Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Ohlédnutí za divadelním podzimem ve Vysokém. AS 29.10.2015.

Ohlédnutí za divadelním podzimem ve Vysokém

Letos už chladné a ke konci týdne i upršené Vysoké nad Jizerou hostilo v tradičním termínu (9.-17.října) Národní přehlídku venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim. Vyhlásil ji Svaz českých divadelních ochotníků a MěÚ Vysoké n.J. jako spoluvyhlašovatel. Hlavním pořadatelem je občanské sdružení Větrov ve spolupráci s DS Krakonoš a Městskou knihovnou. Záštitu poskytli pan Přemysl Sobotka, 1.místopředseda senátu Parlamentu ČR a pan Martin Půta, hejtman Libereckého kraje. Na přehlídku přispělo Ministerstvo kultury ČR. Letos poprvé měla přehlídka evropský rozměr.

Činoherní | Hudební

Festival získal pro období 2O15–2O16 známku EFFE (Europe for Festival, Festivals for Europe) vyjadřující uznání kvality a významu festivalu pro danou zemi (pořadatelé JH se rozhodli zatím počkat a o známku nepožádat). KDP je tak jediným divadelním festivalem v ČR s touto známkou. V závěru přehlídku se ve Vysokém uskutečnilo jednání výboru Středoevropské sekce AITA/IATA, a tak Krakonoš svou vítací řeč každý den pronášel kromě mateřtiny také německy, anglicky, francouzsky, španělsky a maďarsky. Ta poslední část byla určena maďarskému členu výboru. Jednací řečí výbor je samozřejmě angličtina a další volení výborové jsou z Česka, Slovenska, Irska a Ruska. Krakonoš výbor uvítal také osobně.

I když nebyla přehlídka jubilejní, její program byl docela bohatý. Kromě osmi soutěžních představení hodnocených odbornou porotou ve složení František Laurin, předseda, Milan Schejbal, Luděk Horký, Jaromír Vosecký a Lenka Lázňovská byla uvedena tři hostující představení (Co vyprávěl Sepp Jörgen, Jiřího Hlávky jako vítězné představení Národní přehlídky divadla jednoho herce v Kaznějově, pro děti Šamanka Manka, Divadla matky Vackové z Prahy a závěrečné Dovolená po česku DS Kroměříž. Představili se vybraní účastníci Pohárku SČDO a ve čtvrtek v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské vokálně instrumentální soubor Satori z nedaleké Poniklé. V neděli nabitý sál Krakonošova divadla, které letos oslavilo devadesáté narozeniny, se zájmem sledoval besedu s Petrem Kostkou. Jako každý rok se sešly tři semináře. KDP mladým vedl Martin Vokoun a byl určen studentům semilského gymnázia. Po sedmé pracovali každý večer tzv. půdičkáři s Rudolfem Felzmannem a hovořili o každé inscenaci. Klub režisérů SČDO vedli František Zborník a Petra Kohutová. Jde o další díl periodického vzdělávání. Několik soutěžních představení (Divá Bára a mnoho povyku pro nic) se hrálo ráno pro místní školy, tři další byla uváděna ještě odpoledne. Celkem jsme tedy viděli i s hosty 17 představení. Všechna byla vyprodána. Diváci se prostě do divadel zase vrátili, což mohou potvrdit také profesionální scé­ny.

