Texty: CÍSAŘ, Jan: VÝCHODOČESKÝ ČTYŘÚHELNÍK – AMATÉRSKÝ. Divadelní HROMADA, 2011, jaro

VÝCHODOČESKÝ ČTYŘÚHELNÍK – AMATÉRSKÝ

Byl jsem letos jako člen lektorského sboru (porotce) na třech východočeských přehlídkách amatérského divadla: Činoherní (s postupem na Divadelní Děčín) v Červeném Kostelci, kterou to na počátku března začalo, venkovských divadelních souborů Miletínské divadelní jaro s postupem na Krakonošův podzim ve Vysokém nad Jizerou, jíž to v polovině května končilo. A uprostřed byl v Hradci Králové na konci března Audimafor 2011, jenž byl letos velice pestrý. Neboť z provozně-organizačních důvodů sdružoval soubory tzv.experimentálního divadla usilující postoupit na Šrámkův Písek, dále na celostátní přehlídku studentských divadelních souborů Mladá scéna v Ústí nad Orlicí, ale i na přehlídku divadel poezie Wolkrův Prostějov a konečně na Loutkářskou Chrudim. Tahle šíře umožňovala srovnání přesahující rámec jediného typu divadla, přinejmenším objevovat a občas i pojmenovávat obecnější problémy a tak přemýšlet o některých trendech a tendencích současného amatérského divadla. Byl to pro mne nejpříjemnější a cenný zážitek dosavadní letošní amatérské sezóny – i díky sestavě lektorského sboru, v němž jsem měl čest a potěšení pracovat. A navíc: celým svým duchem mně tenhle Audimafor připomněl prakticky už legendární přehlídku bývalého východočeského kraje - Inspiraci. S touto vzpomínkou se mně vynořily další souvislosti sahající do minulosti, neboť se 35 let trvale a pravidelně pohybuji na půdě východočeského amatérského divadla a myslím, že je znám slušně. Takže mně snad bude odpuštěno, když některé problémy, jež se objevily v těch více než 30 představeních, které jsem na těch třech přehlídkách absolvoval, nahlédnu i optikou minulých poznatků a zkušeností.
Základní půdorys letošní „přehlídkové podoby“ vymezila čtyři představení tři souborů; to je ten čtyřúhelník v názvu. Byli to dvakrát Geisslers Hofcomoedianten (Ambrosia a Lakomec), jednou Dno a Šavgoč (Hospodin aneb Kdopak by se Boha Bar) a divadelní soubor Floriánek z Čisté u Horek (inscenace autorské pohádky Peklo na zemi.) Jeho představení bylo podivuhodným jevem, v němž se spojila sociálně-kulturní podstata amatérismu s vlivy a prvky současného showbyznysu. Je v ní mnohé – od nejrůznějších vlivu muzikálů až po neklamné stopy Troškových pohádek a jiných jeho filmů; často se tyto postupy ocitají na – a někdy i za - hranici triviality. Jenže: všechny tyhle prvky překrývá užívání si radosti z divadla, což se přenáší i do hlediště, tu radostnost nelze nevnímat. Organizačně je to obdivuhodný výkon, hraje 35 herců a dalších 10 lidí se podílí na představení za kulisami. Abych pravdu řekl, připomínalo mně to představu J.J.Rousseaua o ženevském divadle jako lidové slavnosti, která „upevňuje vztahy mezi lidmi v malé komuně“, kdy nikdo „nepřestává být sebou a přitom se prezentuje jinému“, jak o této představě píše Jan Hyvnar v úvodní studii k Rousseauovu dopisu d‘ Alembertovi. Chci tím také říci, že tohle divadlo nelze posuzovat běžnými kritérii jako uspořádaný scénický tvar ať už vybudovaný jakýmikoliv principy a postupy. Koneckonců: kdybychom domysleli do důsledků Rousseauovo tvrzení, že divadlo patří městské civilizaci, zatímco do malých míst ve své běžné podobě nepatří, pak bychom možná mohli prohlásit, že tímto vystoupením se představilo čisté a ryzí venkovské divadlo. A to bez ohledu na to, kolik tisíc obyvatel má ta nebo ona obec.
Ovšem až na toto představení potvrdila přehlídka v Miletíně, že cílem venkovských souborů je na bázi konvencí měšťansko-osvícenského divadla, proti němuž Rousseau tak brojil, vytvořit pokud možno svou kvalitou solidní činohru, byť na to - kromě jednoho představení - síly nestačily. Ale už to tak je: to kolektivní spontánní a bezbřehé užívání si divadla můžeme vnímat a dokonce si je také užívat jako bezprostřední zážitek něčeho nezvykle příjemného, ale jediné kritérium, jež platí pro soutěž, je v poslední instanci scénický tvar. Leč neměli bychom zapomínat, že to kolektivní radostné bytí na divadle k amatérismu patří. Což v Červeném Kostelci prokázala „česká procházka anglickým humorem“: Muži ve člunu (o ženách mluvě!!!) Divadla Jesličky, stálé scény ZUŠ Střezina z Hradce Králové. Jesličky jsou východočeským fenoménem, na amatérském divadelním životě této části Čech se významně podílejí už řadu let a mnohokrát jejich výsledky přinesly cenné podněty, které se ocitly na celostátním amatérském fóru. Jan Dvořák, jenž je na tom „scénickém zpracování“ známého vyprávění Jerome Klapky Jerome podepsán jako autor scénáře i jako ten, kdo spolu s Monikou Janákovou předváděné „okrojoval a secvičil“, už několikrát uplatnil svůj osobitý smysl pro „scénickou montáž“oscilující mezi epikou, dramatičností a překvapivým scénickým obrazem využívajícím vizuálních vlastností jevištních materiálů. Řekl bych, že je „autorským“ divadelníkem svého druhu, jenž se vyznačuje i patřičnou dávkou osobitého, zvláštního humoru. I pro tento scénický tvar to platí; navíc je tu výrazný podíl zpěvu. Takto vznikl prostor pro dvaatřicet herců souboru Dospělá embrya, jenž je uveden vedle anglického autora knižní předlohy jako spoluautor tohoto osobité pohledu na přírodu a život, jež jsou spojeny s vodou. Tohle je jádro této scénické montáže; skoro to působí tak, že každý z těch, kdo se na ní podílel, vtělil do ní svůj zážitek a tak humor střídá poezie, lyrika, zamyšlení. Svým způsobem v tomto případě na divadelně poučené a kvalitní úrovni zaznívá totéž, co z představení z Čisté: radost z možnosti být na jevišti a pro sebe i pro diváky tuto radost zveřejnit, mnoha pohledy a z mnoha stran.
Pro tento „jesličkovsko-dvořákovský“ tvar mohu použít termín, jenž bude tvořit osu a rozlišovací kritérium dalšího pokračování tohoto článku – výpověď. Ten pojem má označit scénický tvar, jehož hlavním cílem je sdělit vlastní postoj k zobrazované skutečnosti a tak v ní otevřít určitý problém, který se má a může dotýkat všech. Hradecké Jesličky to tomto představením činí, nad radostí z bytí na jevišti se klene cílevědomá snaha nabídnout pohled na dění kolem vody ze specifických úhlů. V klasickém – a chcete-li tradičním činoherním východočeském divadle - představují toto divadlo, jež se snaží být výpovědí o člověku ve světě už jistý čas především inscenace Josefa Jana Kopeckého, jenž to na červenokostelecké přehlídce potvrdil dvěma inscenacemi ve dvou souborech – v Triariu z České Třebové a v souboru SNOOP z Opatovic nad Labem. Východiskem je Kopeckému náročná – jak svou kompozicí a strukturou tak tématem – literární předloha, o jejíž interpretaci mu jde. K této činoherní linii se letos v Červeném Kostelci přidal ještě pardubický Exil, u něhož je tato poloha inscenací na přehlídkách obvyklá a také domácí soubor svou inscenací textu Aut, jež ovšem narazila na jeho podstatné, asi neodstranitelné nedostatky. A samozřejmě posílili ji i Černí šviháci z druhého Kostelce – nad Orlicí – kteří se pustili do doposud nehraného textu Josefa Tejkla Polyhistoři. Jestli někdo ve východočeském – a nepochybně v celém českém - amatérském divadle svou tvorbou i životem doslova ztělesňoval tuto „výpovědní“ podobu divadla, pak to byl nepochybně Pepa Tejkl. Obsahovala u něho několik rovin: od ryze a výrazně politické přes osobní až po jakousi bizarní, v níž Pepík zveřejňoval některé své recesně-mystifikátorské životní počiny. Polyhistoři patří do té poslední linie. Jsou výpovědí o neuvěřitelně absurdním, leč právě proto krásném vzepření banalitě života. Ten příběh určité skupiny lidí, jež koná s nadšením i velkou zlomyslností vůči sobě samým nesmyslné činy, je především vyprávěn – a slovo věru není silou poetiky Černých šviháků. Takže inscenace bohužel jen naznačila, co by se mohlo z toho textu zrodit.
Nejpreciznější a nejcelistvější strukturu inscenace se v tomto činoherním typu divadla podařilo vybudovat divadelnímu souboru, jenž se účastnil miletínské přehlídky venkovských souborů. DS Kolár z Police nad Metují sáhl po scénáři amerického filmu Ptačí klec a zásluhou režiséra a tvůrce dramatizace Jaroslava Součka rozehrál komediální děj přesně fungujících situací realizovaných s hereckým temperamentem, plasticitou a nápaditostí. Rozvíjejí se na přece jenom poněkud choulostivé půdě homosexuálního prostředí citlivě a nenásilně. Tak se tato inscenace stala vlastně vrcholem nejmohutnějšího proudu východočeského amatérského divadla – možná poněkud i tím, že tu v jisté míře najdete i jakousi výpověď o morálce a pokrytectví. Ten proud svým žánrem komedie dominoval (a patrně bude i nadále dominovat) staré dobré činohře. Figurují v ní lecjaké předlohy, slušné, průměrné i podprůměrné. Je s podivem, že nejproblematičtější dramaturgickou volbu prokázal J.J. Kopecký, když pro inscenaci nově začínajícího souboru ze Sopotnice zvolil text Agentura Drahoušek, jež svou stavbou jako by z oka vypadla triviálním pokleslým prvorepublikovým filmovým komediím. Soubory se se zvolenými texty vyrovnávaly podle svých možností, schopností a předpokladů směřujíce ke kýženému cíli: pobavit svého diváka. Nejzdařilejší inscenace tak činily menším či větším posunem žánrové polohy předlohy klasiků tohoto žánru – Nestroye a Feydeaua. Což reprezentuje hodnotu protikladné povahy. Je to zároveň snaha vyhnout se některým nesnadným překážkám textu a dosáhnout tak lehčeji zábavného účinku, ale je to také zároveň projev tvořivosti, která se po svém chápe divadlem literatury, aby jí dodala působivého a přitažlivého vyznění.
Tím se dostávám k dalšímu vrcholu čtyřúhelníku: k Moliérovu Lakomci v inscenaci Geisslers Hofcomoediantům. Tenhle soubor byl ve východočeském amatérském divadle vždycky výjimečný; od zvláštního způsobu, jímž zakládal a formoval svou existenci jako soubor amatérský až po inspiraci své tvorby, jež se přes Sporckův Kuks dostala k baroku a odtud pak k velice specifickému pojetí aktualizace nejrůznějších podnětů – včetně textu. Jestliže tento soubor oznámil, že bude usilovat o profesionalizaci – která mu plně náleží – bude to pro východočeské amatérské divadlo citelná ztráta, neboť taková znepokojující a provokativní štika v rybníku prospěšně čeří vodu. Lakomec přestupuje svou podobou zcela hranice tradiční činohry, posouvá se ke scénickému tvaru, jenž syntetizuje pohyb, zpěv, řeč na bázi několika vybraných situací z textu, jež byly zvoleny jako nutný předpoklad pro zamýšlenou rovinu, již charakterizuje podtitul uváděný v programu: retro-byznysová komedie. Což navíc upozorňuje na inspiraci filmovou groteskou a muzikálem. Tomuto typu divadlu je výpověď východiskem i cílem. Nejenom námětově a tematicky, ale určuje i hledání scénického tvaru, jenž by výpovědi plně a bez výjimky sloužil. Což znamená překračování a velice často rušení dosavadních divadelních konvencí a chození po nevyzkoušených, neprošlapaných cestách. Letošní Audimafor sestával z takových výbojů nejenom v představeních usilujících o Šrámkův Písek jako přehlídku experimentálního divadla, ale prakticky ve všech svých odvětvích. Na příklad v loutkovém divadle předvedli Jarka Holasová a Jakub Maksymov (jako soubor Někdo, ZUŠ Jaroměř) představení nazvané Darrel standing inspirované prózou J.Londona Tulák po hvězdách. Před časem jsem – i s dalšími - obdivoval jejich invenční „loutkové“ scénování pohádky o smrti, která nemohla plnit na světě