Texty: Hlubučková Petra: Romana HLUBUČKOVÁ *3. 11. 1964 - k výročí. Divadelní HROMADA, 2014,podzim-zima, s 51-52

Romana HLUBUČKOVÁ *3. 11. 1964

(Zhruba) padesát věcí, které musíte vědět o Romance Hlubučkové

Když jsem začala sepisovat článek o své mamince, musela jsem si přiznat, na takový úkol sama nestačím. Nedokážu sama popsat, jaký byl její život v uplynulých padesáti letech. Kdybych se o to pokusila, byl by to krok nelogický, neúměrně sebejistý a zkrátka pro všech stránkách chybný. Napsala jsem proto rodině, několika jejím kolegům, přátelům, žákům současným i bývalým a čekala… Vrátila se mi celá řádka vyznání a vzpomínek, které zde zkrátka musí být. Proto jsem se nakonec rozhodla článek koncipovat právě takto – z nejrůznějších úhlů pohledu. Snad se vám z něj poskládá právě takový obraz, jaký jsem zamýšlela.

Vše samozřejmě musí začít u mé babičky – maminčiny maminky: „Romča byla již jako dítě pečlivá, dobře se učila, ráda četla, recitovala, zpívala, hrála na klavír a dělala nám radost. Můj manžel byl mimo jiné divadelní ochotník – Romča a její sestra Martina s ním chodily do souboru Klicpera a navštěvovaly LŠU. Ve druhé třídě měla přání – chtěla malého bílého pejska za vysvědčení. Úkolu se ujal manžel a skutečně přinesl malé bílé klubíčko. Cézar, který za pouhý rok vážil o třicet kilogramů víc, než mé dvě dcery, byl skutečný hlídač. Jednou můj muž odcházel z domu s příkazem – Nikoho nikam nepouštěj! – a tak ani Romča nemohla odejít na kroužek, protože Cézar se od ní nehnul. Seděli společně na schodech, Cézar pyšný na svoji práci a Romča nešťastná, že ji nepustil.“ Moc bych vám přála poznat moji babičku a poslouchat její vyprávění. Právě ona mi pomohla vyzpovídat další členy naší rodiny, například tetu Martinu: „Romča byla mým vzorem. Obdivuji na ní lásku k dětem, divadlu, její vytrvalost, toleranci a hlavně její nervy.“ Byť se zájmy mamky a tety změnily, stále jsou si blízké. Její neteř Káťa napsala: „Tetu Romču pokládám za jednu z nejlepších a nejzajímavějších příbuzných, které vůbec v rodině mám. Právě proto, že je v mých očích skvělou mámou ("kvočnou" jak sama říká), ale také ženou se spoustou zálib, koníčků a historek k vyprávění a zároveň je i hrdinkou, protože si dodělala vysokou školu, což jak sama vím, nebylo vůbec jednoduché." Její synovci Martin a Vojta to shrnuli po svém: „Dělá vynikající svíčkovou.“

O divadelních začátcích mé mamky ví své Jiří Polehňa: „Je důležité vědět, že Romča již v šestnácti letech velmi elegantně ovládala plácačku na mouchy, měla přesnou ruku a s jakou noblesou rozplácnuté mouchy jedla... Tím si mě získala na celý život.“ Její divadelní svět tvoří především přátelé, kolegové, žáci i rodina. Všechny kolem sebe dokáže svým nadšením získat takřka pro cokoliv. Chceme u toho být s ní! Budiž toho důkazem vzpomínka, kterou sepsala Eva Žatečková z Rychnova nad Kněžnou: „Při prvním setkání na kurzu DV v Jaroměři byl takový " úkol " - říct, co by nám kdo připomínal - třeba za zvíře, květ apod. Použiji také jakási přirovnání: Romča pro mě byla, je a vždycky bude sametový duhový klubko, kterým si přeradostně pohrává kočka, která chodila sama...ale vždycky jste ji potkali tehdy, když Vám bylo ouvej nebo nudno, aby Vás světlem a veselejma barvama svý svobodný duše naprosto rozradostnila... Mám Romču ráda a nezapomenu, jak se mi kruh, ve kterém jsme na první schůzce seděli (a Romča si sedla vedle mě) rozjasnil a rozradoval.“

Petr Záruba s LS Na židli, Turnov vzpomíná: „Mamku Romanku znám snad sto let. No a když sečteme tu její padesátku s tou mou padesátkou, tak to bude i pravda. Mamka není žádná princezna, je to pěkná dračice, protože podle čínského horoskopu je drak a já jsem taky drak. Draci jsou pohádkové bytosti, tak se přitahují a ta pohádka je v nás. Romča vydrží mé vtipkování a narážky, nikdy se neurazí. Jsme naladěni na stejné vlně. Každé setkání s ní je pro mne sluníčkový den, i když venku leje jako z konve, a proto ji mám rád.“ Členové libereckého LS Spojáček zase asociují a shrnují: „Sluníčko, široký úsměv, příjemný uvítání v Chlumci, vinobraní = loutkobraní, obdivuhodná a obětavá (spaní na zemi v tělocvičně), práce s dětmi, šaty se sovičkami, brejličky a přátelská, aneb není blondýna jako blondýna a poznat tuhle blondýnu stojí za to.“ Zdenka Jerešová z LS V boudě Plzeň zase říká: „Romana Hlubučková - dlouholetá kolegyně a bezva kamarádka ze spřáteleného loutkářského souboru v Chlumci, bezedná studnice nápadů a dobré nálady.“

Samozřejmě, mamčina aktivní povaha dala vzniknout mnoha – takřka konspiračním – teoriím: „Romča je pro nás prostě ŽÁBA...a hlavně usměvavý človíček s lidským přístupem. Vždycky jsme ji podezíraly, že její den nemůže mít jen 24 hodin. Jak jinak by kromě všech aktivit mohla ještě stihnout pro kamarády a žáky šít a vyrábět úžasné dárečky?“ ptají se Jarmila, Magda a Anička Polehňovy. Mojmír Drábek, otec dětí, které moje mamka učila, jí vidí takto: „Romana Hlubučková je pro mě člověk, kterému bez váhání svěřím své děti, ona je hodně naučí, ať už to je herectví nebo empatie, a ještě se za ně bude rvát jako lvice proti nepřející vrchnosti.“

Kolegyně z MŠ Převýšov Marťa, Míša, Péťa a Helča si společně sedly a sepsaly o své paní ředitelce toto: „Tak ta tvoje mamka je pěkný masožrout. Jak vidí na jídelním lístku bezmasé jídlo, tak má po náladě. Ale na druhou stranu, šéfová je dobrá. V případě nutnosti hlídá děti i v noci a obětavě spí v ředitelně na zemi. Je pro každou legraci. Teď jenom máme strach, aby ji titul BcA. nestoupl do hlavy a nemusely jsme jí vykat .“

Jana Knížková z naší ZUŠ říká: „Velmi inspirativní kolegyně, která umí jít za svým, ukazuje cesty, hýří nápady a má krásný vztah k jazyku, což jako češtinářka oceňuji o to víc. Romča je nejen skvělá učitelka, ale i skvělá mamka – fakt mě dojalo, že pro ni chystáš jako dcera pro mamku takový pěkný dárek (chci mít taky takovou dceru. To jsem sobec.)“ Další kolegyně ze ZUŠ Míša Vlastníková napsala: „Romana je perpetum mobile, pořád jede a mě je záhadou na co. Je nevyčerpatelná.“ Bezesporu se shodneme, že moje maminka je výborná učitelka. Její žák Lukáš Pavel říká: „Romča mi prodloužila dětský život, protože mě zavedla do života loutek, maňásků, celkově do světa divadla, divadelních scén, osvětlení a hudby, za což jí moc děkuji.“ Verča Novotná, která náš LDO navštěvovala před několika lety, zase napsala: „Romča je ta nejhodnější paní učitelka, která mě naučila nebát se před publikem a ukázala mi krásu divadelního světa, ve kterém jsem zažila mnoho hezkých okamžiků a švandy.“

Štěpán Vávra, člen souboru Pufry, se také zamyslel takto: „Rodiče se divili, že jsem se z dramaťáku vracel rozdováděnej, běhal sem a tam, zkrátka jak utrženej ze řetězu. Časem mi to došlo – všechnu tuhle energii jsem bral ze skvělýho, usměvavýho a neustále optimistickýho člověka – Romči. Na její energii jsem se stal závislej!“ Kristýna Drábková, další věrná a úspěšná žačka to bere z jiného úhlu: „Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje. A pak je tu Romča, která je všechny strčí do kapsy.“

Mamka měla skrze své soubory vliv i na široké okolí. Tomáš Jereš z plzeňského LS V Boudě: „Rád bych jí poděkoval za bouřlivé dospívání, které jsem díky ní a jejím souborům mohl prožít... A stále nemám dost...“ Co přesně se pod tímto výrokem skrývá, ponechme fantazii každého z nás, ale je zřejmé, že aniž by to možná plánovala, změnila život mnoha lidem. Někteří ji dokonce berou jako člena rodiny, jako například její další žačka Bára Petrovická: „Kdybych měla tuhle ženu popsat ve zkratce, nazvala bych ji svou náhradní mámou, člověkem, na kterého se nedá zapomenout. Děkujeme za to, jaká jsi!“

„Kde jen začít?“ ptá se mamčina kamarádka Klára, „od společných dovolených, přes grilování, až po sezení či válení v čajovnách? Především mi ale pomohla v těch nejtěžších chvílích. A pomáhá dodnes. Toho si nesmírně vážím. Tohle je přítel do pohody a nepohody. Prostě „přítelkyně“ – jak byla titulována u mého rozvodového soudu.“ Její druhá nejlepší kamarádka Vlaďka odpověděla takto: „Romana je pro mě bytost, která má ve svém softwaru naprogramováno dobro, pomoc a péči – nejen o děti…a miluje romantické cyklotrasy.“ Další kamarádka Tamča, která zná mou mamku z Loutkářské Chrudimi ji vidí takto: „Romča je pro mě usměvavý, věčně dobře naložený človíček, který nezkazí žádnou legraci a vždy pomůže, poradí, potěší, pobaví, popřípadě polituje, ale hlavně rozesměje!“ Moniku Olmerovou, další mamčinu kamarádku a bývalou žačku, přiměla moje výzva zavzpomínat trochu z jiného hlediska: „Věz, že tvoje mamka je prostě bezva. Musím říct, že čas trávený v "loutkáři" mi hrozně chybí a ráda na ty časy vzpomínám. A že to bylo pěkných pár let! A že bych tam chodila, abych pilovala techniku vodění loutek, to ani né… Ani jsem netoužila vyhrávat přehlídky – snad jen kvůli paní učitele, aby měla radost! Ten tvůrčí proces byl nabitý legrací, pohodou, bláznivými nápady, které všichni bez obav sdíleli. Tolik inspirace a zážitků z divadelních přehlídek, dílen chrudimské přehlídky… Ach jó, krááásný časy! Ale to pořád sobecky píšu o sobě… Co vlastně napsat o Romče? Ufff... Je to prostě sluníčko, neustále plná pozitivní energie, kterou dokáže přenášet na lidi kolem sebe a já jsem tuze ráda, že jsem se též dlouhá léta "grilovala" a občas se ještě mohu přijet na chvíli alespoň "ohřát" a nakazit tím nezdolným optimismem.“ Mončo, chápu, proč jsi zareagovala právě takto – sobecky – i na mě mamina ten tvůrčí náboj přenesla a ráda se griluji tak často, jak jen můžu.

Jak skončit takovýto „článek“? Jak jej vhodně uzavřít? Nebudu hledat žádná složitá slovní spojení, nechám to na Janě Dvořáčkové, která na mou „výzvu“ zareagovala takto: „Romanka se nevejde do jedné věty. Vejde se do úsměvu - do přátelského, upřímného a vlídného, který vykouzlí na tváři při každém setkání. Vejde se do objetí - do spontánního, srdečného a pevného, které vám s láskyplností sobě vlastní poskytne, kdekoliv se potkáte. Vejde se do srdcí lidí. A já si neobyčejně vážím toho, že i v tom svém můžu Romanku mít.“
Já taky. Mám Tě ráda mami. Všechno nejlepší!

Petra Hlubučková
(dcera, která by nemohla být na svou maminku pyšnější)