Texty: SCHWARZOVÁ, Kateřina: Přehlídka dětského divadla Jablonec nad Nisou, 10.–12. 4.2015. Deník Dětské scény, č. 0., str. 15 - 18, 12.6.2015.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
JABLONEC NAD NISOU, 10.–11. DUBNA 2014

Severočeská krajská postupová přehlídka dětského divadla pro celostátní přehlídku Dětská scéna 2015 letos proběhla v jabloneckém Eurocentru – Kině Junior 10. a 11. dubna (12. dubna pak na ni navázala přehlídka pohybového divadla a pantomimy Otevřeno 2015), a měla jako obvykle milou atmosféru a velmi dobrou úroveň jistě i díky několika stálým vedoucím souborů (Míša Homolová, Alena Tomášová, Romana Zemenová…) Navíc byly opět připraveny podnětné pohybové dílny se zajímavými lektory – Vendula Burger, Hana Strejčková, Veronika Vaculíková, na dětech bylo vidět, že tahle místní dlouhodobější práce s pohybem přináší ovoce. Je jasné, že se tak děje díky výborné organizátorce a dobré duši přehlídky paní Ludmile Rellichové (Taneční a pohybové studio Magdaléna), která je sama taneční pedagožkou a tanečnicí i organizátorkou přehlídek tance a výrazového pohybu.
Lektorský sbor divadelní přehlídky Dětské scény letos pracoval ve složení Veronika Vaculíková, Ivana Vykypělová, Kateřina Schwarzová, Karel Tomas, Pavel Skála a zhlédl celkem osm představení. Přehlídka vykazovala určité sympatické společné rysy – autorské inscenace na citlivá témata, která vycházejí od dětí (šikana, kdo jsem, sny a strachy, ale i závažné téma války, které jakoby navazovalo na loňské téma holocaustu), přirozené a kultivované děti, citliví a tvořiví vedoucí, spoléhání se na divadelní prostředky, práce se znakem, prázdné a přece zabydlené jeviště.
Hned první představení Šárka libereckého souboru Bezejména ze ZŠ Aloisina výšina vstoupilo do prostoru výrazového pohybu či scénického tance. Vedoucí Miroslava Čechlovská také loni zajímavě experimentovala s výrazovým pohybem v představení Vzdálené bubny lépe zní, letos se ukázaly nejen přednosti, ale i některé společné problémy, vyplývající ze širokého záběru. Tentokrát vybrala Miroslava Čechlovská k dlouhodobější společné práci se skupinou na základní škole Smetanovu Šárku, nejprve se věnovali poslechu, pak seznámení se slovesnými prameny k pověstem o dívčí válce, poté započalo hledání vlastního tématu a prostředků. Podle jejích slov z původní představy kombinace pohybového divadla a divadla poezie nakonec zcela vymizelo slovo a zůstala hudba a pohyb, proměnilo se i původní téma Šárčiny viny. Představení působilo jako oživlá freska, osmnáct mladých lidí okolo 14 let, převážně dívek, v dohněda tónovaných jednoduchých estetických kostýmech, zaplnilo jeviště choreografií, kopírující děj i vypjaté proměnlivé emoce Smetanovy hudby. Bohužel právě dějová linka, přestože notoricky známá, se postupně začala vytrácet. Efektní princip simultánně probíhajících dějů na jevišti nenabídl divákovi klíč podstatné-nepodstatné a zvláště v krátkých časových plochách se pak divák ztrácel. Proměňoval se i způsob uchopení, některé situace (stejně jako rekvizity) byly více realistické, jiné více ve znaku (např. zajímavý nápad, kdy hudba i pohyb „couvají“). Objevilo se několik tematických linek, které se ale rychle vytrácely, možná v důsledku toho, jak se téma v průběhu práce proměňovalo tvůrcům. Vystupující se zatím více soustředili na splnění poměrně náročného pohybového plánu než na výraz, sdělení, situaci. Občas se tak představení měnilo v nesdělnou, i když zajímavou, choreografii, která nepřekročila rampu k divákovi, místy pak dění na jevišti, podpořené hudbou, působilo až pateticky. Máme-li být perfekcionisty, pak i některé „realistické“ rekvizity (skutečné kolo od vozu, kašírovaný roh) vedle stylizovaného pohybu a vedle předmětů, využívaných jako znak, působily nesourodě, a zvolená poměrně chudá nahrávka hudby (navíc pouštěná velmi nahlas z MP3), zněla „placatě“ a nepřispěla tedy k prohloubení dojmu. Naopak např. právě moment „zpětného chodu“ hudby a pohybu (bohužel pohybově nedotažený) či milostná scéna Ctirada a Šárky znázorněná stejným pomalým pohybem dvojice, ukázaly skutečné možnosti zvolených prostředků. Prostě, viděli jsme pozoruhodný pokus s velkým potenciálem, který se ale zatím nepodařilo naplnit.
