovodem nás obchází, model známý z národního kola recitační části Dětské scény. Všichni jsou chápaví, poučení, nebo alespoň vstřícní, děkují mi, já děkuji jim, rozcházíme se jako přátelé. Dověděla jsem se, proč došlo k některým přestřelům – bohužel velmi často na základě respektování rad porot okresních kol: „Když se název shoduje s prvním veršem, říkej dřív název a pak autora!“, „Děláš moc gesta, raději text jen odříkej, porota v kraji tě za to pochválí, nesnáší gesta!“ „Vezmi si prózu, ne básničku, próza se teď nosí!“ Krčím rameny, nevím, co mám na to říci.
Holčičce, která začátek jen tak odříkala a v konci zazářila, bylo špatně od žaludku z auta, Anička tu asi nikoho nemá.
První pardubický den je za mnou, odjíždím spokojená a natěšená na zítřek.
Čtvrtek 16. dubna, III. kategorie
Cesta s těžším batohem na zádech (odjíždím odpoledne do Brna, tam IV. kategorie a soubory s Luďkem Richterem) proběhla v klidu, České dráhy opět nezdržely ani mě, ani recitátory, zase dorážím jako poslední z lektorů (jen počkejte na poslední ráno, spím v Pardubicích, vyhraju!). Dnes nerecitují děti ze II. kategorie, jak by se dalo předpokládat, ale ze III. – údajně kvůli přijímačkám, vystoupí i jedna dívka ze IV. kategorie, odjíždí do ciziny (může? samozřejmě, může!, nesmíme na ni ale v úterý zapomenout…), zkoumáme s Janou a Petrem seznam, děti mají připravené dva texty, krom názvů, objevujících se téměř v každé přehlídce, pár neznámých, to vždy potěší, objevuji svou zamilovanou báseň od Belly Achmadulinové, na III. kategorii je náročná, hm, uvidíme. Jana předává postřehy z uvolňovací hodinky – hodně dětí se nezapojilo, stály stranou, mimo kroužek se ocitala zejména Bára, Jana ji zná: má nějakou indispozici, nějaké to „dys“, obdivuhodná práce maminky, holka se dostala až do kraje! Chvíli obdivně mlčíme, ale Hanka nás už něžně popohání, jdeme za dětmi. Zámek je na svém místě, Anička je tady taky, vidím mnoho dalších známých vstřícných tváří, ale i neznámých, taky vstřícných. Hana zahajuje, chválí Svitavy, že vzorně poslaly texty, upozorňuje děti: „Zvolte jako první text sobě bližší, u kterého cítíte větší potřebu nám ho sdělit! (to je hezká formulace, tu si musím pamatovat), Bůh nám k tomu dopomáhej a začínáme.“
Postřehy z III. kategorie, které se neshodují s postřehy z I.:
- horší úroveň oproti první kategorii, hodně se jen odříkává
- když tím nepodpoříme celkové vyznění, nelze citově podléhat významu jednotlivých slov (např. slovo smrt neříkat tragicky, smát se s úsměvem atd.)
- opět se objevuje polykání důležitých slov, zejména v konci
- nepřirozené vykřikování několik slov ve větě
- Bára mluví nahlas od začátku, nemá kam jít, moc křičí, hned ji poznávám, i její maminku v publiku
- nelze u smutných textů propadat sentimentu, vzniká nebezpečí banality až kýče
- výstavba! – nutno myslet celkově na celek, vědět kam jdu, co chci říci, téma, téma, téma, o čem to je?
- text se asi líbil paní učitelce, je dojemný, ale recitátora zjevně nebaví, asi neví, co říká
- nepřítomné oči do dálky, naopak těkání očima po divácích, myslím na Šárku, její sluníčka na hrudníku, ta jsou řešením pro mimokoukavce a těkavce
- Tuwimova báseň Lokomotiva se mi líbí, ale nelze jít jen po jejím rytmu
- recitátor by měl dát najevo svůj vztah k postavám, k ději, na čí straně stojí, koho má rád, koho nerad, komu fandí
- představa, ta je důležitá…
- nudná povídka Šimka a Grossmanna, když recitátora tento humor nebaví, proč si ho zvolil?