Přehlídce také tradičně předcházely postupové divadelní přehlídky. Původně jich bylo plánováno devět, nakonec se uskutečnilo o jednu méně, neboť na Třešťské divadelní jaro se nikdo nepřihlásil. Klicperových divadelních dnů v Sadské se zúčastnilo rekordních devět souborů, na Sněhovém Brněnci se představilo sedm inscenací, na Miletínském divadelním jaru osm inscenací. Maraton pokračoval v Trhových Svinech s pouhými čtyřmi inscenacemi, což neumožnilo nominaci. Štítinské Štivadlo v průběhu dvu víkendů uvedlo osm kusů, Hanácký divadelní máj sedm. Předposlední Josefodolské divadelní jaro s osmi inscenacemi nevybočilo z průměru. Poslední Žlutické divadelní léto ukázalo šest inscenací. Celkem se tedy představilo 56 inscenací. Na stole programové rady složené ze zástupců vyhlašovatele, pořadatelé a postupových přehlídek bylo celkem šest nominací (kromě Trhových Svin nenominovalo ještě Štivadlo) a 14 doporučení. Z doporučení byli vybráni Zmatkaři Dobronín a ŠAMU Štítina. Z dramaturgického hlediska v krajsých přehlídkách převažovali současní autoři a komedie. Dvě hry (Stroupežnického Naši furianti, Čechova Dívčí válka) byla uvedena dvěma soubory. Víc než obvykle bylo vlastních textů (případně vlastních dramatizací). Objevily se na každé přehlídce. Byly mezi nimi např. nová hra Jaromíra Břehového Komunita, Jiřího Hlávky Já jsem ale Johanes Faust. Můžeme k nim přiřadit premiérové nastudování posledního opusu nedávno zemřelého Josefa Vinaře Vdovy nebo přepis Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (Martin Drahovzal). Pokud jde o českou klasiku, tak se vedle zmiňovaného Stroupežnického objevil Klicperův Ženský boj, Jiráskova Lucerna, Čapkova Matka a ze světové další Shakespeare Dobrý konec všechno napraví, Brouk v hlavě Feydeaua, Brechtova Maloměšťákova svatba. Jediným hudebním divadlem byl Zločin v posázavském pacifiku DS Krakonoš. Pohádky se rovněž objevily na každé přehlídce.

Co jsme letos viděli. Zmatkaři Dobronín uvedli s Ladislavem Valešem jako hostujícím režisérem inscenaci hry anglického dramatika, herce a režiséra Jima Cartwrighta Dva. Hra napsaná jako hořká komedie je především hereckým divadlem pro dva dobré herce, schopné ztvárnit na malé ploše řadu odlišných postav, které jeden večer navštíví hostinec. Tyto pobočné příběhy s tématem partnerského vztahu muže a ženy jsou kontrastem k příběhu ústřední dvojice hostinských, jejichž vztah je těžce poznamenán smrtí jejich desetiletého syna, který zahynul při autohavárii s matkou jako řidičkou. Slouží k tomu, aby ukázaly v různé podobě, jak komplikované a těžké je udržet si vztah na celý život. Valeš zvolil dobré režijně scénografické řešení, důsledně až na hlas dítěte z reproduktoru pracuje s imaginací a vsadil na herecké prostředky. Tereza Fialová dokáže na malé ploše vyjádřit všechny polohy ženských postav a její výkon lze označit za mimořádný. Zaslouženě si odnesla Cenu za nejlepší herecký výkon přehlídky. Vladimír A. Mátl jde spíše cestou vytváření hereckých etud a někdy jeho mužské postavy nemají potřebnou hloubku. Stále se režisérovi, i když upustil od varianty sebevraždy, nepodařilo vyřešit závěr. Na diváka se valí proud slov a emocí, chybí fázování v mikrosituacích, které by postavám umožnily lépe reagovat jeden na druhého a také pro diváka by to bylo čitelnější.