Chudou šablonovitou literární předlohu Daniely Krolupperové o přestěhování malého kluka do jiného města soubor Bezejména 3.B, Zš Aloisina výšina, Liberec v inscenaci Já se nechtěl stěhovat povýšil na barevnou, energií a pozorností nabitou dvacetiminutovku. Vedoucí Jana Dotřelová a děti ze třetí třídy, specializované na estetickou výchovu, společně vybrali několik základních situací, které krásně divadelně naplnili. Spolu s hlavním hrdinou prožijeme první dny v nové škole, problémy typu s kým budu sedět aneb hra na třetího, hledání kamarádů, šikanu (spláchnutí bačkory), až se dostaneme ke šťastnému konci díky vyhranému fotbalovému zápasu. Protihráčem hlavnímu hrdinovi je celá nová třída a z ní vystupující druhá klučičí postava, nejprve rival, pak budoucí kamarád. Citlivě vedené děti mají velmi přirozený a přitom kultivovaný projev a divadlo je evidentně moc baví. Jsou stále v situaci a jdou s ní, vzájemně o sobě vědí a drží společnou energii, přesně a bez poklesu napětí dodržují štronza v situacích, kdy má slovo hlavní hrdina se svou plyšovou žirafou. Hrají na prázdné scéně a přesně budují prostředí, fungují zde jediné dvě rekvizity – Martinova žirafa a (diskutovaný) tablet Martinova protihráče. Představení má tah a sděluje jasné téma s lehkostí, humorem a nápaditými divadelními prostředky, např. krásná závěrečná scéna, kdy celý fotbalový zápas přehrává jen hlavní hrdina bez spoluhráčů, a diváci tak vidí zápas jednak jakoby jeho očima, a jednak z pohledu spolužáků, kteří mu fandí a na hřišti „mají oči jen pro něj“.
Autorská inscenace Stezka odvahy souboru Draci ZUŠ Turnov má jednoduchý rámec, děti přicházejí do klubovny, kde je o půlnoci čeká stezka odvahy, při čekání si odhalují, jaké kdo má strachy a noční můry, a společně je prožívají. Vše pak končí „odvážným“odchodem na stezku. Vedoucí souboru Romana Zemenová s pedagogickým záměrem navodit větší soustředěnost dětí ve skupině, zkoušejí v této inscenaci princip skutečného losování role na jevišti při jedné z her. Děti tedy musí být připravené v daném okamžiku přebrat jakoukoli z předem vytvořených rolí. Tento princip děti evidentně motivuje a zároveň připravuje na improvizované bytí na jevišti, pochopitelně ale klade na děti i velké nároky, a některé představení je pak zdařilejší, jiné méně i podle toho, kdo si co vylosuje. Námi zhlédnuté představení se rozštíplo na jakési dvě části, po šťastně „nakopnutém“ začátku, kdy děti fungovaly společně a uvolněně, následoval po vylosování rolí spíše pokles energie, ztráta rytmu a menší citlivost a komunikace dětí mezi sebou zřejmě způsobené velkým individuálním soustředěním na vylosovanou roli. Stezka odvahy se ovšem hrála dosud jen několikrát a dá se tedy očekávat, že až si jinak uvolněné a tvořivě vedené děti vícekrát projdou svá „kolečka“, začne tento princip ukazovat svůj potenciál a děti se také budou moci více soustředit na společné téma. Na celkovém dojmu se ovšem podílí i nesourodost jednotlivých etud v druhé polovině, které nejsou příliš propojené ani výrazově sjednocené, inscenace je však ve vývoji.