- Polednice od Jiřího Suchého nevychází, vlastně to je pro tak staré recitátory náročný text, musí v něm cítit humor Suchého
Konec prvního kola. Jdeme do porotovny, procházíme výkony, hodně se s Janou shodneme, mluvíme jedna přes druhou, ale nějak nám to nevadí, když se Petr nadechne, zmlkneme, moje milovaná báseň od Achmadulinové zaplakala, náročná na tuto kategorii. Do druhého kola vybíráme 9 dětí a děvče ze IV. kategorie (nesmíme na ni zapomenout při vyhodnocení její kategorie!). Druhé kolo je mnohem lepší, Natálka, která se nám líbila (Karel Čapek: Bajky), si nezvolila jako druhý kvalitní text, ale je vidět, že je dobrou vypravěčkou, v národce bude stejně říkat jen jeden, Karolína je lepší, vypráví hezkou bajku (J. Vladislav a V. Stanovský: O lvu,jak učil správně dělit), tak ji posíláme do Svitav taky, jen musí lépe zdůraznit motivaci lva asi v půlce textu, ona zná text podrobně, divák však ne. Dále vybíráme tři děti – získají diplom bez postupu, a dvě pro čestná uznání (není to moc na ne moc dobrou úroveň? Ále, co je dobré, nutno pochválit, cen máme dost!
A tak jsou oceněné i děti s otazníkem). Po chvilce je vyhodnocení, úžasně hraje na kytaru chlapec z konzervatoře, Petr čte Macourka (hmhm, já mám štěstí, v pondělí v okénku porotců vystoupí Klárka), následuje déšť sladkostí a předání cen a důležitých papírů, opět nikdo nespěchá a neutíká, jak je to možné?, děkuje se vzájemně. Seminář má opět smysl, nikdo se nehádá, nevysvětluje, nevyčítá, několik recitátorů s doprovodem důsledně obchází všechny lektory. Nakonec shromažďuji názory na recitátory od Jany a Petra, dodám i své, pak vše rovnám do souvislého hodnocení, Hana je přepíše na evidenční listy. Beru baťoh, loučím se s Petrem, ten v pondělí nebude, místo něj Klárka (vystoupí v okénku hostů!) a vybavená svačinou od Hanky odcházím na vlak do brněnských Lužánek.
Na celostátní přehlídku do Svitav postoupily Natálie Finsterlová ze ZŠ Jevíčko s texty K. Čapka Bajky a R. Krátkého Kocourkovské povídačky a Karolína Syrová (Dramatická školička Svitavy) s texty J. Vladislava a V. Stanovského O lvu, jak učil správně dělit a M. Macourka Slepice.
Pondělí 20. dubna, II.kategorie
Ráno jedu s Klárkou Litterovou autobusem a ani jedna jsme o druhé nevěděla, mrzí nás to, neboť si máme co povídat, známe se od nepaměti, Klárka byla mojí žákyní. Jana Trojanová je již na místě, než odejde za dětmi, všechny čtyři i s Hankou si uděláme ženskou chvilku při prohlížení fotografií ze svatby syna Hanky. Klárka zapomněla na okénko hostů – nakonec tedy budu muset vystoupit přece jenom já. Okoukneme seznam textů, jednotlivý výběr je zajímavý, děti dle Jany uvolněné a natěšené, rozněžněné ze svatebních fotek odcházíme do sálku. Hana zahajuje, chválí Svitavy, vzpomíná na významné osobnosti, které v minulosti též v Pardubicích recitovali (a kam to dotáhly!) a na pomyslné jeviště přichází první recitátorka. Je vidět, že ji být první moc nesedí, ale v půlce textu se uvolní.
Postřehy z kategorie II., které se neshodují s postřehy z I. a s III.:
- děti se snaží mluvit nahlas a velmi často křičí, důvodem asi je neuvědomění si, že sálek je malý a že není nutné tolik napínat hlasivky. Dobré je před přehlídkou si prostor vyzkoušet, i když někdy ani to nepomůže, tréma a snaha o co nejlepší výkon udělají své
- recitátor předbíhá očima text: myslí na to, co bude následovat a výraz tváře neodpovídá právě sdělovanému
- vypravěči mají chaos v dialogu, ztratí přehled, kdo mluví
- dlouhý, dobře naučený text zpaměti: vypravěčka mluví s jistotou a sebevědomím, ale nic textem nesdělí
- necharakterizovat zlobu křičením a tlačením na hlas!
