Texty: GREGAR, Alexandr: ŽENITBA V ZÁVĚSNÉM DIVADLE (recenze). Divadelní HROMADA, 2010, podzim.

ŽENITBA V ZÁVĚSNÉM DIVADLE

Divadélko s neopakovatelnou atmosférou na jičínské věži – Valdické bráně - bylo vždy příjemným místem k divadelnímu zážitku. Ten tam netvoří pouze uváděná inscenace, ale i prostředí: autentické, patinované historickou architekturou, dramatické samo o sobě svou dispozicí - než se dostaneš do „sálečku“, musíš vystoupat desítky točitých schodů, takže vcelku s úlevou dosedneš na jednu z cca šedesátky židlí. Sáleček bývá při představeních Závěsného divadla (zal. 1997), souboru kolem „věžníka“ a režiséra Jiřího Wildy, vždycky beznadějně vyprodán – kromě atraktivního místa se vždy očekává i povedená inscenace, která místní pobaví, potěší, dojme, často většinou všechno dohromady. Ale i přespolní mají pocit, že se ocitli u něčeho divadelně zajímavého a zvláštního.

Základ scénografie, ale i inscenační klíč každé inscenace Závěsného divadla tvoří sám prostor - mezipatro Valdické brány: při jedné straně strmé členité schodiště podepřené trámy, vysoký strop. Proti divákům čelní „dveře“ (herci si ke každému výstupu musejí „vystoupat“ ze šatny o poschodí níž), o patro výše další vstup, dveře do barečku, tam musejí herci na svůj výstup vyčkat, než se diváci usadí – dispozice, kterou soubor užívá jako konstantu výtvarného gesta každé inscenace, byť ji vždy něčím ozvláštní. Takový prostor hraje svou jedinečnou roli, je však nepřenosný a s ním, bohužel, i sama inscenace. Proto Závěsné divadlo nevidíme na žádné z přehlídek, musíme za ním.

Tak to je a bude i v případě nejnovějšího režijního opusu Jiřího Wildy - Gogolovy Ženitby. Devět zajímavých herců, každý v uvěřitelném a stylově čistém podání (o to náročnějším, že se hraje téměř na dotek s divákem), vytváří atmosféru dusně groteskních rozpaků s ženitbou. Wilda vymyslel řadu oživujících gagů, herci hrají jakýmsi civilistním způsobem, který příběh aktualizuje. Zábavní a přesvědčiví jsou všichni: Agáta (Kristýna Peroutková – Matějková), Tetička (Eliška Poláková), Tekla (Vladislava Matějková), Podkolatov (Marian Klapka), Kočkarev (Josef Novotný), Nenažraný (Josef Horáček), Žvanikin (Josef Vavřina), Onučkin (Theodor Petryšín) i Jiří Machula v roli Sluhů. Každý ke své postavě přidal nejen její vnější charakteristiku (včetně chytrých kostýmů), ale i vlastní názor, často minimální herecké prostředky, groteskní gesto, intonaci.

K programu Závěsného divadla, k jeho dramaturgii, respektive výběru titulů, říká Jiří Wilda: „Je to u nás stejný problém jako u většiny ochotnických divadel, řídí se většinou aktuálním počtem členů souboru ochotných v tom kterém roce zkoušet a hrát. A pak taky finančními možnostmi – pokud se jedná o hru vázanou na autorské poplatky. Nemáme nějakou programovou koncepci, podle které bychom vybírali autory a tituly, jdeme spíš po tom, co nás v danou chvíli osloví. Rádi jsme se například vraceli k Zoščenkovi, dvě hry podle jeho povídek jsme uváděli před sedmi lety, dvě nové, Zločin a trest, Fotografie, jsme nastudovali v roce 2009. Některé autory si chceme chvíli užít. To bylo patrné i z uvedení Pinterových aktovek (např. Popel popelu a Nádraží Victoria v režii Josefa Lédla a dalších v roce 2008) a letošního Gogola.“ (Další Gogol - Bláznovy zápisky měly premiéru 9. a 10. října.)

Zajet si na představení Závěsného divadla není ztráta času, prostředí má divadelní šmak a herci spolu se svým publikem vytvářejí atmosféru příjemného divadelního setkání, jaké nikde jinde nezažijete.
-ag-