Inscenace Z pohádky do pohádky souboru Strč prst skrz krk, DDM Ulita Tanvald vypadla z rámce přehlídky. Splácané představení typu nepovedené školní akademie, po jevišti se potulují rozpačité a nevybavené děti (úplně povolená výslovnost i pohyb), které nevědí, v jaké jsou situaci a co se sebou a tudíž se necítí dobře. Inscenace má jakýsi rámec v současnosti, starší sestra nechce hrát s malým bratrem hru Z pohádky do pohádky a raději se věnuje svému mobilu, poté usne a ve snu, ztvárněném na jevišti, se jí zdají popletené pohádky – Karkulka, Sněhurka, Šípková Růženka, nakonec i Sněhová královna, v níž moment záchrany malého bratra probere dívku ze spánku se špatným svědomím a ona si přece jen jde s bráškou hrát. Slepencem pohádek dívku provází Kostková víla v nevkusném kostýmu s kostkou na hlavě, která má vždy za úkol hodit kostkou a zachránit některou pohádkovou postavu. Výpravu inscenace tvoří židle, kašírované i realistické předměty, rádoby realistické „jevištní“ kostýmování, které spolu s některými momenty divadelního ztvárnění (např. drsné seknutí babičky umělohmotnou sekyrkou) působí chvílemi jako parodie. Vše je ovšem míněno vážně, i s morálním ponaučením, že si máme hrát s mladšími sourozenci. Evidentně zde jde o nešťastný přístup a způsob práce vedoucí souboru, neznalost divadelních prostředků i možností práce s dětmi, není tu bohužel ani základní výtvarné či prostorové cítění. Pokud by účinkující děti nebyly tak na rozpacích, pokud by je to bavilo, pokud by tam měly nějaké své téma… Nic z toho však není splněno a o vzniku inscenace jsme se ani více nedozvěděli, neboť vedoucí paní Vlaďka Koďousková se prý rozborových rozprav s porotou neúčastní.
Autorské představení Neviditelná souboru Těžká dohoda, ZUŠ Železný Brod pod vedením Milany Vilušínské citlivě mapuje pocity opomíjené dospívající dívky Anny, dotažené do stavu zoufalé „neviditelnosti“. Postavu Anny nese jedna dívka, dalších šest tvoří Anniny vnitřní hlasy nebo vstupuje do rolí v řadě modelových situací. Doma věčně telefonující, zaneprázdnění rodiče, kteří si nevšímají ani dívčiných pokusů na sebe upozornit (ostříhané vlasy), maximálně jí mechanicky strčí bankovku a po jejím odchodu se ptají jeden druhého „Neviděl jsi dneska Annu…?“ Ve škole drsná šikana vyspělejších a životaschopných spolužaček, které se tváří, jakoby tam Anna nebyla („Ještě někdo neměl bonbón?“ „ Já.“ „ Nikdo? Super, aspoň mi zbyde.“) Přehlížení dívka zažívá i od učitelky, zde je motivace nejasná, pravděpodobně jde o situaci dobré žákyně, kterou tedy není nutné oslovovat. Po zauzlení situace, kdy se dívka zviditelní nejprve činem na truc (poté, co náhodou rozbije okno, rozbije schválně ještě další) a pak rychlou pomocí dusící se spolužačce, přichází příjemně otevřený konec, kdy pouze zazní: „Snad mě konečně uvidí“, „Snad už Annu konečně uvidí“. Téma je jasné, využití vnitřních hlasů a komentářů umožňuje všem dívkám postavit se k němu otevřeně jako k tématu společnému. Inscenace pracuje s minimálními prostředky, které fungují, v prázdném prostoru se utvářejí situace hereckou akcí. Anna je celá v šedém, ostatní mají černá trika a postavu určující doplňky. Nadaná dívka v roli Anny vytváří postavu přirozeně a kultivovanými prostředky, ale i ostatní dívky hrají přirozeně. Za dotažení by stála jak v rovině textu, tak v rovině divadelní, schematičnost situací, a také temporytmus inscenace. Je jasné, že vedoucí pracuje s dětmi velmi citlivě, a že k důležitému tématu vznikla opravdu autorská inscenace, za níž si tvůrci stojí.
