Texty: Exnarová, Alena: XXIV. Turnovský Drahokam, Divadelní HROMADA, 2014, jaro-léto, s.40-42

XXIV. TURNOVSKÝ DRAHOKAM

Kdo se opakovaně vrací na regionální loutkářskou přehlídku pro Liberecký kraj a Český ráj, pořádanou LS Na Židli pod vedením Petra Záruby, těší se na zaběhnuté rituály. Určitě i proto nemá tato přehlídka nouzi o diváky. Program byl letos skutečně nabitý - během soboty a neděle 15. -16. března jsme viděli celkem 16 představení, z toho 2 nesoutěžní. V odborné porotě se mnou pracovali Hana a Tomáš Volkmerovi.

Nejvíce představení, a to celkem 11, bylo pro diváky od 3-4 let. Zahájil LS Miss Blechy Jaroměř s představením Jak to bývá v pohádkách, s kterým se v loňském roce zúčastnil přehlídky v Hradci Králové. Letos dívky inscenaci trochu vylepšily a pozitivem zůstal humor, herecké nasazení a vzájemná komunikace. Za energické a komunikativní herectví porota soubor ocenila. Vlašťovka ZUŠ Turnov, jmenovitě Jitka Hlaváčová, připravila inscenaci, která vznikla prací s různým druhem materiálu, jeho formováním - až k příběhu nazvaném Kufry Mufry. Vše se odehrává beze slov. Porota ocenila výtvarnou podobu inscenace.
Pod názvem Jakobydivadlo Stružinec se skrývají babička, dcera a vnučka, které spolu hrají divadlo. Tentokrát si vybraly pohádku O kohoutkovi a slepičce a loutky vodí odkrytě. Na scéně jsou kostky s namalovanými ploty a stromy, z nichž se posléze vynořují postavy, za nimiž slepička putuje pro záchranu kohoutka. LD Maminy Jaroměř zahrály pohádku Žabí princ, kterou napsala Jana Dvořáčková na motivy pohádky bratří Grimmů. Hrály jako obvykle marionetkami na tyčce, na stole s rozkládací dekorací, a vyprávění příběhu zvládly, tak jak to obě umějí, dětskou pozornost tím upoutaly. Ale nebylo jasné, co je hlavním tématem inscenace: to, že královský slib je nutné za každou cenu dodržet nebo klasické téma ošklivosti?
Poprvé jsem se setkala se Štěpánovým kouzelným divadlem z Mnichova Hradiště. Pod tímto názvem se skrývá sólová produkce mladého chlapce Štěpána Tučka, který se lecčemus z oboru, včetně řezby loutek, naučil u řezbáře a loutkáře Františka Pešána. V Turnově se představil vlastní hrou Na hradě straší. V plytkém příběhu byl největší problém, Štěpán je nesporně talentovaný a komunikativní, jenže si dělá všechno sám a tak by potřeboval nějakého „supervizora“. Pevně doufám, že se někdo takový najde.
Určitě zajímavé bylo setkání se souborem „Smolíčci Slovinsko“, KUD Šmartno v R.d. S částí slovinského činoherního souboru nastudoval Jiří Polehňa inscenaci O Smolíčkovi Pacholíčkovi. I přesto, že se seznamovali s hraním loutkového divadla poprvé, vznikla ucelená inscenace. Především díky určitému nadhledu a zkratce, kdy se minimálně hovoří (také možná proto, že v Turnově hráli v češtině) a více koná. Jelena živě představuje korpulentnější herec s parožím, jinak se hraje maňásky na paravánu, kde stojí domeček s výraznou petlicí - „myšlenkové pochody“ Smolíčka, zda otevřít nebo ne a jeho váhání, je prostřednictvím petlice viditelně sděleno. Součástí osobitého převyprávění známé pohádky je neobvyklý důvod třetího otevření petlice jezinkám. Právě za toto osobité převyprávění známé pohádky porota soubor a Jirku Polehňu ocenila a rozhodla se inscenaci doporučit na LCH.
Divadlo z proutěného košíku Liberec nastudovalo vlastní text pohádky Tři prasátka. Hráli v podstatě na holém jevišti s loutkami prasátek z polštářků a hadrovou loutkou vlka. Problémem byly domečky, které si prasátka stavěla, protože neodpovídala tématu původní pohádky, kdy nejchytřejší prasátko zachrání své sourozence v důkladném a pracně postaveném cihlovém domečku. Tak vlastně nebylo moc o čem hrát. Matičky Semily se představily s pohádkou Budulínek (text Lenka Břenková). Hrály okolo omalované staré dřevěné pračky, z jedné strany představovala chaloupku, z druhé liščí doupě. Hrály dřevěnými manekýny, s písničkami, ale vše plynulo poněkud stereotypně, bez dramatičtějších momentů. LS Popelka z Lomnice nad Popelkou propojil dvěma živě hranými loupežníky své představení Pepík loupežníkem s představením Zvířátka a loupežníci svého Dětského loutkářského souboru Rarášci. Děti začínají odkrytě voděnými velkými maňasy, při recitování Hrubínova textu dobře vyslovují, baví je to. Dospělý soubor hraje javajkami skryt za paravánem v rozdělené interpretaci, a přestože se snaží maximálně komunikovat s dětskými diváky a oslovovat je, tímto způsobem to prostě nemůže fungovat. Nejmenším dětem patřilo také závěrečné nesoutěžní představení Malířská pohádka Divadýlka Matýsek Nový Bor, které porota neviděla, protože připravovala výsledky přehlídky pro jejich vyhlášení.
A dostávám se k představením pro starší děti, mládež a dospělé. Soubor Překvapený štrúdl ZUŠ Chlumec nad Cidlinou dramatizoval povídku Oscara Wildea Strašidlo cantervillské a uvedl ji pod názvem …a klidný bude Canterville. Hraje se na scéně umístěné na otáčecí stoličce malými marionetkami na tyčce. Když strašidlo vzpomíná, je využita i stínohra. Inscenaci jsme v loňském roce viděli na přehlídce v Hradci Králové, od té doby si s řadou problémů soubor poradil. Především je zřetelně budován vztah Virginie k nešťastnému strašidlu, protože ona jediná se pak rozhodne mu za každou cenu pomoci, zatímco ostatní mu jen ubližují nebo je ignorují. V některých situacích se daří napětí a tajemství vytvářet lépe, v jiných méně. I přes tuto připomínku jde rozhodně o zajímavou loutkovou interpretaci literárního díla, za což soubor obdržel ocenění a porota se rozhodla doporučit inscenaci na LCH.
S Turnovským divadelním studiem jsme se v oblasti loutkového divadla setkali poprvé. Pod názvem souboru se tentokrát skrývá pouze rodina Hakenova, která si od jiných divadelních forem k loutkovému divadlu „odskočila“. Petr Haken napsal hru Romeo a Julietka aneb Montekové a Kapuletky, v níž využil některých replik a situací ze Shakespeara, aby zobrazil rozdíl mezi mužským a ženským rodem. Na tento dospělý svět si hrají jeho děti, tuším, že ve věku 10 a 11 let. A pro diváky od 10 let je také inscenace určena. Hraje se převážně na sešikmené ploše, k níž jsou jakousi hmotou podle potřeby a situace občas přidělávány loutky, s nimiž se hraje: mužský svět je představován malými figurkami, posléze „střílejícími“, ženský barbínami. Znakem Kapuletky Julietky je zobcová flétna, znakem Monteka Romea fotbalový míč. Leckteré rozpory, nedorozumění a konflikty se pak rozehrávají prostřednictvím těchto znaků a zmíněných loutek. Na kontrastech je vše postaveno, ne všechny významy jsme ale v turnovském představení přečetli. Běh situací je občas přerušen zavoláním rodičů (ti nejsou přítomní na jevišti), které děti z příběhu vytrhnou a v podstatě připomenou, že jde o dětskou hru. Ta hra se dostává až ke snaze o sblížení a políbení, podle Shakespeara podobným způsobem končí smrtí. Zde hru dětí rodiče opět přerušují, děti vstávají a začnou odříkávat anglické a polské repliky - prý dělají, že se učí, ale to nám jasné nebylo. I přes řadu otázek, které jsme si kladli, jde rozhodně o volbou a interpretací tématu zajímavou a přínosnou inscenaci, proto ji odborná porota - za interpretaci tématu v této inscenaci - ocenila a doporučila na LCH.
Spolek loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou přivezl inscenaci hry Rudolfa Hancvencla Hvězdné dálky aneb Galaktická roztržka čili kterak Impérium úder nevrátilo.
Jde o výborně zvládnuté divadlo jednoho herce. Sám si napsal text, v němž s nadhledem vypráví o „hvězdných válkách“, ale způsobem vyprávění osloví i diváky, kteří nejsou znalci a příznivci podobných filmů. Jednoduše veršovaný text připomíná formou původní staré loutkářské texty (porota za něj udělila ocenění) a také jistou blízkost tématu hvězdných válek k pohádkám. Příběh se daří dovést k zajímavému a půvabnému vyvrcholení, odpovídajícímu pohledu na dané téma. Hraje se na stole, do něhož herec zasouvá dekorace, tak jak se prostředí proměňuje. Hraje se samostojnými marionetami, některé mají neustále vibrující a třepající se ručičky a jsou vlastně v pohybu (přítomni v situaci) i tehdy, když je herec právě nevodí. Kromě marionet se využívá i létající talíř, do nějž „nastupují“ postavy ve zmenšené plošné podobě, v inscenaci je i řadu dalších drobných „vychytávek“. Interpret výborně pracuje se zvukem, využívá občas kazú, ale především svá ústa, hlas. Stejně přirozeně zvládá situace, když se něco nepovede, na příklad když šermující loutce upadne světélkující meč, chybu hned zapojí do hry. V Turnově byla porota svědkem uceleného, netuctového a komunikativního představení, proto se rozhodla udělit ocenění za inscenaci a nominovat ji na LCH.
Také v případě dalšího představení SL Vozichet šlo o zajímavou sólovou produkci. Martin Zítko nastudoval hru Vojtěcha Cinybulka Černý mstitel na bílé klisně. V Turnově se představil nesoutěžně, protože ucházet se o postup na LCH bude na jiné přehlídce.
Nechyběla Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku Josefa Jiřího Kolára při Tělocvičné jednotě Sokol Poniklá, tedy Tomáš Hájek. Potřetí ve své inscenační tvorbě využívá meotar, opět se pokouší o nové přístupy k práci s tímto přístrojem, o další objevování jeho možností. Tentokrát nabízí vážné téma, týkající se závislosti, pro inscenaci Morfium využil stejnojmenné povídky Michaila Bulgakova. Lékař Poljakov dostává deník svého bratra Sergeje, rovněž lékaře pracujícího v podobných podmínkách. Čtení deníku je ztvárněním příběhu o vzniku a postupu závislosti na morfiu až k sebevraždě bratra. Kladli jsme si řadu otázek, některé situace jsme přesně nepřečetli nebo nám unikaly. Ale inscenace byla velmi čerstvá a je předpoklad, že na ní Tomáš bude ještě dále pracovat. Porota ho ocenila za neutuchající experimentování a inscenaci doporučila na LCH, protože se domnívá, že by pro účastníky LCH bylo zajímavé tuto „meotarovou zpověď“ vidět.
Pokud jde o cenu Turnovský drahokam, udělenou na základě hlasování dětských diváků - takže představení pro starší děti, mládež a dospělé zůstávají mimo - letos si ji odnesla pohádka O kouhoutkovi a slepičce v provedení Jakodivadla Stružinec.
Alena Exnarová (psáno pro časopis Loutkář, kráceno)