- ACH TY TEČKY! Přehlížení teček v textu, nebo naopak klesání hlasem tam, kde tečka není. Často tím stírají přednašeči styl autora, dramatičnost (u krátkých vět), napětí, melodičnost řeči atd.
- co s naučením v bajkách? Ukončit příběh tak, aby se publikum neroztleskalo a promyslet důkladně, jak naučení sdělit, důrazy, intonace atd. Neříkat je jako nepodstatné.
- často děti uvádějí i překladatele, těším se, až je za to pochválím!
- úryvky z knížky Z deníku kocoura Modroočka jsou nebezpečné, jedná se o monolog kocourka a děti mají někdy tendenci zahrát kotě (kdysi jsem viděla i namalované fousky!), posouvají přednes do jakéhosi hereckého pitvoření
Odrecitovalo 22 dětí, druhé texty děti v II. kategorii nemají, naše ženská lektorská trojka musí rozhodnout o postupech do národního kola už nyní. Jsme spokojené, opět je z čeho vybírat, kromě dvou postupujících udělujeme jeden diplom bez postupu a pět čestných uznání. V okénku poroty předvádím dětem mechanického brouka, kterého jsem dostala od básníka a výtvarníka Petra Nikla, přednáším jeho Záhádky, jsem na sebe pyšná, ale velký dojem jsem asi neudělala – na potlesk mám ucho. Více zapůsobím v semináři, opět velmi vydařeném a plném zájmu jak dětí, tak jejich dospělých. Naformuluji odůvodnění postupujících recitátorů do evidenčních listů (je těžké něco napsat krátce….) a odcházím na procházku po Pardubicích.
Do celostního kola Dětské scény ve Svitavách pojede Agáta Dušková (ZŠ Zámecká Litomyšl) s textem Martiny Drijverové Starosti a Hana Kočová ze ZŠ Ústecká z České Třebové s textem Miloše Macourka Housenka.
Úterý 21. dubna, IV. kategorie
I když spím v Pardubicích, opět přicházím z lektorů poslední, Jana přiznává, že dlouho chodila kolem Domu hudby, abych měla možnost ji předběhnout… Zdravím se s Josefem Vránou, hercem z pardubického divadla. K lidem z profesionálních divadel coby k lektorům dětských recitačních přehlídek nemívám důvěru, dle mé zkušenosti většinou nemají přehled o specifikaci a podstatách dětského přednesu, často upřednostňují výrazné hvězdičky, často sami přednes nikdy nedělali a očekávají od dětí herecké výkony. Pan Vrána je však výjimkou, možná proto, že má zkušenosti s recitací z dětství a i nyní ze svého rodičovství, vzpomínám, že jsem ho zahlédla se synkem i na Dětské scéně. Dnes on vystoupí v okénku poroty. Pochlubím se přítomným dárkem od kolegy z konzervatoře – brožurku z roku 1946 Sborová recitace, objevuji v ní ledacos platného i pro současnost, i když by zřejmě autor při návštěvě dnešního Wolkerova Prostějova asi omdlel hrůzou a pojem divadlo poezie zřejmě vůbec neznal. Dnes je ale dnes, odcházíme do sálku a věnujeme se současnému recitačnímu dění. Anička tu je opět, ale dospělých je méně, děti jsou starší, zřejmě se jejich doprovody nebály je nechat samotné. Hana chválí Svitavy za poslané texty a uvádí předskokanku – děvče, které v čase svého okresního kola bylo nemocné, velmi se těšilo a nemoc je zaskočila, Hana jí tedy dala možnost svůj text říci v krajském kole, samozřejmě bez naděje na jakékoliv ocenění. Připadá mi, že je to dobrý nápad, jak otupit pro někoho nepříjemné recitování jako první. A vzpomínám na recitátorku ze IV. kategorie v cizině – recitovala ve čtvrtek a nesměli jsme na ni zapomenout.
