Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Přehlídka dětských recitátorů Louny, 28. - 29. března 2015. Deník Dětské scény, č. 0., str. 13 - 14, 12.6.2015.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ
LOUNY, 28. A 29. BŘEZNA 2015

Recitátoři Ústeckého kraje se i letos sjeli v lounské Městské knihovně, která přehlídce poskytla po celé dva dny – 28. a 29. března – veškeré prostory svého příjemného sídla v centru města. Pracovnice knihovny Věra Pokorná se o organizaci přehlídky opět dobře postarala, a tak vše proběhlo ke spokojenosti všech zúčastněných.
Na lounské přehlídce měla nejmladší, první kategorie velmi dobrou úroveň. I když tito recitátoři ještě nepostupují do celostátního kola, slyšeli jsme tu pět pěkných vystoupení (což byla celá třetina přednašečů) a z toho dvě velmi výrazná: Leontýna Libová ze ZŠ Muchova z Chlumce si dokázala vychutnat básničku – anekdotu Neposlušné klokáně od Zuzany Pospíšilové a Terezie Vobrubová ze ZUŠ Děčín nás vtáhla do Macourkova příběhu Ještěrka a pohrála si zdařile na své úrovni s tímto absurdním příběhem. Další čestná uznání si odnesli Samuel Veselý z 3. ZŠ Litvínov (s Fryntovým nejednoduchým Ježkem si poradil úctyhodně). Čestná uznání dostaly i Tereza Štruncová ze žatecké ZUŠ (Žáčkova Zabijačka v Kotěhůlkách není sice žádné veledílo, ale Tereza ji podala s vlastním názorem a sympaticky střídmě) a Magdalena Pallasová ze ZŠ B. Němcové z Litoměřic (i ona sáhla po básničce Jiřího Žáčka: Kolik tet má Agáta, ale i jí se podařilo ji zarecitovat živě a udržet její tvar).
V druhé kategorii vystoupilo šestnáct recitátorů. Také v této kategorii patřili k nejvýraznějším přednašeči ze žatecké ZUŠ od Radky Huňatové – oba doporučil lektorský sbor k postupu na celostátní Dětskou scénu do Svitav: Natálie Minaříková přednesla soustředěně, kultivovaně a s pochopením pro situační vtip básničku Slečna Pšt Briana Pattena a Marek Vyskočil zvládnul pomocí dialogu vygradovat situaci v básničce Dimitara Stefanova Lékařův syn (ze známého souboru světové poezie pro děti Ostrov, kde rostou housle) a dovést ji až k půvabné pointě. Marika Trajerová z děčínské ZŠ Na Stráni si vybrala zajímavý text Olgy Hejné – prózu Jo, jo, tak to bylo, ale zatím ho ještě neměla úplně dopracovaný, a Petr Kopecký ze ZŠ Na Podlesí z Kadaně přirozeně a kultivovaně převyprávěl prózu Jiřího Šedého Křemenáč osikový, jen se místy nechal strhnout k zbytečnému sekání textu podle čárek. (Což je mimochodem velmi častý jev – zdaleka ne jen v této kategorii a zdaleka ne jen na lounské přehlídce.)