Další autorská inscenace Tak jsem tady souboru Bezefšeho ze ZUŠ Turnov (vedoucí Alena Tomášová) se zabývala tématem nejklasičtějším a věku čtrnácti nejbližším – kdo jsem, jaké to bylo, když jsem byl malý, jaké mám sny a čím asi budu. První část, jak jsem se narodil, občas ještě nese klišé obecných charakteristik (Papej vitamínky), což zřejmě souvisí s tím, že je to doba, z níž nemáme osobní vzpomínky, v druhé části, dětství, se místy objevuje hezký klíč vidění nelogičnosti pokynů dospělých dětem, a další část, sny, jsou už osobitější výpovědi, některé i divadelně krásné a obrazivé. Objeví se i moment společného strachu vyletět z hnízda. Následuje dost „drsná“část na téma čím asi budu ve skutečnosti, a kompletní sada portrétů jednotlivých dětí, jak je vidí jejich kamarádi, po níž následuje společný start do života a návrat do počátečního seskupení. Na inscenaci je přes veškerou snahu vidět, že vznikala z jednotlivých etud, které působí proporčně i stylově nejednotně, švy jsou někdy neorganické, jednotlivé části nepropojené, jsou tu problémy s tahem, s temporytmem. Inscenace by také snesla celistvější konec – možná právě společný start. Je jasné, že za inscenací je citlivé vedení a mnoho přínosných okamžiků ve společném i osobním mapování aktuálních otázek, a v tom je její hlavní velká hodnota. Nečekaná výpověď je pak v tom, že děti samotné část věnovanou snům drsně usadily následujícím oddílem na téma čím asi budu doopravdy, kde se objevují varianty opravdu extrémně při zemi, tak, jak děti zřejmě nazírají svět kolem sebe. V inscenaci je vidět silný lidský náboj, celá prošlá cesta i společné objevené body celé skupiny.
Autorské představení Kuřecí svět souboru Kámoš drámoš ZUŠ Turnov (vedoucí Alena Tomášová) na téma co jsme, kdo jsme, tentokrát s o něco mladšími, zhruba třináctiletými dětmi. Po delším hledání se jako prostředí, umožňující se vyjádřit, vyjevil skupině kuřecí svět. Soubor se vyvaroval hrozících klišé a poctivě a přitom s humorem a příjemnou nadsázkou mapuje základní situace a vztahy tohoto věku včetně jeho těkavosti, podoby holčičího „kamarádství“, zamilovávání do kohokoli, klučičí „souboje“, fungování či spíše nefungování ve škole, atd. Využívá k tomu i přetextované známé hudební „šlágry“ s kytarovým doprovodem vedoucí, které někdy zafungují, někdy ne, což ovšem souvisí i s nižší vybaveností dětí ke zpěvu. Celá inscenace staví na rytmu, i prostředí, v němž jsme se ocitli, charakterizuje hned v úvodu rytmizovaný pohyb doprovázený vyráženým „chicken chicken“, rytmus je podpořen i zvenčí (kytara, bubínek), přesto jako celek ztrácela tah. Tvůrci vymysleli nápadité barevné kostýmovaní, využívající vtipné doplňky, spojující kuřecí svět se světem puberťáků a charakterizující postavy. Inscenace přináší řadu skvělých nápadů, pracuje i se slovním humorem, a je pozoruhodné, s jakým odstupem a sebeironií se děti dovedou podívat i samy na sebe.