svou funkci. Teď se oba pustili na pole pro ně neznámé, neprozkoumané, opouštějící pole, jež bezpečně znají. Výsledek byl problematický, odkryl řadu rizik a úskalí, s nimiž se potkali. Ale byl to – myslím - krok správným směrem, protože oba dospěli k hranicím, které v zájmu společného i individuálního vývoje musí překročit. Jarka Holasová je pro mne východočeská velmoc ve schopnosti pěstovat především skrze hru s loutkou a předmětem imaginaci, fantazii, představivost, formovat bezpečná východiska pro divadelní aktivitu a skrze ně individualitu, sleduje citlivě vývoj svých svěřenců. Maksymov to názorně dokazuje. A proto letos spolu s Jarkou Holasovou přestoupil dosavadní podobu své divadelní aktivity. Jsem přesvědčen, že byť jim ten první krok do sféry nezvyklých postupů přinesl řadu problémů, s nimiž se vždycky nedokázali zdárně vyrovnat, není to rozhodně jejich poslední slovo. Mají dostatek sil dojít k výsledkům, jež přinesou originální výpověď, kdy zprávou o ní bude nalezený scénický tvar. Takto bych mohl projít celý Audimafor a téměř u všech jeho představení vymezit vůli, chuť, odvahu dojít originálními způsoby scénování k vlastní výpovědi. Na př. soubor Hlavy při ZUŠ Broumov – původně soutěžící v kategorii divadel poezie, abychom je posléze doporučili na Mladou scénu – scénovali už mnohokrát jevištně zpracovanou Kytici. I přesto ten tvar silně exponující baladické rysy a přestupující do sféry hudebního dramatu, měl v sobě náboj nabízející tímto syntetickým divadlem nečekanou interpretaci. Soubor Drejg Náchod vstoupil do populárního Shakespearova textu Romea a Julie, aby hledali bez ohledu na klasikova slova i celistvý tvar textu vlastní postoje. Tahle cesta není jednoduchá – jakkoliv se to někdy zdá. Neboť to vypadá, že stačí současná aktuální výpověď a všechno se pak vynoří spontánně – jaksi samo. Všechno jako by voní novotou, která přesvědčuje o tom, že čím více originality a nečekanosti výpovědi, tím větší bude divákovo zaujetí. Dost často však toto přesvědčení přehlíží, že jsou jisté principy, které musí držet scénický tvar pohromadě a nedovolit mu rozpadnout se na nesourodé, volně poletující částice, které posléze ztrácejí i divadelní hodnotu. Divadlo vzniká situacemi, jež tvoří pohyb herců v prostoru. S tím pohybem v prostoru je třeba nějak zacházet, aby se zrodila vskutku divadelní výpověď.
Divadlo DNO a Šavgoč v režii Jiřího Jelínka hrálo na Audimaforu v restauraci Černý kůň představení Hospodin aneb Kdopak by se boha bar. Jak ukazuje už jeho název, je to zvláštní spojení plebejského syrového divadla, jež se hraje mezi půllitry, panáky a přenoskami na pivo; zkrátka a dobře s ryze užitnými předměty používanými v hospodě. To plebejství je především v otevřené bezprostřednosti. Je tu i rovina, která pracuje slovem a vyžaduje intelektuální spoluúčast. A do toho vkročí Hospodin ze Starého zákona s harmonikou, jehož svatozář tvoří kolo bicyklu. A je tu i proud nejrůznějších slovních i předmětných gagů a písniček, hravá taškařice, jíž hospodské prostředí znamenitě svědčí. Najednou ovšem herci, o jejichž uvolněnosti a stálé schopnosti improvizovat není pochyb, nabídnou, že vám zahrají jakýkoliv příběh ze Starého zákona, který si vyberete. A také to učiní. Týmiž prostředky, jakými pracovali až doposud, to na místě vymyslí a realizují s imaginativností sobě vlastní. Do vskutku lidové podívané vstoupí obdobně vnímaný a zpodobený bůh, což je výpovědí, která s pozoruhodnou silou prezentuje, činí přítomným duchovní rozměr, který každého z nás čímsi zasahuje a cosi mu připomíná.