Postřehy ze IV. kategorie, které se neshodují s postřehy z ostatních kategorií:
- po prvním kole jsme pozitivně vyděšeni – krom čtyř recitátorů z 18 vysíláme všechny do druhého kola, a už nyní se nám jeví několik adeptů na postup! Volám na ústředí, zda není možné vyslat do národního kola více recitátorů než dva, ale propozice vznikly proto, aby se dodržovaly, což všichni chápeme, ale nevíme, co si počneme. Po druhém kole však zjistíme, že málo recitátorů předvedlo plnohodnotně oba výkony, čímž se nám rozhodování o postupu značně usnadnilo.
- text, který bych nikdy nečekala v této kategorii (D. Hevier: Zapomětlivý parašutista) recitátorka vystavěla a velmi obohatila svým osobitým humorem (jak je těžké recitovat krátký text). V druhém kole však zabojovala stejnými zbraněmi (E. Lear: Kachna a klokan), sice opět výborně, ale ve velké konkurenci nepředvedla nic dalšího…
- chlapec, kterého jsme znali z předcházejících ročníků jako výbušného vypravěče humorných textů, přednesl vážný text. Dokázal se zklidnit a předat své sdělení natolik, že celý sál ani nedýchal. Druhý text již odpovídal jeho dřívějšímu zaměření, ale všichni byli oslněni jeho přednesem se závažným tématem z I. kola, úspěch již nezopakoval ani u publika
- deníkové zápisky mimina (Prevítem snadno a rychle, S. Brett) jsou upravené na ženský rod, vypráví je blonďatá modelka, kroutí roztomile pusinkou, výkon ztrácí nadhled a humor. Kdyby mluvila za kluka, získala by možná větší odstup…
- přednesu úryvků z Bylo nás pět neprospělo přílišné přehrávání a stylizování se do postavy
- recitátor si užívá vyprávění, ale nesdělí téma
- při uvozovací větě uprostřed přímé řeči je potřeba mluvit ve stejném tempu, neztrácet napětí…
Konec, poslední recitátorka dorecitovala. V sálku je úžasná atmosféra, množství sdělných, poutavých a osobitých výkonů publikum obohatilo, všechny spojil silný zážitek. Neradíme se dlouho, i když se nám chce o výkonech dětí hodně hovořit, dobré výkony vždy inspirují. Ve výběru oceněných se shodneme, krom postupujících navrhujeme náhradníka, dále jeden recitátor dostane diplom a sedm čestné uznání, někteří s uvedením, za který přednes textu (pokud oba výkony byly nevyrovnané). Celkem 11 ocenění. Haně pomáháme s odnášením hromady cen, v sále je stále dobrá nálada, většina si asi říká, „to se mi to dnes ale povedlo“... Vystupují děti ze základní umělecké školy, recituje pan Vrána, tak výborně předneseného Skácela jsem v životě neslyšela. Naposledy Hana při rozdávání perníčků chválí firmu a sousedku. Seminář odpovídá úrovni přehlídky, potkávám se se známými tvářemi, krom Aničky s Janou ze Svitav…, odhalují se geneze jednotlivých přednesů. Píšu komentáře do evidenčních listů, pomáhám Haně s úklidem a pardubická krajská přehlídka dětských recitátorů končí.
Na celostátní Dětskou scénu do Svitav byli nominováni Viktorie Štochlová ze ZŠ Sloupnice s texty M. Macourka Myšlenka pro kočku a I. Krause Pravda o Karkulce a Michal Busta (ZUŠ Chrudim) s texty S. Silversteina Klaun Konrád a I. Krause Medová léta. V této kategorii se porota rozhodla nominovat do Svitav ještě náhradníka – Adama Weinlicha (Dramatická školička Svitavy) s texty R. Fulghuma – úryvek z knihy Všechno, co potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce a I. Wernicsche Náčrt dvou i více básní.
Pro mne ale dnes ještě nic nekončí, protože chci napsat tuto zprávu o průběhu krajského kola dětské scény v Pardubicích.
Ema Zámečníková