Desítka básní ze sbírky Daniely Fischerové Milion melounů, tvořící inscenaci Když se dobře zacpou uši, Ročníkového souboru Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec byla podle slov vedoucího Lukáše Horáčka vybrána v procesu tichého a hlasitého čtení podle zvukomalebnosti textů a sluchových vjemů obsažených v příbězích. Pečlivé vybírání a sžívání a hraní si s texty v prostoru, v dialozích a situacích, se opravdu vyplatilo, deset jedenáctiletých holek přesně ví, o čem texty jsou, každé slovo dává smysl, mají jasnou představu, kterou přesně předávají, jsou stále v kontaktu s básničkami i mezi sebou vzájemně, užívají si humor i nonsens. Každý text má svůj prostor a svět, a zároveň organicky vyrůstají jeden z druhého a navazují na sebe v dynamickém střídání akčnějších i klidných, „hlasitých i tišších“. Holky si vystačí s pár židlemi a klobouky, které velmi dobře fungují jako součást kostýmu i jako znak či rekvizita. Suverénně a s velkým požitkem zabydlují prostor jeviště mikrosituacemi a užívají si jejich pointu. Inscenace má velký tah, sálá z ní radost a energie, děti to tuze baví. Povedlo se jim ke světu básniček vytvořit ne ilustraci, ale partnerský svébytný jevištní svět, a oba světy spolu živě komunikují. Nově vzniklý soubor při ZŠ Liberecká Jablonec nad Nisouvytvořil svou první inscenaci Medvědi a opice podle slov vedoucí Petry Čermákové prostě intuicí. Ale intuice to byla dobrá a souboru vznikl tvar, v němž spolu třináctiletí kluci a holky komunikují, vytvářejí čitelné situace a sdělují své jasné téma, a navíc je to celé moc baví. Jako předlohu si vybrali krátkou povídku – bajku Jamese Thurbera Medvědi a opice o ztrátě hravosti, komunikace a svobody ve společenství. Thurberův příběh je prostý, spokojení medvědi tráví svůj čas hrami a mlsáním, dokud je nenavštíví nejprve agilní opice Držkáč , která se jim snaží vysvětlit, jak je jejich život nesvobodný a prázdný, a
posléze druhá, rafinovanější generace držkáčů, které se podaří medvědům ve jménu svobody nasadit obojek a řetězy. V inscenaci tvůrci zdařile vyměnili motiv spoutání za zrcadlo, které medvědy rozdělí na jednotlivce, zajímající se jen o sebe, a zničí jejich společenství i spokojenost. Shlížením se v zrcadle, které nejprve zdržuje a pak úplně rozbije medvědí oblíbenou společnou hru Medvídku v své jamce skoč, se povedlo naplnit Thurberovu myšlenku adekvátně naší době a přitom jednoduchým divadelním způsobem. Na jevišti se vesele pohybuje jedenáct třináctiletých kluků a holek s plyšovými medvědy různých velikostí a druhů v náručí či na zádech, mluví za ně i s nimi. Po mém soudu (vedla se o tom ovšem diskuse) se tak soubor šťastně vypořádal s divadelním ztvárněním bajky, studenti ani nehrají medvědy, ani s plyšáky nezacházejí jako s loutkou, prostě tak trošku jsou a nejsou medvědy z bajky s lidským rozměrem a zároveň mají i jemný odstup. Navíc je plyšoví medvědi zakotvují a zbavují rozpaků na jevišti. Opice, připomínající současné obratné reklamní agenty, jsou ztvárněny naopak především pohybem a jako pantomima s hudbou. Právě v nedotažené pantomimě a náhodném používání hudby byly jisté slabiny, ale na první počin je to opravdu pozoruhodné představení, v němž děti s radostí sdělují téma, zakotvené v jejich vnímání současnosti.