Když jsme s recitátory třetí kategorie rekapitulovali jejich vystoupení, hovořili jsme s nimi nejčastěji o tom, že by měli důvěřovat příběhu a spolehnout se na jeho tah (a uvědomit si, jakou pozici má vypravěč k příběhu), nechytat se jednotlivostí, ale uvědomit si, kde je jádro každého textu, a také – že deformace hlasu není nejvhodnější a nejvkusnější prostředek charakterizace postavy. Ze 14 recitátorů lektorský sbor ocenil čestnými uznáními dva: Kryštof Kanive z děčínské ZUŠ zaujal přednesem úryvku z knihy Ivy Procházkové Kryštofe, neblbni a slez dolů (v povídce Mravenec Jiřího Suchého se ale trochu ztratil – až na závěrečnou pointu, která mu vcelku pěkně vyšla) a Matěj Krob ze ZUŠ Evy Randové z Ústí nad Labem se šikovně zhostil Wernischovy absurdní prózy Dobrá rada, ale jeho druhý text byl naprostý omyl, s nímž si prostě nemohl poradit (primitivní deklamovánku Óda na Střekov inzeroval jako text „neznámého autora z přelomu 18. a 19. století“, což je mimochodem velmi nepravděpodobné, a jen stěží s touto povrchně patetickou rýmovánkou mohl cokoliv podniknout). Do celostátní přehlídky ve Svitavách doporučil lektorský sbor Petra Slámu ze soukromé školy Open Gate z Babic především díky přednesu Vyskočilovy povídky Proč se lidé bojí zajíců čili Kudýš, která je sice ještě lehce nad přednašečovy možnosti, ale na své úrovni se s ní vypořádal dobře. Druhým postupujícím je Michal Hodek z mostecké ZŠ Rozmarýnova, který měl vcelku dobře připravené oba texty – jak Prévertova Nespokojeného dromedára (byť se tu zbytečně uchýlil k hlasové deformaci), tak básničku Shela Silversteina Bordelář.
Nejpočetněji byla v Lounech zastoupena čtvrtá kategorie – vystoupilo v ní 17 přednašečů. Tři z nich ocenil lektorský sbor čestnými uznáními: Tomáše Harta z lovosického Gymnázia (hlavně díky soustředěně vyprávěnému Výňatku z Adamova deníku Marka Twaina), Antonína Ďuraňu z děčínského Gymnázia (Charmsova Příhoda na ulici mu evidentně sedne, dokáže si s ní pohrát, ale Holubovu Stručnou úvahu o zabíjení kaprů zatím ještě neměl dostatečně připravenou) a Nikolu Tomkovou ze ZUŠ Litvínov (prózu Daniely Fischerové Rozcestník vyprávěla střídmě a s jasnou, konkrétní představou).
Do celostátní přehlídky ve Svitavách poslal lektorský sbor dalšího žáka litvínovské ZUŠ Dušana Sáričku a Josefa Šišulu z Varnsdorfu.
Niklovu nonsensovou Mlžnou pohádku si Dušan Sárička užíval od začátku do konce. Vychutnával každé slovo, aniž přednes působil samoúčelně. Neologismy dokázal naplňovat významy, vtáhnul nás do atmosféry básně a vyprávěl nám ji jako tajuplný příběh. Sympatické je, že byl přesný ve výslovnosti (což je pro práci na takovémto textu samozřejmě důležité), aniž upadal na nepatřičné hyperkorektnosti. Druhý text, Vodňanského minipovídku Květy iniciativy, však v Lounech neměl příliš zvládnutý. Pokoušel se ho vyprávět s přehnaně akcentovanou, chtěnou ironií, ale necítil se v ní příliš dobře.
Josef Šišulák je jak výborný vypravěč, jak prokázal v prvním, prozaickém textu, tak nápaditý a šikovný přednašeč nonsensových, ale v tomto případě poetických, až lyrických textů Petra Nikla. V Suchého grotesce Jen tři slabiky o nezřízené touze uplatnit se na divadelních prknech umí pracovat s detaily, počkat si na doznění gagu, využívat přitom pauz, aniž upadá do exhibice, a prokazuje dovednost variovat a gradovat. Minipásmo, které si sestavil ze čtyř Niklových básniček ze Záhádek, má Josef Šišulák také dobře připravené. V každém z čísel se cítí dobře, staví na obrazech, které suverénně předává posluchačům a pracuje s jejich barvitostí. U třetí básničky („Kdyby byl králem zvířat...“) se mu ale zatím jednotlivé obrazy nezřetězily do souvislého proudu a působily jako jednotlivé „fotografie“ – rozkouskovaně. Naproti tomu závěrečná básnička vytvořila celistvý obraz – působivou metaforu.
Lektorský sbor pracoval ve složení: Eva Venclíková, Jana Hrbková (z Městské knihovny Louny) a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník