Texty: Exnarová, Alena: Jak jsem si užila putování s Plaváčkem. Divadelní HROMADA, 2005, jaro

Jak jsem si užila putování s Plaváčkem

V neděli 16. ledna 2005 jsem putovala s Plaváčkem po choceňském zámku a zažila nádherné odpoledne. Hanka Voříšková uspořádala přehlídku malých loutkových divadel: patnáct zastavení s Erbenovou pohádkou „Tři zlaté vlasy děda Vševěda“. Rozdělila známou pohádku do patnácti sekvencí, které loutkářsky zpracovaly nejrůznější malé skupinky a „soubůrky“. Od zkušených loutkářů, jakými jsou například Karel Šefrna či DNO, přes dívenky, které Hanka na ZUŠce v Chocni učí výtvarné výchově, až po několik rodinných skupinek, kdy hrály maminky se svými dětmi.

Nejdřív jsem dostala plánek prostor s pořadím jednotlivých zastavení, abych nebloudila a nic nevynechala. Naše malá skupinka začala putovat jako jedna z prvních a tedy poměrně plynule – ti kdo přišli později, a bylo jich hodně, už museli občas chvilku počkat, když se někde nahrnulo příliš mnoho lidí najednou. Zvlášť tam, kde se putování vracelo na stejná místa, aby mohl Plaváček tlumočit rady, které získal u děda Vševěda (proč jabloň nerodí mladící jablka, proč studna nedává živou vodu, co má udělat převozník, aby už nemusel převážet). Ale dospělí to snášeli vesměs s úsměvem a děti trošku nedočkavě, s napjatým očekáváním, jak všechno dopadne.

O začátek se postaral již zmíněný Karel Šefrna s dcerou Pavlou a Jirkou Kašpárkem ze Svitav na stejném rodinném divadle, na němž kdysi Céčko odehrálo svého pověstného Hamleta. I původní kulisy částečně posloužily. Dál marionety, hračky a písničky. Opustila jsem je společně s košíkem, v němž na rozkaz krále poslali děťátko po vodě. Spolu s Dnem jsem se pak ocitla skutečně na dně, neboť jsem při muzicírování Báry a Honzy Kratochvílových plula vodní říší do chvíle, než děťátko vylovili rybář s rybářkou. Maminka Natálie a syn Vladimír Janebovi z Chocně mi pak předvedli nádhernými loutkami ze skleněných lahví v proutěném kufru na stole, jak se král znovu setkal s Plaváčkem (král měl list v hrdle, v Plaváčkovi šplouchala voda…). Karolina a Matouš Ondrovi z Chocně mi v lepenkovém divadélku s plošnými loutkami a hezkými výtvarnými nápady ukázali, kterak byl Plaváčkovi vyměněn dopis (nebude sťat, bude oženěn). Pak jsem se odebrala do prvního poschodí zámku, kde jsem se od dívenek z Hančiny výtvarky dozvěděla, jak se Plaváček vypravil do světa –událo se tak plošnými loutkami na špejli a v zajímavých kulisách, které se při příchodu Plaváčka z exteriéru do interiéru rozsouvaly do stran. A při odchodu naopak. Výtvarně působivým pohyblivým obrazem mi maminka Jana a syn Šimon Krejzovi ukázali cestu Plaváčka přes Černé moře (tam). Divadlo jednoho Edy z Pomezí, tedy Mirka Venclová (tentokrát za hudebního doprovodu Kamila Bělohlávka), miniaturními loutečkami před otočným kruhovým pozadím zobrazila Plaváčka pro radu o jabloni jdoucího. Duo 346 z Pomezí (dvě děvčata s jedním saxofonem) v sekvenci nazvané Hlína, za použití přírodních materiálů, požádalo Plaváčka, aby zjistil, proč je studna bez vody. Pak už mi „Divadlo k nakousnutí“ z Chocně (rodina Kaňkova) sdělilo, jak Plaváček zlatý zámek našel. A sdělilo to voňavě – v dekoracích i s loutkami z perníku, jen tu a tam dozdobenými kromě obvyklého perníkového zdobení zlatým staniolem. Jak to bylo s Plaváčkem u děda Vševěda mi ukázal Martin Zítko ze souboru Vozichet z Jablonce nad Nisou – učinil tak v divadélku s krajkovým portálem a v podstatě s panenkami, z nichž jedna oplývala huňatou zlatou hřívou: jak působivě „naturalisticky“ bylo předvedeno trhání vlasů! A protože se Plaváček dozvěděl všechno, co potřeboval, nastoupila jsem spolu s ním cestu zpátky. Poradil, jak zbavit studnu žáby, jabloň hada, převozníka vesla a vrátil se na zámek, odkud se předtím vydal do světa. Pak už jen Idy a Otík ze Svitav v sekvenci „Na věčnost“ v pietně černém pohádku uzavřeli.

Moje putování s Plaváčkem trvalo dvě hodiny, ale ani chviličku se mi nezdálo dlouhé. Vůbec nevadilo, že se tu sešli zkušení loutkáři s těmi, kteří hráli loutkové divadlo poprvé. Především o výtvarné a výtvarně loutkářské nápady nebyla nouze. Ráda jsem v řadě případů cítila vliv Hanky Voříškové – právě v oné miniaturizaci, ve výtvarně loutkářském kutilství a smysl sdělujícím „hračičkaření“… Vlastně mi to celé připadalo trošku jako rozhovor aktérů s diváky. Bavili jsme se vzájemně v průběhu představeníček, když se něco nepovedlo i když nás diváky něco nadchlo.
Na závěr jsme se mohli občerstvit výtečnými jablečnými a bramborovými plackami. Měla jsem pocit, že jsem na návštěvě u kamarádů, kde je mi dobře. Ani se mi nechtělo domů.

Zatímco jsem si sobecky užívala svého příjemného rozpoložení, Saša Gregar organizoval a maloval si, kam to všechno nacpat při příštím Open Air programu Divadla evropských regionů v červnu v Hradci Králové. A začal zpracovávat Hanku. Pokud se povede, bude to dobře.
Alena Exnarová