Velmi pozoruhodný projekt zkušené režisérky Michaely Homolové Umlčené hlasy souboru Úterý Divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec vznikal za dlouhého společného sžívání patnáctiletých dívek se stejnojmennou knihou, obsahující deníky dětí a mladých lidí, psané v různých válečných situacích posledních sta let. Setkáváme se tu především s nesmírným lidským a pedagogickým vkladem. Každá dívka v souboru si zvolila svou budoucí postavu, četla její deník, dohledávala její příběh a další osudy často až do současnosti, zjišťovala informace o její zemi a válečném konfliktu. Spolu s vedoucí se dívky dotýkaly tématu, s nímž rezonují, hledaly možnosti vyjádření. Text i inscenace jsou strukturovány do devíti oddílů kryjících se s osudy devíti dívek – Ztráta životních jistot ( Širan Zelikovičová 2002, Izrael), Odloučení od domova (Inge Pollaková 1939, Anglie), Z míru do války, chudoba (Zlata Filipovičová, 1992, Sarajevo), Holocaust – úkryt (Klara Schwarzová, 1942, Polsko), Krutost války, soudržnost rodiny (Hoda Tamir Džehadová, 2003, Irák), Domovní prohlídka (Mary Masríe Chazbúnová, 2002) , Hrůzy války ( Sheila Allanová, Malajsie, 1941), Vlastenectví, vojáci (Piete Kuhrová, Německo, 1941), Láska a válka ( Nina Kostěrinová, Rusko, 1938). Poslední desátý oddíl, nazvaný Umlčené hlasy, je montáží krátkých výpovědí všech dívek. Tvoří se tak mozaika hlasů, které skládají jednolitou výpověď o situaci dítěte či mladého člověka ve válce napříč časem i prostorem až k současnosti, ukazuje se moc, která zaplavuje život ve všech jeho každodenních projevech. Představení se odehrává v prázdném prostoru, citlivě se pracuje s osvětlením. Dívky jsou vedeny ke kultivovanému projevu, s jemnou stylizací pohybu a výrazu. Ačkoli je zde jasná snaha vyhnout se patosu, přece jen je zřejmé, že dívky nemají a nemohou mít větší odstup, ani text to neumožňuje. Úryvky si dívky vybíraly samy, což pro ně jistě bylo přínosné, ale přineslo to (jak jinak) do inscenace ty nejvypjatější momenty, text je při vší snaze jednostrunný, čím dál víc „zahuštěný“až atakující. Devátý, jakoby už přes míru navršený příběh o dívce Nině, která se vypraví na frontu, přináší dokonce smrt. Také představení se stávalo postupně čím dál zatěžkanějším, (sevřenost divadelního tvaru byla navíc ke konci nabourána neorganickým realistickým dialogem Niny s kamarádem Gríšou hraným dvěma dívkami). Zvolená, byť zajímavá hudba jen podtrhovala dojem závažnosti. Toto vršení osudů a tíhy bez možnosti odlehčení a usazení tklivého tématu působilo pak na některé diváky až protichůdně. Zdálo by se tedy možná, že si tato inscenace s nesmírně aktuálním tématem a velkým přesahem ještě potřebuje upřesnit definitivní tvar, který by umožnil působivost bez zahlcenosti, ale v tomto případě bych přenechala posouzení mladým divákům, jimž je určena.
Ocenění, doporučení a nominace:
ZUŠ Liberec, soubor Vydýcháno – Když se dobře zacpou uši – ocenění za práci s poezií a nominace na celostátní přehlídku
ZUŠ Liberec, soubor Vydýcháno – Umlčené hlasy – ocenění za hluboké uchopení tématu a doporučení na celostátní přehlídku
ZŠ Aloisina Výšina Liberec Já se nechtěl stěhovat – ocenění za sdělné téma a společnou energii a doporučení na celostátní přehlídku
ZUŠ Železný Brod, soubor Těžká hodina – Neviditelná – ocenění za námět a autentičnost a doporučení na celostátní přehlídku
ZUŠ Turnov, soubor Draci – Stezka odvahy – ocenění za experiment s improvizací
Kateřina Schwarzová