DS Krakonoš pokračuje v uvádění inscenací hudebního divadla. Tentokrát nastudoval hudební retrokomedii Ondřeje Havelky a Martina Vačkáře Zločin v posázavském pacifiku. Titul od titulu získává Krakonoš větší zkušenost a může se spolehnout na dva předpoklady. Na ansámblové herectví souboru, který umí předat radost ze hry, energii a vitalitu (na jevišti bylo dvacet tři herců, které bylo třeba sehrát) a na hudební složku jako je vlastní divadelní orchestr, který tentokrát zasedl přímo v orchestřišti. Zločin je laskavou parodií na první republiku, na trampské hnutí a poetiků filmů pro pamětníky. Základem jsou písničky s tím, že autoři počítají s tím, že se inscenace bude naplňovat vlastními nápady. Ty se režisérce Marii Brtkové-Trunečkové většinou podařilo najít, byt nikoliv pro všechny situace a navíc měla dva dobré spolupracovníky. S pohybovou složkou také tentokrát pomohl choreograf Martin Pacek a hudebního nastudování se ujal člen souboru Adam Bartoň, někdejší Limonádový Joe. Parodie je náročný žánr a vyžaduje nadsázku hranou s vědomím podtextů. To nejlépe zvládá představitelka slečny Luizy Veronika Havelková, kterou si pamatujeme také jako Mamzelle Nitouche. Bartoň jako Amerikán Tim více uhraje slovní rovinu a trochu chybí průběžné jednání. Zaujal nový člen souboru Tomáš Hellmut jako režisér Klepáč. Podobně jako v Malovaném na skle okouzlil dopsaný dámský kvartet sester Havlasových, který by se dal označit jako 50 a řada dalších malých rolí.

DS MKZ Horšovský Týn si vybral hru současného ruského dramatika z vlny tzv. černuch Vasilije Sigareva Ruské loto. Sigarev patří ke generaci, která ničemu nevěří a zobrazuje svět zbavený veškeré naděje. Materiálno pošpiňuje vše včetně základních vztahů. Ruské loto je anekdota, kterou můžeme vyložit také jako moralitu. Postavy je možné chápat jako typy, redukované na základní charakteristiky. Manželská dvojice po večírku s přáteli postrádá výherní los a začne obviňovat všechny z krádeže a omezovat je na svobodě. Nakonec stejně nalezený tiket, který zničí všechny jejich vztahy, skončí u mafie. Úprava souboru (režisérka Hana Žáková) je tematicky zásadní. Nechtěla tak černou komedii, proto příběh rámovala snem, z něhož se žena probudí. To však znamená, že krutý obraz světa není objektivizovaný, existuje pouze v její hlavě, což nutně znamená oslabení sdělení tématu. Režijně herecké uchopení jednotlivých postav je problematické zvláště u hlavní hrdinky Světlany, která je přeexponovaná (Milan Schejbal to nazval nukleárním herectvím). Navíc škrt úvodního monologu znamenal, že o ní nic nevíme. Vnímáme-li příběh kauzálně, pak nedostaneme signál, že jde o sen. Přes všechny výhrady je však nutné výběr hry ocenit.

Další početný multigenerační soubor Divadlo bří Mrštíků Boleradice přivezlo inscenaci Divá Bára, jejímž základem je dramatizace Milana Uhdeho, napsaná jako libreto pro stejnojmenný muzikál. Jeho půdorys jako střetnutí odlišného jedince s většinovou společností včetně konfliktu osobního zájmu s veřejným, který řeší některé postavy, má rozměry antické tragédie. Také vesnickou komunitu vyhraňující se proti Báře je možné označit jako polis = antický chór. Uhde nabízí různorodost postojů k ústřednímu tématu, jímž je touha po svobodě nepodřizující se nikomu a ničemu. Muzikálové libreto je esencí dramatických situací a počítá s emocionálním dozněním v hudební složce. Boleradičtí věděli, že na muzikál nemají orchestr, z houslí a klavíru jej nesloží. Původně lidové písničky, jimiž nahradili hudbu Miloše Štědroně (tuto verzi hráli ještě na krajské přehlídce v Němčicích), museli po složité dohodě s autorem upravit tak, že zpívají originální texty na nápěvy lidových písní. Nepoužili však všechny texty, chybí např. finálovka, v níž má prostor vztah Báry a Myslivce. Režisérka Alena Chalupová scénuje obrazy, které jsou často lyrické a nejsou dramatickými střety. Jsou posunuty do lyrického vyprávění. Nejčitelnější je linie postav Faráře (Jan Koráb) a Starosty (Zbyněk Háder), kteří situace řeší. Bára Jany Glocové (možná si ji vybavujete jako Maryšu) jevištně působí křehce, jakoby nebyl rozdíl mezi ní a Eliškou. Chybí její postoje jako komentáře zejména v klíčových situacích celého dramatu. Nicméně, daří se spojovat staré mazáky s nezkušenými (někteří stáli na jevišti prvně v životě), a je zřejmé, že Boleradičtí vědí, co hrají a svým postavám věří.