Dělat na úrovni toto divadlo výpovědi vyžaduje zvláštní dispozice, jež nejsou obvyklé. Východočeské divadlo nikdy amatéry ani soubory s těmito dispozicemi neoplývalo. Mělo pravda jeden soubor – Céčko ze Svitav - jež každým svým představením dosvědčovalo sílu tohoto typu divadla – samozřejmě když se umí. A Céčko to umělo skvěle. Proto díky za DNO a jeho Hospodina v baru jako další vrchol čtyřúhelníku, jímž se ukazuje, co je to tvořivý herec v divadelním prostoru, jak skrze jeho aktivitu vzniká situace, jež s námi komunikuje o naší životná situaci. A stejně tak další díky za Geisslers Hofmomoedianten, jehož Ambrosia patří podle mne k současným špičkovým dílům tohoto typu divadla výpovědi. Je to příběh sv. Ambrože a císaře Theodosia. Tedy příběh opět náboženský, spirituální. Je to ovšem jiný přístup než ukázalo DNO. Tato rovina je značně posilována prostředím kostela. Jsou to nepochybně rysy tzv. site-specific, kdy prostředí rozhoduje zásadně o povaze předvádění – a výpovědi. Ale: v tomto scénickém tvaru je kostel zároveň prostorem pro jednotlivá vystoupení hereckých sólistů, jež jsou vlastně maximálně artistní: tanec se střídá se zpěvem, komedie dell’arte s melodramatickou rétorickou deklamací, loutkářský výstup se stepem. Jsou to herecké výstupy jednoznačně světské; leč site specific stále působí, kostel jim dává dimenzi jedinečné výpovědi. A to vše je ovlivněno jezuitskou hrou z roku 1578, v případě tohoto souboru i dlouholetou zkušeností s barokním divadlem a jeho aktualizací.. Je to neobvyklé spojení řady prvků, jejímž výsledkem je stejně neobvyklá výpověď, v níž se „barvitý a různorodý herecký jarmark“ pojí s poznáváním prosté vroucností pokání.
Měl bych se asi odvážit nějakého velkolepého a hlubokomyslného závěru o přítomnosti a budoucnosti východočeského amatérského divadla. Mohu na základě těch tří přehlídek i toho, co o něm za ta léta vím, říci asi tolik:
Je v současnosti hodně diferencované. Jistě převažuje v široké základně tradiční činohra a v ní je hlavním proudem ono komediální divadlo, které respektuje spokojenost diváků a snaží se jim přinést příjemnou a podle možností i divadelně kvalitní zábavu. Ale má i jiné podoby, které se vyrovnávají se současnými postupy a principy, které nerespektují nejvíce uznávaný tradiční kánon divadelních hodnot a hledají jiné cesty. Dokonce v něm působí dva soubory, které v tomto směru patří k vrcholům amatérského divadla; jak - mimochodem – ukázal i letošní Šrámkův Písek, kde oba dosáhly ocenění jak u diváků tak i lektorského sboru. V tomto smyslu tato šíře východočeského amatérského divadla stvrzená těmi třemi přehlídkami roku 2011, je dostatečná na to, aby mu umožnila obsáhnout prakticky všechny polohy, jež mohou a dovedou reagovat na vlastní potřeby a zájmy divadelníků a stejně tak diváků. Setkání s touto šíří bylo pro mně nejzajímavějším a inspirujícím zážitkem celé letošní dosavadní amatérské sezóny a jsem za ně velmi vděčný.
Jan Císař