Texty: Gregar, Alexandr: Světlušky na zámku. Divadelní HROMADA, 2014, podzim-zima, s.19-20

Světlušky na zámku

Zázraky umí Hanka Voříšková udělat z lecčehos, stačí ji k tomu kousky papíru, korálky, větvičky. Do ruličky stočí pergamen, na dně zapálí svíčku a lampionky zavěsí na stromy v parku. Září do tmy a tvoří iluzi nočního snu. Poutníka ten přelud vede od kmínku ke kmínku a nabízí usebrání, kontemplaci, neobvyklé poznávání, vnitřní modlitbu – nebo jen estetický, silný vnitřní zážitek. Hanka už své lampiónky – světlušky rozvěsila na mnoha místech: při Audimaforu v Hradci Králové v parku kolem divadla Drak, podobně na letošním Jiráskově Hronovu. A na začátku října na svém „pracovišti“, v sálcích ZUŠ na zámku v Chocni, kde s dětmi rozvíjí své dramatické hry a hříčky.

Lampiónky září prostorem, na každém si pozorný účastník dokonce může přečíst drobný text, fragment nějaké básničky. Pokud na sebe necháte působit nejen světelné zdroje, ale i texty básní, je váš pocit silnější. Světelné body na větvích přitahují jemnou imaginací - buď v totálním pohledu na takto proměněnou krajinu, nebo detailem, který, každý sám i vcelku nese poslání. Do intimity zámeckých sálků Hanka rozvěsila poselství řady básníků, českých, japonských, čínských, indických, vedle veršů Oldřicha Mikuláška, Bohuslava Reynka, Wang Weje nebo Rabíndranátha Thákura jste mohli narazit, pokud vás zaujalo podrobnější prohlížení lampiónku, i na zlomky básní Ivana Martina Jirouse, Vladimíra Hulce či samotné autorky projektu. A aby toho nebylo dost, akce nazvaná Světlušky – večerní chvilka poezie měla i rozměr hudební, pěvecký a vlastně i „divadelně syntetický“.

Hanka ke spolupráci vyzvala své přátele, aby z básniček padesáti (!) autorů, jejichž verše se objevily na lampióncích, vybrali nejbližší jejich srdci a zhudebnili je. V úvodu večera jsme slyšeli Kateřinu a Milana Duspivovy (kytara a violoncello), Pavlu Šefrnovou a Zuzanu Vocáskovou (kontrabasové duo), potom také Aničku Přikrylovou, která zvolila country sound a nakonec Karla Šefrnu, s neodolatelným osobním šarmem zpívajícího – recitujícího do svého jazzového piána. Do koncertního sálku, který vyplňoval celý sad ozářených lískových stromů, přivedla Olinka Strnadová ze Žamberka svůj Prozatímní zpěvácký spolek. Její velmi mladí svěřenci (technicky znamenitě vybavení) přednesli s neobyčejným soustředěním a podporou nejrůznějších hudebních a zvukových prostředků veršované texty natolik sugestivně a vtipně, že stovka posluchačů tajila dech – Vladimír Javorský, herec Národního divadla, který měl vystoupit na závěr, prohlásil, že už nemá co dodat, a raději pojede domů.

Což by ovšem byla škoda. Poslední částí „večerní chvilky poezie“ bylo totiž právě Javorského vystoupení: potmě, jen s čelovkou na hlavě a za svitu lampiónků, přečetl několik „osvícených“ autorů. A pak se jako hráč na nejrůznější perkuse přidal ke zpívaným příběhům a glosám znamenitého akordeonisty a písničkáře Mirka Kemela (známe ho také jako karikaturistu z mnoha novin a časopisů). Myslím, že text jedné z jeho písní náladu „voříškového“ večera přiblíží nejvíc – Nad řekou přeletěla volavka, její stín po hladině pluje. Nic víc. Pod hladinou zalovila štika, její stín pluje oblohou, nic víc. Pro odpověď kudy, jak a s kým, vyhledej svůj stín a nech se vést, nic víc... V lotosovém květu otevřu se světu a do hlíny zapustím kořeny, já pro lásku stvořený prorostu se do kostí a pak dál až k věčnosti, a tam v tom tichu ucítím hlínu, oheň, vítr i vodu. Nic víc, nic víc...
Saša Gregar