ŠAMU Štítina sáhla tentokrát po sérii zápletkových komedií k trochu jinému žánru, slavné detektivní komedii Agathy Christie Past na myši. Její humor je založen jednak na slovní komice (břitký anglický humor), jednak na situační komice, jejímž základem je hra nad druhou, kdy postavy předstírají, že jsou někým jiným. Autorka staví na hlavu zákony detektivního žánru (např. vrahem je detektiv). Používá přitom princip, že všichni jsou podezřelí a musí to být jeden z nich. Režisér Ondřej Benda (zároveň představitel seržanta Trottera) posílil slovní komiku i situační (výrazná stylizace postavy pana Paraviciniho). Velkými škrty prošla postava majora Metcalfa, který má pouze epizodní roli. Aby detektivka opravdu fungovala, musí se od počátku důsledně budovat realistický příběh s psychologickým jednáním postav v situacích. Přelévání podezření z jednoho na druhého, které Trotter programově rozdmychává, v kombinaci s falešnou identitou a odhalením existence tajemství, má vyvolávat napětí a mást diváka. To se souboru ne vždy daří. Nejlépe fungují postavy majitelů pensionu (Vladimíra Hagenová a Zdeněk Šťastný).

Jediný nováček přehlídky DS Kolár z Police nad Metují překvapil nasazením divadelní adaptace filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel, kterou Martina Kinská a Daniel Hrbek udělali pro Švandovo divadlo v Praze. Nikdo jiný to nehraje a na amatérském jevišti jde o české první uvedení. Ústředním tématem hry je konfrontace světa byznysu (konkrétně odlištěného světa IT) s uměním (konkrétně divadlem jako světem iluzí), avšak přináší ještě řadu dalších aktuálních témat (např. manipulace, hra rolí ve všech podobách, sobectví a další). Smíchovská adaptace těží z komediálního potenciálu. Režisér Jaroslav Souček se v inscenačním systému k filmu hlásí (střihy, stroboskop, jedna situace se odehrává přímo v kině) a dokáže tento komický potenciál prodat (např. stylizace včetně kostýmu postavy Islanďana Finnura a jeho tlumočníka – Petr Scholz a Ivo Hambálek) a pro obě hlavní figury, nezaměstnaného herce Kristoffera (Jan Anl) najatého na postavu ředitele a jeho protihráče Rawna (Jiří Trnovský), který deset let předstírá, že je řadový zaměstanec, nikoliv majitel podniku a chystá se je okrást jeho prodejem Islanďanovi, našel typově odpovídající herce. Rezervy jsou především v situacích, kdy se mění základní postoje obou (např. kdy Kristoffer vypadává z role herce, neboťsi uvědomí křivost Rawnova jednání a dál mu pomáhat nechce, aby paradoxně v samém závěru náhle polepšeného Rawna nakonec podvedl, neboť dostane nabídku na roli). Soubor často hraje výsledek, nikoliv samotný proces. Problémem inscenace je také jevištní mluva, kdy herci často mluví potichu (např. při spikleneckých schůzkách v kině nebo fitku), případně do zvuků (např. Mete do zapnuté kopírky), takže se oslabuje slovní sdělení a divák některé informace vůbec nepostřehne.

Vedle nováčka z Police je soubor Mrsťa Prsťa Kouřim na přehlídce mazákem. Představil se klasikou – výraznou autorskou úpravou (Martin Drahovzal) komedie W. Shakespeara Mnoho povyku pro nic. Jarmareční divadlo je hrou „na“, v níž se tématem stává hra samotná. Kouřimští sice hrají všechny čtyři dějové linie, avšak z tematických rovin řeší spíše milenecké vztahy než etická témata jako jsou důvěra, nedůvěra, křivda, obvinění, trest, odpuštění, sobectví. Situace neprožívají, nýbrž demonstrují. Témata jsou sdělována mariášovými kartami. Některé postavy blafují, jiné vynášejí trumfy. Inscenace funguje především tam, kde je soubor práv inscenačního klíče, pohrává si se situacemi, používá celé spektrum nepopisných divadelních prostředků (např. řehtačka spojuje některé obrazy a inscenaci zrychluje, řešení jedné situace loutkami apod.). Kulhá to naopak tam, kde se hraje realistická scéna prostředky činoherního divadla. inscenaci to retarduje. Soubor působí dojmem kompaktního a herecky vyrovnaného kolektivu a trochu překvapivě mluví snad nejlépe ze všech souborů na KDP. K tomu M.Drahovzal poznamenal, že před třinácti lety při první účasti jim to naopak bylo vytknuto.

Poslední inscenací byl Filuta Pepino souboru Doveda Sloupnice. Režisérka Markéta Světlíková používá stejný klíč jako Drahovzal. Nehraje se text, důležitá je hra samotná ve stylu comedie dell arte. Čtyři italské povídky jsou drobnými moralitami na témata jako je lakota, lenost apod., které spojuje postava Filuty Pepina. Odvíjejí se plejáda gagů, slovních vtipů jako lazi, vidíme naddimenzované rekvizity, masky. Světlíková a Sloupničtí vědí, co chtějí a mají dělat. Nepodařilo se jim však navázat kontakt s publikem, dostavil až ke konci, a to už by pozdě.

Až se historie zeptá, čím byl tento ročník zajímavý, mělo by zaznít dramaturgií ve smyslu výběru dramatických předloh. Není úplně běžné, aby více než polovina inscenací byla realizována na základě současných her, z nichž některé jsou dokonce velmi čerstvé (Zločin v Posázavském pacifiku, Ruské loto a lze k nim přičíst i novou dramatizaci Divé Báry). Tři z inscenací (Ruské loto, Divá Bára, Kdo je tady ředitel) zobrazují etické problémy současné společnosti jako je vztah většiny k menšině, manipulace, preference materiálna, která je schopna zničit všechno). Samozřejmě ne všem se podařilo toto téma divadelně uchopit. Např. úprava Ruského lota jako sen hlavní hrdinky téma nivelizuje. Také téma Divé Báry jako touhy po svobodném životě bez ohledu na to, co myslí většinová společnost, by silněji vyznělo v situacích s dramatickým tahem. To ale snahu inscenátorů zobrazit současný svět a jeho problémy neoslabuje. To přece je a vždy byla úloha divadla, včetně amatérského. Trochu do pozadí ustoupily vlastní texty souborů, případně autorské úpravy. Byly však na krajských přehlídkách, nepodařilo se kvalitně ztvárnit. Na přehlídce se objevila jediná (Drahovzalova úprava Mnoho povyku pro nic). To však platí pouze o soutěžní části přehlídky. V té nesoutěžní jsme viděli inscenaci Hlávkovy hry Co vyprávěl Sepp Jörgen, kterou si jako divadlo jednoho herce napsal sám pro sebe. Asi nebude žádným překvapením, že ze složek je na tom stále nejlépe herectví. V každé inscenaci se dal ocenit alespoň jeden výkon. Většinou jich bylo dokonce několik. Dominoval však jeden výkon, a to Terezy Fialové z Dobronína v inscenaci Dva. Zaujala různorodost inscenačních klíčů od použití principů činoherního divadla až po pohrávání si s tématy, v němž je důležité divadlo jako hra“na“. Hudebního divadla je málo nejen mezi venkovskými soubory. Přiznejme si, že jde o těžký žánr. Osobně hodnotím tento ročník jako jeden z nejlepších za posledních několik let.

Autor: Lenka Lázňovská